Americká poušť II. - část 2. PALM CANYON

Veselý příběh nás čekal v půjčovně aut. Petr vždycky testuje „amíky“ na zeměpis – speciálně na Českou republiku a Prahu. Podle odpovědí si je zařazuje do kategorií …. jakých, to nevím a stejně jako Ti, kdo jsou tázaní, raději ani nechci vědět.

Tak tento prošel prvním kolem … tušil, kde leží ČR („jůrop?“) a to je asi vše. Měli jsem objednané auto – přesto začal prodávat jiné - chudák, netušil, že zbytečně. Snažil se nám vnutit terénní hovado od Cadillacu s GPS a vším možným. Bylo to hezké auto – tak pro zpěváka HIP HOP, který chce se chce projíždět po SUNSET Blv. a oslňovat roštěnky.. Do terénu naprosto nevhodné.

Zkusil to 3 x – nevyšlo mu to a jeho zájem o nás a naši zem postupně hasl. Pak to ještě nějak komentoval kolegovi … něco ve smyslu, že jsme 4 a chceme takovou malou socku, či co … ať si trhne.

Zajímavější to bylo na parkovišti, kde jsme si vybírali auto ze zaplacené kategorie. Pokud to někdo sledoval, mohl o nás napsat velmi veselý příběh.

V kategorii SUV byla volná 3 auta – BUICK. Výbava dost dobrá, kůže, samostatné ovládání klimatizace na zadní sedačce, 3 řady sedadel … dlouho jsme se dohadovali, který (zlatý, stříbrný, šedivý) – u jednoho chyběla anténa (tak jsem ji pak přešrouboval). Vybrali jsme stříbrného … naložíme, sedneme ujedeme 2 metry a otevřeme diskusi na téma střešní okno – to je přeci v tom zlatém. Vracíme se, že vyměníme – pozdě. Chlapík, co přišel po nás, do něj nasedl a odjel – i bez antény. Tu jsem si všiml, že se na parkovišti, podobně jako my, rozhlíží posádka auta, které jako by z reflektoru vypadlo tomu, co jsme měli před rokem. Chevy Blazer – podívám se na podvozek a ouha. To naše krásné auto má tak nízkou světlost, že bychom stejně nikam pořádně nedojeli. Jdeme jednat s těmi nerozhodnutými. Neví – nezdá se jim, že jim bude vidět zavazadla, když tam není roleta za zadními sedadly. Ale měnit nechtějí. Určité vysvobození přináší paní z půjčovny, co jde kolem. Ptáme se na náhon 4x4 – tak náš krasavec jej nemá … Chevy není tak vybaven ale 4kolku… nerozhodnost pokračuje – prý hodně žere, říká ta paní a s úsměvem odchází. Odkudsi přijíždí tmavě modrý – nový, ještě mokrý Jeep – paní jen zavolá – ten je 4x4 a směje … má čemu .

Vrháme se na Jeep, jen co jej zaparkovali. Majitelé chevíka přicházejí, že nám jej tedy za ten Jeep nechají . Tůdle! Je náš.

Před odjezdem se ještě pokouším zjistit, zda by Toyota RAV 4 nebyla lepší (také ji právě přivezli) – ale není u ní jistota 4x4 a Petr se již rozhodl. Za volantem Jeepa se mu evidentně líbilo.

Ještě průjezd branou a hurá za dobrodružstvím. Naši vášeň zchladila zácpa (v tomto městě prý normální). Naštěstí jsme byli v autě 2 a tak se na nás vztahovala Protože jsme splňovali podmínku 2 a více pasažéři v kabině vozu,mohli jsme jet v rychlém pruhu, který byl k tomu vyhrazen.. Zajímavá byla jen pokuta za porušení, tohoto pravidla. Byla v různých místech různá a byla vyjádřená na desetiny dolaru. Zvláštní …

Co byl zážitek pro mě – pomeranče utržené ze stromu. Promiňte, to jsem ještě nezažil …  Byly lepší, než z Kauflandu …. intenzivně voněly a byly hodně šťavnaté.

Večer jsme dorazili do hor – Julian se to místo jmenuje, kvetly tam narcisky a teplota se blížila k nule. To má být poušť? Jo a hotel byl za 113USD – začátek šok. To jsem zvědav, co nás ještě čeká.

Jedno pozitivní to mělo. Objevil jsem mlíčka do kafe s příchutěmi – vanilka, irská káva … mňam, dobrota – a zdarma .

Druhý den začínáme neuvěřitelně bohatou snídaní. Jogurt jsem na snídani v USA dlouho neměl. Trochu děsilo počasí. Sice jsme byli 1280 m. n. m., ale i tak drobně pršelo a celou noc venku krákal havran. To jsem věděl proto, že mu Petr ráno nadával.

Vyrážíme směr Montezuma Borrego. Venku přitopili. Teplota se rázem dostala přes 30 °C a před námi byl první výstup do opravdové pouště. Informace o pavoucích, škorpiónech a chřestýších přestala být jen formalitou. Tady nás na ně reálně upozorňovali. U návštěvnického centra byla cedulka s proprietami do pouště. Mezi nimi byla i pinzeta – na ostny kaktusů. Jak jsem měl později poznat, nebylo to zcela od věci. Vydáváme se směr Palm Canyon. Cesta vyprahlou pustinou nenasvědčovala, že na konci najdeme palmový háj. Co bylo rozhodně zajímavé, bylo první setkání s „chřesťou“, jak jim Petr říká. Ležel tam na kamenech a dělal mrtvého. Vydržel fotografování ani se nehnul. Zvažoval jsem, že po něm hodím kamenem (mířit kousek od něj a z uctivé vzdálenosti) ale nakonec jsem si řekl, že jej nebudeme dráždit. Asi to bylo správně, protože cestou zpět tam nebyl. Jsou dvě teorie – byl mrtvý a někdo si jej vzal domů jako suvenýr nebo nebyl mrtvý, probudil se a zdrhnul. Nechám na laskavém čtenáři, aby si udělal svůj odhad.

Palmy uprostřed skal byl zážitek. Příjemný vzduch, stín … pohoda. Dojedl jsem poslední utržený (chcete-li ukradený) pomeranč a díval se do skal. Zvláštní okamžik relaxace.

Cestou zpět jsme zvědavě nahlíželi na místo, kde jsme fotografovali chřestýše – nebyl tam – ale o tom jsem již psal.

Zbytek odpoledne patřil našemu prvnímu offroadu. Cesta k němu vedla kolem citrusových plantáží. Lákalo nás zkusit si utrhnout citron. Hledali jsme místo, které již bude očesané, abychom nezpůsobili škodu. Za paběrkování se snad nikdo zlobit nebude. Našli – a sotva jsme zastavili, uviděl jsem takové odpočívadlo, kde byly nabalené pytle s pomeranči a grepy. U nich byla kasička. Tak jsem tam nasypal všechny své drobné a popadl po balení od každého. Až při odjezdu jsem z druhé strany viděl ceduli – 4 USD balík. Tolik jsem tam rozhodně nedal. No, snad to „američtí soudruzi“ přežijou. Když jsem pak cokoli z toho balíku jedl, vzpomněl jsem si na ně.

Samotný offroad nebyl nic moc. Párkrát jsme sice škrtli o šutr ale nic se nestalo ( a nebo se to zatím na autě neprojevilo). Nedojeli jsme nikam – cesta končila zákazem a to jak psaným, tak viditelným – prostě to nebylo pro náš JEEP průjezdné. (Konečně i na GARMINovi ta cesta končila po cca 100 m).

Jdeme spát – těším se na Saguára specifické kaktusy – zítra je uvidíme. Ať žije Arizona!