Všechen rudý prach Kambodže

Cesta do Angkoru na zmrzlých rybách

Trochu jsem se zavrtěla, abych si na těch pytlích udělala trochu pohodlí. V duchu si chválím jak jsem to dobře chytla, že na tomhle pickupu sedím na měkkých, chladivých pytlích zatímco chudák Pepa trpí. Jemu nezbylo nic jiného než sedět na hromadě živých slepic – pozor NE na klecích ale přímo na nich, měli je svázané za nohy do zajímavé kytice. Když na prvním výmolu nadskočím, zjistím že to studené pode mnou jsou mrtvé ryby, takže jsem brzo měla kraťasy plné vnitřností a šupin. Na druhou stranu ale byly krásně chladivé a měkké takže ušetřily můj zadek těch příšerných nárazů…

Putujeme z Thajska do kambodžského Siam Reapu (východisko k Angkor Watu) a prvních kabodžských 50 kilometrů za hranicí jedeme po něčem, co vypadá jako zorané pole (jinak v Kambodži je to mezinárodní tah do hlavního města).

Pak nás naložili na jiný pickup, tam už naštěstí nebylo zvířectvo – slepice pod Pepou těch minulých 50 km nepřežily…. Abychom byli dostatečně vytížení – jakoby patnáct lidí na korbě s batohy nestačilo – tak řidič na nádraží nabral nějaké domorodce, tudíž jsme měli co dělat abychom nepřepadávali z korby. S Pepou jsme si bohužel sedli úplně dozadu na korbu a ne do zákrytu za kabinu, což byla největší chyba. Všechen červený prach z cesty kterého tam ležely tuny (pár týdnů už nesprchlo), nám šel přímo do obličeje. Nohy jsme měli spuštěné z korby a tak byly pokryté prachem nejdřív. Za chvíli jsme vypadali jak červené prachové koule. V očích tuny prachu že jsme je nemohli mít ani otevřené jelikož ho víčka nestačila stírat a v puse jsme ho měli taky hromady, až to skřípalo mezi zuby. Ale tohle, tohle nebylo to nejhorší. Nejstrašnější na téhle pětihodinové cestě (100 km) bylo, že to nebyla cesta ale hodně proježděnej tankodrom. Díry snad půlmetrové, často přes cestu bylo jezero (plné děr a bahna), kde děti za pár bankovek řidiče naváděly, kudy se to dá projet. Hrůza a utrpení, modřiny po celém zadku a stehnech, protože jsem vychytala opravdu nejhorší místo. Všichni seděli na nějakých baťozích, jen já musela sedět na kufru s obrovským zipem a na JEZDÍCÍM KOLEČKU!!! Ještě teď ho mám v noze.

Když jsem ale oprostila svého ducha od trpícího těla, vnímala jsem tu nádheru přírody kolem: rovná krajina s rýžovými políčky, palmami, banánovníky, občas byly vidět chatičky na kůlech a děti mávající na cestách. A pak se setmělo a do té tmy a hukotu auta pronikaly jen zvuky cikád a kuňkání žab.

Na kole po Angkoru

Chytře to měli hoši vymyšlený: cestou zničení cestovatelé nebudou po desáté večer shánět jiný hostel než je ten jejich, do kterého je přímo zavezou. Nabídli nám ale pokoj s koupelnou za 4$, což bereme. Na svou očistu jsme spotřebovali hektolitry vody a ucpali jsme jim trubky oranžovým prachem. Ráno jsme si vyměnili penízky (1$=4.000 rielů), nakoupili francouzské bagety které jsou příjemným pozůstatkem po francouzských kolonizátorech, a vybaveni šiškou salámu která je pozůstatkem z Čech jsme vyrazili na Angkor. Ze Siam Reapu je to tak 6 km, po 4 kilometrech je vstupní brána kde se kupují vstupenky. Ty jsou neasijsky drahé: 1den/3 /7 dní za 20/40/60 dolarů je opravdu dost a nejvíc se člověk pobaví když zjistí, že tato suma jde na účet vietnamské petrolejové společnosti kde jen 20% tržeb jde na opravu a údržbu chrámů. Což je fakt nefér vzhledem k tomu, že většinu restaurátorských prací provádějí specialisté ze západu, kteří to samozřejmě také financují.

Angkor je největší chrámový komplex na světě postavený za dob největší slávy khmerské říše v 9-13 století. Když člověk vidí na vlastní oči co vše v naprosté džungli vyrostlo v tak dávné době bez technických vymožeností, těžko tomu uvěří. Detaily tak propracované, stavby tak složité a obrovské, že nám to vyráží dech. Celý komplex (opevněné město) se rozkládá na 20 km² a je tvořen jednotlivými chrámy, které tu byly v průběhu čtyřech století postaveny. Největším a nejznámějším je právě Angkor Wat, který se skládá ze tří podlaží a kolem něho se rozprostírá vodní nádrž a zeď ve tvaru obdélníku. Samotná patra se sestávají z různě vyvýšených galerií s dochovanými reliéfy zobrazující různé slavné okamžiky dějin. Těžko líčit nádheru Angkoru, protože je to něco tak úžasného, něco co se musí vidět a cítit, a tak tu jsou lidská slova zbytečná. Opravdu právem je Angkor označován za další div světa.

V dalších třech dnech objíždíme na kolech (2$/den) celé to staré město Angkor. Je v něm hromada chrámů, protože jen ty se dochovaly – kámen a cihla jsou přece pro bohy a obyčejným smrtelníkům zbývá už jen dřevo a rákos, které bohužel ta století nepřežilo. A to v dobách největší slávy v této oblasti žilo i milión obyvatel!

Hodně oblíbený je Ta Prom, protože byl ponechán džungli a je teď porostlý tropickými rostlinami, nebo se na chrámu usadil pár set let starý strom a celý ho kořeny obrostl a sešněroval. Posadili jsme se tam a pár hodin vychutnávali atmosféru až do té doby než nás objevili mravenci a začali rozebírat. Bylo bezvadný pak projíždět kolem rýžovišť a potoků kde lidi pracovali, lovili ryby, prostě žili. Jeden chrám nás ale nejvíce zaujal – a to svou specifickou atmosférou.

Do Preah Khanu jsme přijeli až večer při západu slunce. Byli jsme tam už jediní, chrám nám učaroval asi jako věřícím před tisíci lety. Procházeli jsme se polorozpadlými ale stále nádhernými chodbami často obrostlými liánami, znovu jsme obdivovali vytesávané reliéfy, kterými ti dávní umělci pokrývali každičké místečko na kamenech.

Je to s podivem že tak vyspělý národ tolik upadl, a dnes tu po velkých umělcích a panovnících není ani stopy. Není se ale zase tak čemu divit vzhledem k tomu, že národ trpí už staletí nesvobodou. A Pol Potův režim v letech 1975-79 tuto zemi dorazil. Pol Pot a jeho Rudí Khmérové vyvraždili 2 milióny obyvatel, lidi z měst násilně vystěhoval do vesnic a džungle. Vzdělance buď zavraždil fyzicky či psychicky. Infrastruktura je tu téměř nulová a vzdělanost asi 30% a to co si Kambodža vydělá na turistech (například dvojími cenami) jde většinou do kapsy zahraničním investorům takovou cestou, že z toho stát nezahlídne ani korunu (riel:-).

Lodí přes čarovné jezero Tonle Sap

Za svítání nasedáme na motorový člun plovoucí do Battanbangu. Po silnici bychom totiž museli absolvovat stejnou cestu jako do Siam Reapu a to nás nemůže nikdo nutit. Raději platíme každý 13$ a na čtyři hodiny máme krásné pokoukání a bezmodřinový zadek.

Nejdříve se plavíme kus po obrovitánském jezeře Tonle Sap a potom meandry řeky. Doprovází nás mangrovníky, pelikáni a různí jiní ptáčkové, taky pozorujeme rybáře a celé vesnice na plovoucích domech.

Ještě nikdy jsem neviděla tolik zajímavostí pokupě: plovoucí domy, kurník na vodě, krávy na 2×2 metrech podestýlky plovoucí na řece… A co prase? To jsme tam viděli plavat taky. A lidi koupající se vedle, spolu s igelitovými pytlíky a hovínkama. Okolo palmy a banánovníky a avokádovníky a pečlivě obdělávaná políčka zeleniny.

V Battambangu jsme se hnedka upalovali najíst. V Siam Reapu jsme se odbývali, protože když tam obchodníci viděli cizince, tak vše rovnou násobili 3x. Na zdejším trhu paní nabízela tak lákavé dobroty, že jsem neodolala voňavoučkým játrům s ananasem a rýží (1000r). Hladově jsem to shltala, zapila sójovým mlíkem a pak jsem celou noc běhala na záchod a tělo to vracelo horem i spodem. Už v Pákistánu jsem měla s játry velké potíže a tady…. A tak se zaříkám: játra v Asii? Už nikdy!!!

Nadívaná žába s rýží aneb vlakem do Phom Phenu

Battambang má být krásné město s francouzskou koloniální architekturou. Ano, ta architektura tam pořád je. Jsou to ale zbytky, které nestačily zatím spadnout. Lidé se o staré domy nestarají a žijí v nich stejně, jak byli zvyklí v chýších. Všude je úděsný nepořádek –vím že hygiena je věc relativní, ale co člověk vidí tady to prostě můj rozum nepochopí…

Hned u hotelu je docela velký trh s potravinami i oblečením a nejrůznějšími cetkami. Ryby děsně smrdí a to maso v různých stadiích rozkladu také. Pepa tomu ale vzdoruje a s velkou chutí si objedná něco jako puding (300r miska), taky to vypadá jako to co jsem včera blinkala. Prý to ale bylo moc dobré. Všechny děti tu někdo naučil pokřikovat hello a tak se můžeme uzdravit. Navzdory bídě jsou lidé pořád příjemní a usměvaví, dokonce dbají na svůj vzhled. Je ale paradoxní, když třeba uprostřed té naší příšerné jízdy do Siam Reapu v těch hrozných podmínkách místním zvoní mobil. Člověk tu dostane nejrůznější technické vychytávky – uprostřed prašné ulice.

Do hlavního města Phnom Phenu je to kolem 270 km. Polovička z toho je cesta peklem. Máme možnost jet peklem pickupem v sardinkovém provedení (2$), nebo vlakem (3$) který ještě donedávna byl přepadán bandity a jeho důvěryhodnost se krčí někde u bodu nula. Pár dní třeba běžně zakotví v džungli… Ještě v letech devadesátých jezdily před lokomotivou dva vagóny: měly jako první narazit na případné miny. V prvním byla jízda zdarma, v druhém za polovic. To fakt není vtip – tento způsob dopravy prý byl velmi populární.

Takže jsme rychle rozhodnutí – my jedeme vlakem. Jdeme se na nádraží vyptat na jízdní řád, a jakýsi chlapík nám pověděl, že první vlak pojede v 6.40 ráno za dva dny. Tak jsme si tedy na něj přivstali. Když jsem vlak viděla, nechtěla jsem věřit vlastním očím: to co jsem v Pákistánu pokládala za hrůzu, byl komfortní vlak proti tomuto. Lokomotiva (ČKD), dva dobytčáky, jedna plošina a dva vagóny, všechno by se v Čechách nevzalo ani do šrotu. Ve všem a na všem byli překvapivě lidi. Pepa briskně rozlišil jednotlivé vozy na třídy: plošina je třída třetí, dobytčák druhá a my cestujeme komfortní první třídou. Vlak vyjel jen s hodinovým zpožděním a stanovil si nejvyšší rychlost 20 km/hod. a těch 270 kilometrů ujel za rekordních 20 hodin. Modlíme se abychom neměli další střevní problémy, jelikož si na záchodě někdo taky natáhl houpací síť a kromě toho tam stejně chyběla stěna…

Lidé na nás jakožto jediné bělochy byli moc příjemní, otestovala jsem od procházejících prodavačů plněnou žábu, kluci mě učili kambodžsky, viděla jsem jak lidé milují své děti i ty strašně moc postižené a poučila jsem se od jednoho vzdělance mluvícího anglicky o místních poměrech. Lidé tu umírají hlady jen někdy, když mají sucha či záplavy: většinou je zachrání to jejich malé políčko rýže na kterém si v noci uloví nějakou tu mřenku či žábu. Z toho se tedy ztloustnout moc nedá. Také tu žijí v souladu s přírodou (až na ty nešťastné všudypřítomné igelitové sáčky a plastové lahve) a nemlsají éčka a konzervační sajrajty tak jako my. Všechno mají čerstvé právě ulovené.

Po deseti hodinách jízdy vlak zastavil v jedné stanici (díkybohu ne v džungli), jelikož vlak proti nám vykolejil. Vlakem procházeli vojáci se samopaly, což mě nijak neuklidnilo. Že by Rudí Khmérové? Daleko horší ale byly desítky švábů, kteří za tmy vylezli z děr a ve světle svíček si to drandili přes nás a po nás. Nezbývá nám nic jiného než odevzdaně pět hodin čekat, než ten vlak naproti vrátí zpátky na koleje…

TIP

Další naše cesty najdete na našich stránkách: Kvaltem na cesty (Denisa a Pepa Kvaltínovi): putování po Asii (Indie 2x, Pákistán, Irán, Laos, Kambodža, Vietnam, Thajsko), Egypt, Bulharsko a Turecko, 1 rok v USA. Za poznáním odlišných, ale vlastně stejných lidí.