Vejlet do Pákistánu – kapitola 11

27.7.2001 (Pá) Péšávár – Rávalpindi

Ráno se jdeme podívat do Péšávárského muzea. U pokladny nás čeká ranní sprcha, místo očekávaného vstupu tak 5 až 20 rupek po nás paní chce od každého celou stovku. S Hankou a Jirkou si říkáme, že když už jsme nebyli v Lahorském muzeu, tak sem bychom mohli zajít. Platíme, a vcházíme dovnitř. Muzeum není moc velké, kvalita a způsob provedení expozice mi občas připomíná nějaké naše zapomenuté vesnické muzeum za hluboké totality. Zvlášť kouzelná je jedna zeď v prvním patře, celá vyzdobená jen zažloutlými fotografiemi nějakého Pákistánského papaláše. Ale návštěvy rozhodně nelituji. Je tu spousta soch a jiných památek z předmuslimské doby – doby kdy tu byl rozšířen budhismus. Nejstarší sochy jsou přes dva tisíce let staré. Všechno je z okolí Péšáváru a celé Severozápadní provincie, které je Péšávár hlavním městem.

Některé památky, které se zachovali do dneška, bych rád viděl, ale bych tu musel být mnohem déle a nejspíše si najmout auto. Zajímavé jsou i oděvy domorodců, jejich rukodělné výrobky a pochopitelně zde nechybí zbraně. Asi to budou kopie ručních zbraní z celého světa – revolvery, pistole či různé pušky. Cestou z muzea se ještě stavujeme ve Sterém městě, kde nakupuje různé drobnosti jako dárky domů. Bereme si věci z hotelu a jedeme na autobusové nádraží, na které jsme přijeli včera nad ránem. Místní doprava jezdí před střed města po jedné trase a jeden bus za druhým. Ještě ani nestačíme vejít do nádražní budovy a už jsme vměstnání do právě odjíždějícího autobusu. Štíplístek jen kývne na náš dotaz „Rávalpindi?“ a už nás tlačí dovnitř. Bojí se, aby nás nevyfoukla konkurence, která jede hned za námi. Myslím, že mu z druhého autobusu pěkně spílají. Ještě, že jsme si cestou koupili alespoň sušenky.

Jedeme po stejné silnici jako jsme sem přijeli, akorát že je den a my si můžeme prohlížet okolní krajinu. Asi po dvou hodinách jízdy přejíždíme po dlouhém mostě Indus, už tady opravdový veletok. Stavíme také někde u klasické přísilniční občerstvovací stanice na jídlo. Hlavní je čaj s mlékem, čapáty, sabdží a studená kola. Když už se těším, jak brzo budeme v Rávalpindi, a co tam ještě dnes navštívím a nakoupím, autobus náhle zastavuje. Tři hodiny sedíme uvnitř, mezitím řidič, jeho pomocník a pracovník dílny, u které stojíme, opravují autobus. Kolo píchlé není, je to něco na ose či na brzdách. Tempo opravy je pochopitelně lážo plážo, ale to už nás tu nepřekvapuje. Ale konečně jedeme dál. Zjišťuji, že jsme stáli v Taxile, v městě s hodně památkami, na kterou nám již nezbyl čas. Škoda, mohli jsme tu klidně vystoupit a jít se do ní podívat. Když už to vypadá, že budeme vjíždět do Rávalpindi, řidič náhle zastavuje u silnice a nutí nás vystoupit. Vlastně ani do Pindi nejede, najíždí tu na obchvat a dálnici přimo do Lahore. Ale prý odsud vše do města jede, stačí si jen zamávat a za 5 rupek pojedeme. Taková zrada a lež!

Velmi naštvaný si nahazuji na záda náš batoh, načeš mi lupne v jednom zádovém svalu. Moc prýma, nemám sílu nyní batoh ani nadzvednout. Nesadáme do jednoho přecpaného busu a jedeme na nádraží Pir Wadhai, odtud pak již suzuki do centra, akorát že trochu oklikou, monzunový liják, kterému jsme v pondělí ujeli tu zanechal pěknou paseku, kromě obětí na životech strhal i několik mostů. Nejhorší to bylo právě v okolí Pir Wadhai. Vůbec se nedivím, když projíždíme podél zástupů chatrčí z rákosu a igelitu v nízko položených územích. Jdeme do našeho hotelu Popular Inn, kde bohužel „náš“ čtyřlůžák je obsazen, ač ho Ištva před odjezdem rezervoval, takže musíme vzít za vděk jen trojlůžákem, navíc uvnitř hotelu, bez oken ven. Vedro v něm sálá, i když se venku trochu ochlazuje. Už je dost pozdě, takže z plánované cesty do obchodní čtvrti a po malých obchůdkách nic není. Mohutně peru, abych měl do letadla věci čisté; na rozdíl od ostatních nemám speciální oblečení na cestu domů. Večer už jen stačíme zajít k Číňanům na večeři a zalehnout – někteří s cestovní horečkou, neboť zítra nás čeká poslední den v Pákistánu, na noc se musíme přesunout na letiště.

28.7.2001 (So) Rávalpindi

Dopoledne jedu s Hankou do Saddar Bazaaru, podívat se, co tu je zajímavého. Kluky trápí průjmy, jsou rádi, že můžou zůstat v hotelu. Je to zase luxusnější čtvrť, s bankami a fajnovějšími obchody. Nejvíce času trávíme v obchodě s uměleckými předměty, které jsou ale proti jiným podobným obchodům dost drahé. Po návratu, těsně po poledni, vyklízíme náš pokoj a až do večera jsme rozvaleni dole v recepci-restauraci. Personál je ochotný, takže žádný problém. Já s Hankou jdu ještě jednou na Rajah Bazaar utratit poslední rupky. Kluci opět zůstávají v hotelu. Procházíme obchody s kazetami a cédéčky, kromě místní hudby tu mají neskutečně levnou anglickou hudbu, prý všechnu ze Singapuru. Výběr je převeliký. Frčí tu i DVDéčka, jedno za 40 až 100 rupek, všechny známé americké tituly, včetně těch čerstvě premiérových. Kupujeme si cédéčka s pákistánskou hudbou, a já navíc dvoje U2. Dále scháníme koření, Hanka čaje a mejdla pro sestru, šátek pro Jirku; velkou práci nám dá sehnat Ištvovi tričko s nápisem Pákistán. Také si fotím nějaké záběry z ulice a domorodce, což jsem celý měsíc trochu zanedbával.

Kluci večeří v hotelu, já s Hankou jdeme naposledy k Číňanům na vynikající smaženou rýži a smažené nudle. Večer ještě chvíli hrajeme karty, ale Ištva už je celý nervózní a chce co nejrychleji na letiště. Kolem deváté (??) se loučíme s naším hoteliérem a opouštíme náš útulek. Suzuki kolem nás jezdí většinou přeplněné, či nejedou na letiště, takže si raději bereme za pouhých 50 rupií taxíka. Na letišti nás nechtějí pustit do odletové haly, až nejdříve v jedenáct. My bychom se ale rádi odbavili ještě dnes. Letadlo nám sice letí až ve 3:30 v noci, ale dnes nám končí naše třiceti denní víza, a já se trochu bojím, aby nám úředníci nedělali problémy. Ale teď se nedá nic dělat. Čekat jdeme do klimatizované letiští restaurace, kterou dobře známe z čekání na Hančin batoh. Nepočítali jsme s tím, máme tudíž jen posledních pár rupií – můžeme tedy v praxi zkoušet, jak dlouho se dá vydržet u jedné konvice čaje. Restaurace přitom není, jak bych čekal v podobném místě, drahá.

Po jedenácté se vracíme zpět před odletovou halu. Ještě nás stále nechtějí pustit dovnitř, ale proti čekání před sklem už teď nic nenamítají. Prochází kolem nás náš známý úředník z Emirates, zdraví se se mnou, ptá se nás, jak jsme se měli. Já se ho naoplátku ptám, co kompenzace za zpožděný batoh. Prý, že to není problém, ať jdeme s ním do kanceláře. Trochu váhám, rádi bychom již byli odbaveni, ale pak s Ištvou jdeme. V kanceláři ještě chvíli čekáme, než se nás ujme ten správný muž. Peníze nám může na místě vyplatit, dostaneme je ale v rupiích, nebo je pak můžeme v Praze získat v korunách. Váhám, ale co teď s rupijema, co když se mi je již nepodaří směnit, takže kývám na příslib peněz doma. Říkám si, že Emirates jsou seriózní letecká společnost. Když se vracíme do haly, Hanka s Ištvou jsou již uvnitř. Teď jen projít bez problémů přes celníky, neboť je již po půlnoci.

29.7.2001 (Ne) Islámábád – Dubaj – Mnichov – Praha (let)

S celníky to jde nečekaně lehce. Jen nám dají výstupní razítko do pasu vedle vstupního, následně si nás zkontrolují proti seznamu hledaných osob a je to. Úspěšně jsme se dostali do tranzitního prostoru. Sedíme na lavicích a čekáme na odlet. Na Ištvovi, Hance i Jirkovi je vidět, jak už se velmi těší domů, i když se jim tu jistě líbilo. Já bych tu klidně ještě nějakou dobu zůstal, či se přesunul třeba do Indie. Není co dělat, tak zevluji po hale. Nejlepší je místní Duty-free shop, kde mají jen několik druhů cigaret a jedno autíčko. Stále jsme v muslímské zemi, takže alkohol není ani na letišti. Ale jako nadstandardní servis je to, že pán z tohoto obchodu objíždí s tímto zbožím na vozíčku mezi cestujícími. Před třetí nastupujeme do letadla, žádný chobot, ale autobusem na plochu a pak po schůdkách nahoru.

Relativně na čas, o půl čtvrté startujeme. Po třech hodinách pohodlného letu, jsme v půl šesté ráno místního času v Dubaji. Proti cestě z Evropy tu máme čas jen dvě a půl hodiny. Jelikož všechna křesílka jsou obsazena, tak ležíme na zemi na koberci vedle vodorovného pojízdého dopravníku a pospáváme. Po osmé odlétáme z Dubaje do Evropy, tentokrát poletíme do Mnichova a odtud do Prahy, takže žádná zajížďka přes Londýn. V Mnichově jsme skoro na čas, o půl jedné odpoledne. Když vystupujeme z letadla, tak se s Jirkou dozvídáme, že je Hance špatně. Nějak ji nesedlo poslední jídlo v letadle. Pomalu vycházíme ven. Jelikož teď už poletíme s ČSA, nemáme na tento let vystavenou palubenku. Vycházíme z tranzitního prostoru, vyřizujeme si je a zase se do něj vracíme. Sedíme na lavicích a čekáme. Pokouším se „číst“ německé noviny, ale moc mi to nejde. Hanka celou dobu tráví na záchodě. Vždy se na chvíli vrátí a hned se tam vrací. Také s nastoupením na palubu čeká na poslední chvíli. Sedáme si do letadla, kterým je tentokrát maličký vrtulák ATR jen pro 40 cestujících.

Jen, co si Hanka usedne, začíná zvracet. Chudák, jedinou ji v Pákistánu nepotkali žádné žaludečně-střevní potíže, až teď, skoro doma. Máme menší zpoždění na startu a odlétáme až po čtvrté hodině. Jen co vzlétneme, Hanka běží obsadit záchod. Všichni, i letušky ji litují – snad to vydrží. Už start nebyl tak pohodlný jako ve velkém letadle, ale horší chvíle teprve přicházejí. Nad Šumavou vlétáme do mraků, letadlo poskakuje ze strany na stranu. I já se začínám bát o svůj žaludek a blicí pytlík mám raději v pohotovostní poloze. Ale mraky a s nimi i poskakování naštěstí po chvíli končí. V Praze přistáváme kolem páté hodiny, těsně před velkýma bouřkovýma mračnama. Vyzvedáváme si zavazadla a s Jirkou ještě čekáme ve frontě u pultu reklamací, než nám vydají láhve na benzín, které nám tu před měsícem zabavili. Konečně je máme a s úsměvem opouštíme příletovou halu. Náš vejlet do Pákistánu právě skončil! Teď už z něj kromě přivezených dárků máme jenom vzpomínky. Já osobně jsem spokojen, hlavně s poznávací části zájezdu, jen mě bude stále mrzet, že jsme se v Baltistánu nedostali pod K2 a další osmitisícovky. Alespoň můžu přemýšlet, kam jet příště.

Dodatek po čtrnácti dnech

Hned v pondělí telefonuji do kanceláře letecké společnosti Emirates, co bude s tou náhradou za Hančin zpožděný batoh. Slečna mi slibuje, že se mi na to podívá. Další týden mi telefonuje, prý mi může peníze vyplatit. Stavuji se u nich v kanceláři, dávám jim kopii letenky a za to dostávám pro Hanku skoro 6000 korun (ekvivalent 150 dolarů). Moc dobrý! A ještě lepší byla večeře v restauraci Ambiente, na kterou nás Hanka za získané peníze pozvala!