St. Marteen - Karibik (díl druhý)

Přistáváme na St. Martinu

No země se blíží, přidávám se ke kolegovi s modlením, protože je mi čím dál tím více jasné, že takový proužek pevné země nemůže pilot trefit. Teď už mezi verši Otčenáše po očku sleduji na obrazovce jen klesající výšku a stoupající teplotu. Za dvacet minut je z –57´C na +29´C. A to nejsme ještě dole. Zaplať pánbůh. Ale ty feety (stopy) taky ubývají nějak rychle. Radši to sleduji v metrech, to není takový fofr. 300, 250, 200, 150, 100 m ,… ááááááááááááááá lup ho. Jsme dole. Trochu tvrdší dopad. Já jsem říkal, že bych to tam tolik netočil, ale jinak docela dobrý ! Jo. Teď mi to teprve vše dochází. Přežili jsme to !!! On to ten kluk trefil. Začíná se ozývat potlesk. Jsem jedním z nejaktivnějších roztleskávačů. Rolujeme po runwayi a za okny vidíme palmy, moře a černochy. No jo. Budu si na to muset zvyknout. Tady budu „černá vrána“ já, blonďatej. A už přijíždíme k letištní h…, no chtěl jsem říci hale, ale lépe vystihuje tuto stavbu termín chýše. No když to srovnám s letištěm v Paříži, tak to teda radši ani nebudu srovnávat. Zírám z okýnek na plochu a stewardka zatím otevírá dveře. A další rána. Jsem přímo u dveří a vedro zvenčí mne praštilo do hlavy. Ani jsme si klimatizaci neuvědomovali, ale teď se potkala s venkovní teplotou a už se dříve než pasažeři, žene ven z letadla mlha. Skoro jak když hoříme. Jako jeden z prvních jsem už zpocený na kost. Čtyři černoši přitlačili k letadlu malinko orezlé kolečkové schůdky ( žebřík ). Inu místní moderní technika. Rozestavěli se podél a nahradili svými pažemi zábradlí. Podávali si nás z ruky do ruky, takže jsme si vlastně potřásli rukama s celým letištním personálem. Ono teda lézt s batůžkem popředu po žebříku z takových osmi devíti metrů ! To je pro sedmdesátiletou paní od vedle docela zážitek. Ale já už jdu po letištním asfaltu směrem k odbavovací chatrči. Ještě foto Jumbíka přímo z plochy a už s pasem a žlutou kartičkou v ruce procházím bambusovým turniketem. … !

… Vše je tu pomalé a ospalé. U přepážky mne ale docela hodně probudí. Kde prý mám potvrzení o zaplacení letištního poplatku ? Já ale nemám nic platit ! Já jsem v tranzitu z Paříže na Tortolu. No jo, ale stejně musím mít potvrzení o zaplacení nula dolarů ! Nechte mi tu váš bágl, my Vám ho zatím odbavíme. Místní byrokracie mi připomněla domov. Utíkám k okýnku, kde by mi měli vystavit potvrzení. Fajn, ale potřebujeme ještě letenku z Paříže. Hledám v ledvince, ale pak si uvědomuji, že jsem ji už dal do velkého báglu v domnění, že tu už nebudu teď potřebovat. Běžím zpět a čas odletu se stále více blíží. Prosím Vás, tam v tom batohu, co zajíždí do tunelu k letadlu, mám letenku, bez níž mi nedají potvrzení o tranzitu. Rychle. Na poslední chvilku vytahuje batoh. S letenkou běžím k okýnku, tam se přes sklo „!!!!!“ podívala ta ….., že letím z Paříže a podala mi už vytištěný lístek o „zaplacení ničeho“. Mít víc času, tak jí protáhnu tou dírou v okýnku. Teď ale rychle, nebo mi uletí letadlo, na které tu čekám asi čtyři hodiny. Letadlo na ploše už má nahozené vrtule a čekají skutečně jen na mě. Hned za mnou zavírají dveře a než dosednu, rolujeme. Sedím přímo u vrtule. Za oknem vidím noční ostrov a v dáli světla Philipsburghu. Dvouvrtulové letadlo společnosti LIAT-Caribean Air-lines se rozjíždí a ohlušující rachot ve mne vzbuzuje nové obavy z bezpečnosti tohoto stroje. Podle interiéru tu létá od dob kolonizace karibského souostroví Kolumbem. Je nás tu asi deset. Samé tlusté černošky a já. Černošské paničky mají takové zadky, že musí sedět na dvousedadlech po jedné a navíc je letuška musela rozesadit, aby nepřetěžovaly jen jednu stranu letadla. Zhasnuli hlavní osvětlení a zůstal jsem tam jen já a devět párů očí a řad zubů. Nic víc není vidět. Ta tma je voda na lopatky mé únavy. Venku není nic vidět a tak se uzavírám do sebe. Zavírám oči a rekapituluji asi nejdelší odpoledne mého života. Ale zatím to za to stálo ! Dlouhé rozjímání to ale nebylo. Jednu colu od letušky, kterou jsem ve tmě jen vytušil a už zase přistáváme. Místní tyto lety berou asi jako my autobusovou kyvadlovku Beroun – Zličín. Na moři jsou vidět plovoucí přistávací světla, protože tady začíná runway přímo na pobřeží. Zjistil jsem, že čím menší letadlo, tím větší turbulence, ale už dosedáme a i já už přistání beru jako běžnou rutinu. Možná i díky únavě. Letiště v Trellis Bay. Za okny vidíme ve světle letištních reflektorů siluety palem podél přistávací dráhy. Zbývá mi jen několik desítek metrů, abych dokončil zatím svou nejdelší přepravu na místo určení. Po cestě k hale jsem si všiml na terase nad halou dvou bělochů. Ano, jsou to manželé Procházkovi, majitelé jachty. Za nimi se plahočím doslova přes půl světa. Mám radost. …

Jachta

… Je to docela zvláštní pocit, ale poslední hodinu jsou mé pocity velmi ovlivněné únavou. Jen několik vět ještě v hale, ale raději už odcházíme k jachtě. Jdeme nějakou zkratkou přes rozestavěnou runway a za pár minut jsme v zátoce. Kotví tu hezkých pár desítek jachet. Protože je ale noc, vidím jen světla kajut. Nasedáme do malého gumového člunu. Je tak pro tři lidi, ale já se do něho cpu i se dvěma zavazadly. Ještě abychom se na prvních metrech na moři utopili. Ale vše probíhá v pohodě. Zkušený mořský vlk pan Procházka zvládá své. Za chvilinku jsme u jachty. Tak ahoj loď. Já jsem Bimbo a ty prý Offshore. Na tobě se teď budu plavit mezi korálovými útesy 14 dní. Seznamuji se s lodí. Teď jen nespadnout do vody se vší tou elektronikou, ale to už se po žebříku dostávám na palubu. Jsem zde ! A nyní je na Vás, abyste ze mne udělali námořníka. Jsem zmordovaný jako kotě. Žádná hygiena, jen jsem pohodil bágly do své kajuty a jdu si sednout na palubu k majitelům lodě. Je něco kolem jedenácté večer místního času. Usedám do kokpitu jachty a jak jsem se opřel, poprvé jsem si všiml místní oblohy. Černočerná zemská klenba a na ní snad miliony hvězd. Prostě mnohokráte víc, než je vidět na nebi u nás. Dominantou je zářící měsíc, který je zde otočen o 90´a tak připomíná misku. A hned vedle je Velký vůz. Pravděpodobně po havárii, protože je koly vzhůru. Jak jsem se tak zabral do astronomického bádání, upozornil mne pan Procházka, že je zde k vidění unikátní jev. Na jedné obloze je vidět současně Polárka a Jižní kříž. Pýcha Australanů je těsně nad obzorem a stejně tak Polárka je na opačné straně nad vrcholky palem na pobřeží. Vzpomínám opět na Cimrmana. Polárka přímo v nadhlavníku. Tady jedině pokud ležíš. Kochám se úžasnými scenériemi. Jak je vidno, kochám se stále. Je asi 28´C a téměř úplné bezvětří. To je prý v těchto místech vyjímečné. Také proto je hladina moře v zátoce jako zrcadlo. Totéž, co je nad námi, lze sledovat i na hladině. A opět Cimrman : „Jenže obráceně. Hlavou dolů.“ Celkově vlastně strašně kýčovitý pohled na romantiku Karibských ostrovů. Sedíme kolem stolku na zádi u kormidla (kokpit) a abychom neseděli úplně na sucho a hlavně prý ze zdravotních důvodů, jsem nucen vypít minimálně decku karibského rumu. Místní vyhlášené pití, ale mne to málem zabilo. To bude řehole, podstupovat tu léčebně preventivní kůry. Ještě před pitím se trochu odleje přes palubu do moře, aby se udobřil Neptun. Je to námořnický zvyk, který se tu dodržuje více než místní zákony…

Z dálky k nám doznívá hudba z nějaké restaurace na břehu. Kolíbání lodi, svěží vzduch a únava mne uspaly dříve, než jsem stačil vlézt celý do kajuty s nápisem „captain“ ! Takovou vážností jsem tu byl poctěn. (A nebo na mne zbyla.) …

Celý deník je k přečtení na mých webových stránkách www.sweb.cz/bimbovo