Deník z Thajska a Kambodže (4 / 6)

So 28/1/2006

Tak navzdory včerejším precizně přeloženým informacím od ověřeného zaměstnance nádraží vlak do Kampotu dnes ráno skutečně nejel. Místo toho vypravili jednu starožitnou soupravu do Battambangu, což je ovšem tak trochu na druhou stranu. Nakonec to ale bylo dobře, protože jak se den vyvinul, dostalo se nám přesně toho, co jsme potřebovali nejvíc. Z nádraží jsme se nechali odvézt na seřadiště dodávek a našli jednu, která do Kampotu jela asi za hodinu. S přídavnými sedadly byla stavěná pro dvanáct lidí, ale nás se tam nakonec nacpalo dvacet plus řidic, čtyři živé kachny a další tři pasažéři na střeše. Toyota to zvládala překvapivě dobře. Tři čtvrtiny aut jsou tu Toyota a tři čtvrtiny z nich jsou Toyota Camry. Vyvádějí s nimi psí kusy a celá Kambodža by mohla sloužit jako reklama na výdrž vozů té značky.V Kampotu jsme asi za tři hodiny a hned se necháme lapit naháněči a dovézt do hostelu Ta Eng. Dědeček majitel je náramně žoviální a my s phnompenhskou skepsí jen čekáme, co nám ten starý vykuk nakonec zase bude chtít. Brzy je ale zřejmé, že Kampot je radikálně jiné místo než Phnom Penh a že starý pan Long chce opravdu jen sezvat svých pár západních hostů k obědu se svou rodinou. Dnes je totiž čínský nový rok, který tu z nějakého důvodu drží a v brzkém odpoledni jsme už všichni dobře najedení a slušně namazaní plechovkami piva Angkor, které nám podstrkují. Pan Long byl dřív celní uředník, za Pol Pota musel do zemědělských komun jako každý, ale nějak to všechno přežil a v roce 1992 mel prozíravý nápad otevřít v Kampotu první levný guesthouse. A aby padly i předsudky vůči turistům, Eric a Jesse - druzí dva zápaďané u stolu - jsou velicí sympaťáci. On je z Arizony a připomíná trochu Andyho z letenského Fraktálu, ona je Kanaďanka a jako by z oka vypadla Zůze Bartošové.

A pak je tu Kampot. K moři je to pár kilometrů a okolo se zvedají zalesněné vrchy, poeticky nazvané Sloní hory. Pěstuje se tu slavný kampotský pepř (jo, já o něm taky nikdy předtím neslyšel) a na mělkých polích se suší mořská sůl. Později jsme se rozjeli na mopedu do kopců za město k řece - je teplá a kupodivu čirá, mezi kameny se honí rybičky a na koupání je to tak akorát. Koupou se tu i místní, ale kupodivu žádné ženy, a tak si nebohá Linda jen máčí nožičky na břehu, aby dvoudílnýma plavkama nezpůsobila kulturní šok. Později nějaké holky ve vodě zahlédneme a mají na sobě oděv, ve kterém by se u nás mohla koupat předsedkyně Ligy Mravnosti v roce 1920. Něco jako pyžamo. Je pozdní odpoledne, kameny sálají teplem a tričko, které jsem si při té příležitosti aspoň opláchnul, na mně uschne během pár kilometrů. Zastavíme až u rybářských osad na jih od města, působí to tu najednou tak harmonicky, až to člověka nutí do smíchu. Je ticho a domorodci nám přívětivě kynou nebo si nás nevšímají, prostě jako normální lidé a po třech dnech v Phnom Penhu je to hrozně příjemné.

Kromě nešvarů, které přirozeně vznikají v každém velkoměstě, Phnom Penh s sebou totiž navíc nese to břemeno, že řečeno s jen docela malou nadsázkou, Rudí Khmérové tu vyvraždili každého s IQ nad 70 a současní obyvatelé jsou vetšinou prostí venkované, kteří přišli v osmdesátých letech. Prostředí velkého města, kde nemohli dále vést život na jaký byli zvyklí, je následně donutilo k ruzným způsobům obživy a různým ohybům charakteru.

V Kampotu koukáme s úžasem jak nízké jsou ve skutečnosti ceny některých věcí a když u stánku s ovocem trvají na tom, že nám z dolaru vrátí 300 rielů (asi dvě koruny), jsme přímo u vytržení. Phnompenhská varianta je spíš taková, že tuk-tuk si za jízdu, která má stát tisíc rielů řekne osm a když ho nakonec srazíte na dva, při placení najednou nemá nazpátek. Teď jsme ale už zhojeni v Kampotu a na břehu řeky sledujeme jak oranžové slunce zalézá mezi kopce. Myslím, že v žádném jiném týdnu svého života jsem neviděl tolik východů a západů slunce. Všimli jste si třeba, že barva vycházejícího slunce je jiná než ta zapadajícího? Proč?

(Na tomto místě zápisu odkládám ožvýkanou tužku a zoufale se ptám Lindy: "Jak mám popisovat prosté věci?" "Hezky", dí na to Linda.)

Západy a východy slunce tedy necháme být. Nad siluetami kopců se mihly purpurové červánky a Linda si na ulici koupila ledovou tříšť s ovocem. Svým způsobem je to mezník, protože nebalené vodě jsme se tu dosud úzkostlivě vyhýbali, ale Eric ji normálně pije, tak co. Jen doufám, že si s sebou domů nepřivezeme nějaké extravagantní parazity, kvůli kterým si budeme muset nechat každý týden vrážet žhavé jehly do řiti po dalších třicet let nebo tak něco.

Padla noc a je černá, protože v Kampotu moc nedají na pouliční osvětlení a je tu tma jako v pytli. Svítí jen mopedy, zářivky v domech a jasná obloha plná hvězd. Všude pobíhají mrňousové, práskají petardy a hihňají se když se jim podaří vylekat nějakého chodce. O půlnoci prý bude novoroční ohňostroj.

Ne 29/1/2006

Na podlaze verandy hrabe nohama ve vzduchu veliký brouk. Nabral jsem ho na propisku a on s hlubokým tónem a efektním Dopplerovým efektem odfrčel do noci. Půl jedenácté, větrák jede a teploměr ukazuje 29.5C.

Asi čtyřicet kilometrů od Kampotu na vysoké skále postavili Francouzi pevnost a kostel. Pak jim to přišlo málo, a tak přidali hotel s kasinem. Nakonec přistavěli ještě pár dalších budov, včetně surrealistického betonového slunečníku a pošty, aby si mohli posílat pohledy s kapesní královskou rezidencí, která je o něco níž. Jak dvacáté století pokračovalo, všechno se to nějak zamotalo a budovy tam teď stojí úplně opuštěné pod dohledem tězkotonážního podstavce vietnamské artilerie zcela na vršku. A tak z toho všeho radši udělali národní park Bokor.

Je odtamtud krásný výhled na Thajský záliv, pokud ovšem (jako dnes) nevanou přes skálu mraky. To ale má taky své kouzlo, lze chodit ruinami kdysi luxusního hotelu, zčernalé betonové stěny jsou porostlé jasně oranžovým lišejníkem, viditelnost pár metrů a zejícími okny táhnou dovnitř na ztichlá schodiště cáry vlhké mlhy. Voní to. Po novoroční oslavě je nedostatek pracovníků a nemá nás s Erikem a Jesse kdo provést džunglí, má-li na druhé straně zároveň čekat auto. Čepička II je pošuk i na místní poměry a laškovně bere za ruku nejdřív Erika a pak mě a vede nás všechny kamsi. Dorazíme k místu, kde se pěšina ztrácí mezi nízkými keři středomořského typu. Půjdeme dál džunglí, až narazíme na opuštěnou čajovou plantáž, švitoří vesele Čepička II, tam na nás budou čekat. Cestou si opakujeme zálesácká pravdila pro přenocování v divočině a mně se při pohledu na divné kokony ve větvích urputně vybavuje hmyzí scéna z nového King Konga. Ale nakonec jsme tam cobydup.

Při sestupu zpátky do vesnice nás zablokuje pickup s píchlou pneumatikou, a tak než ji opraví, poflakujeme se okolo a hlubokým dýchaním se vyrovnáváme s faktem, že píše-li se na konzervě "spicy tuna", není “spicy” jen planým slovem jako v Evropě.

Okolo jede moped, na něm kambodžský tatínek s dcerou. Pozdravíme se, holčička se zadívá na Lindu a neco khmérsky zabrebtá. "Si say you very butiful", překládá tatínek a oba zase odjedou. A to je tu fakt pořád. Kuriozní.

Ve stejný moment na opačné straně auta Čepička II ťape dvěma prsty po kapotě, až vykřikne "monkey!", popadne Jesse za kotník a zhroutí se v záchvatu smíchu. Jesse reaguje pobaveným "what the fuck?" a Čepička II zařve "tiger!", chytne ji za koleno a zase se odrovná. Takhle se snaží vyjmenovat všechna zvířata, která by tu teoreticky přicházela v úvahu, ale pak před námi opraví pneumatiku a on musí zase za volant. Jojo, Kambodžani mají přecejen trochu jiný smysl pro humor. Jesse vyprávěla jak byli nedávno na nějaké rodinné oslavě a někdo vyprávěl historku, jejíž pointou (pokud si dobře pamatuju) bylo, že někdo má tři děti, ale vlastně nemá žádné potomky a zatímco Zápaďané se zmateně usmívali, celá kambodžská rodina se válela v křečích po rákosové podlaze.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .