Vejlet do Pákistánu – kapitola 2

29.6.2001 (Pá) Rávalpindi

Dnes o půl osmé ráno by mohl přiletět Hančin batoh. Po celonočním probouzení vedrem po šesté vstáváme a jedeme na letiště. Jen Jirka zůstává v hotelu hlídat věci. Tentokrát jedeme minibusem suziki, které tady zastupují autobusy. Cena je pouhých pěr rupek na jednoho. Hanka sedí vedle řidiče, což ho zjevně velmi těší a celou cestu jí to dává najevo. Já s Ištvou se mačkám vzadu, kam se vejde celkem tak deset lidí. Další stojí venku na stupačkách. První pro nás příjemná věc je, když nemáme drobné na zaplacení, tak to za nás nějaký Pákistánec platí. To bych chtěl někdy zažít u nás! Na letišti čekáme tak dvě hodiny na toho správného úředníka. Já se mezitím pokouším směnit dolary na rupie, ale nikde není žádná směnárna.

Respektivě vím, že jedna je přímo v příletové hale, kam mě ale nechtějí policisté pustit. Nakonec se mi podaří jednoho z nich ukecat a ve směnárně měním sto dolarů pro sebe a sto pro Jirku. Jen co mám v ruce rupie, už u mě stojí policista a vyvádí mě ven z haly. Všude je vedro, jen na závěr čekání nás pustí do letištní restaurace, kde mají klimatizaci. Dokonce nám věnují sodovku na pití. Kolem deváté zastihujeme u Emirátů toho správného úředníka. Bahužel jeho zpráva je špatná, batoh nedorazil a stále nikdo neví, kde vězí. Koukám mu přes rameno do počítačového systému ztracených zavazadel, ale nic pro nás pozitivního tam nevidím. Co se dá dělat. Další letadlo přilétá zítra ve 2:30, ale stačí přijít až v jedenáct hodin. Snad dorazí.

Minibusem se vracíme do hotelu. Je vedro, nedá se nic dělat, jen se sprchovat, ležet, spát či si nehnutě číst. Jakýkoliv pohyb, vlastně i samo ležení vyvolává na celém těle kapičky potu. Teprve po šesté vycházíme všichni z hotelu, abychom se někde navečeřeli. V několika restauracích mají vždy jen jediné jídlo, takže nakonec zapadáme do čínské. Bohužel momo, jež znám z Nepálu nemají, tak si dáváme buď zeleninové nudle či zeleninovou smaženou rýži. Za asi třičtvrtě hodiny je jídlo na stole. Skvělá zelenina se zajímavým kořením, bez pálivé příchutě. Všem nám moc chutná a každá porce stojí jen čtyřicet rupek. Zelený čaj je v libovolném množství zdarma. Večer ještě mejlujeme Hančině sestře, co nového s batohem; i ona pro nás pátrala na Ruzyni, ale bohužel neúspěšně. Co se dá dělat. Už za hluboké tmy, kdy se tu velmi rychle stmívá kolem půl osmé, se vracíme do hotelu. Večer poprvé přicházejí na řadu karty; učím Ištvu a Hanku mariáš. Do půlnoci máme tak o zábavu postaráno, i když Hanku to moc nebaví, zdá se jí to moc složité.

30.6.2001 (So) Rávalpindi

Dnes v noci měl dorazit Hančin batoh. Ale máme přijít až v jedenáct, takže ráno dospáváme včerejší ponocování. Dopoledne je opět vedro a navíc ještě dusno. Úředníci z Emirates pro nás mají dobrou zprávu – batoh se našel, teď je v Dubaji a zítra ve dvě ráno přiletí! Mě osobně to zase tak dobré nepřipadá, neboť jsem ho čekal již dnes, ale budiž. Také se bavíme o možné finanční kompenzaci za čekání, ale vázne to hlavně na tom, že všechny čtyři batohy byly psány na mě a v podstatě tři mi dorazili v pořádku. Takže v tomto případě asi nic nebude. No, hlavně když dorazí. Vracíme se opět suzuki do hotelu a jelikož je vedro, tak jen nicneděláme, ležíme, pospáváme, či si čteme. Kolem šesté jdeme do ulic najít nějakou restauraci. Skoro žádná v okolí není, a v té hrstce zařízení mají jen jedno jídlo na jídelníčku – většinou kuře s rýží. Asi už je moc pozdě. Takže jdeme opět k Číňanům. Já se již těším na momo. Dnes ho mají, tak si jako zákusek čtyři dávám. Bohužel je to jen plné těsto jako náš knedlík, bez náplně a bez osmažení, jak ho s Jirkou známe z Nepálu. Pálivá omáčka se podává zvlášť. Bohužel toto momo je zcela bez chuti a navíc je suché. Večer na pokoji hrajeme karty. Dalších kostek se již nezůčastňuji, jdu spát – i když je dost brzo, zítra ve tři v noci musíme být na letišti.

1.7.2001 (Ne) Rávalpindi – Karakoram Higway – Gilgit

Ve dvě v noci se Ištvou budíme do deště, začal holt červenec, což je v Pákistánu začátek monzunové sezóny. I v tuto noční dobu je na ulici celkem dost lidí. Lidi posedávájí a povídají si před domy, déšť jim zjevně nevadí. Žádná suzuki nejede, takže si bereme motorikšu, což je v dešti dost zajímavé – otevřenými boky dovnitř prší. Ulice jsou plné vody, některá místa náš řidič místy projíždí jen s obtížemi. Na letišti u Emirates nikdo není, do haly příletů nás pustit nechtějí, takže jen stojíme venku a koukáme se, jestli náhodou někdo z cestujících nenese náš batoh, jež nám dnes určitě přilít. Ištva jde čekat před kancelář Emirates, já tu „hlídám“ sám. Až po dvou hodinách se střídáme. Po nekonečném čase nás alespoň nějaký podúředník pouští do Emirátí klimatizovaný kanceláře, takže se po dlouhé době můžu posadit a trochu si odpočinout od vedra. Až před pátou ranní přichází ten správný úřada a vede nás do haly příletů. Dovnitř pouštějí jen mě, Ištva musí čekat venku. V rohu na vozíku leží Hančin batoh, hurá!!! Jdeme zpět do kanceláře Emirates kvůli refundaci, ale na žádné peníze to nevypadá. Prý ať zavoláme před odletem z Pákistánu, že se to pokusí nějak zařídit. Hlavně, že je batoh na světě.

Spěcháme do hotelu, suzuki stále nejezdí, tak jedeme mokrou rikšou. Slejvák je pořádný, dvě stě metrů z letiště stačí na to, abychom promokli. Hanka má velikou radost ze shledání se svým batůžkem. Já bych nejradši co nejrychleji vypadl na bus do hor (čím dříve vyjedeme, tím delší dobu pojedeme v horách za světla, celkem nás čeká 17 hodin jízdy), ale Ištva s Hankou jsou v pohodě. Takže až po půl osmé opouštíme náš hotel. Necelý kilometr jdeme s bágly do centra Rávalpindi na Rajah Bazaar (Fowara Chowk) a odtud již minibusem na hlavní autobusové nádraží – Pir Wadhai. Nádraží je správný chaos, obrovská plocha plná autobusů, všude bahno, nápisy jen arabské a jako zatím všude, skoro samí muži, žena je na ulici jev zcela neobvyklý. Hned nás někdo odchytává, ale jeho autobus jede do Gilgitu, kam se chceme dostat, až odpoledne. Chvíli hledáme a nakonec nacházíme stánek společnosti, která jede dříve.

V jedenáct hodin odjížíme normálním neklimatizovaným busem. Od rána stále prší, i batohy nám kladou na střechu do mokra, ale alespoň se nám nestýská po klimatizaci. Na sedadlo Hanky a Ištvy kape ze stropu voda, a tak si radši přesedají na zadnější sedadla. Máme před sebou tak patnáct až osmnáct hodin jízdy. Chvíli kličkujeme Rávalpindi, než najížíme na autostrádu Islámábád – Péšávár (anglicky Peshavar). Z ní ale brzo odbočujeme na sever na slavnou Karakoram Highway, zkráceně KKH. Únavou z probdělé noci usínám a budím se až v horách – podhúří Karakorumu (anglicky Karakoram), respektivě Himaláje. Jak jsme předpokládali, řidič dělá přestávky na oběd i večeři, takže nehladovíme. Čapáty mají všude stejně dobré. Lesy skoro nikde nejsou, jen aleje topolů a mezi nimi políčka.

Odpoledne přijíždíme do údolí Indusu. Řeka je to mohutná, horská, po obou březích jsou prudké strázy. Proti jejímu proudu pojedeme až do Gilgitu. Bohužel, když máme projždět nejhlubším údolím světa, přímo pod Nanga Parbat (rozdíl cca 6600m), je už tma jako v pytli. Ale toto jsem již tušil, když jsme vyjížděli. Autobus děsně skáče, občas usínám, ale jen s největšími problémy, neboť nohy nemám kam vměstnat. Ještě horší to má vzadu Hanka s Ištvou, kde to skáče mnohem více, takže nemohou zahmouřit oko. Řidič jede velmi rychle, předjíždí kdekoliv, a to jsou to většinou zatáčky vysoko nad srázem nad řekou. Kolem půl čtvrté ráno po sedmnácti a půl hodině jízdy jsme v Gilgitu, největším městě na KKH, konečné stanici autobusu. Jsme rádi, že jsme jízdu přežili.