Americká poušť II. – část 9. DEATH VALLEY

Vstáváme a jedeme směr Las Vegas. Zajímavý pocit, projíždíme kolem Hoover Dam, přehrady, kterou jsem viděl před rokem a také projíždíme Las Vegas – poznávám hotel, El Cortez, kde jsem začal, při minulé cestě, psát tyto reportáže. Ach ten sentiment ….
To, že jsme se přiblížili k Death Valley jsme poznali podle neskutečného množství motorek a rostoucí ceně benzínu – dostali jsme se přes 3 dolary.

Narážíme tady u pump na zajímavý problém. Zasunete kartu a pak to po vás chce ZIP CODE. Někdy mi to vzalo šněrovačku do Mratína – většinou ne. U poslední pumpy tomu bylo také tak. Tak jsem se vydal ke kase a objednávám na stojan ten a ten benzín Regular za 40 USD (jako vždy). Tentokrát mi ta „tlustá baba“ dala jen za 20. Snažil jsme se to reklamovat – chtěl jsem přeci za 40!
„Tak si přijdete ještě jednou“ odsekla.
Ať si trhne, pomyslel jsme si …. trhnul jsem si já, v následující vesnici byl benzín o 50 centů dražší … někdy je třeba překousnout i neochotu.

Ubytovali jsme se v Shoshone. Hotel to musel být slavný a výstavní – za dob Elvise … ale nic jiného nebylo, tak jsme to vzali. Převléci a jedeme.

Death Valley National Park je hodně veliký. Při pohledu na mapu je rozhodně mezi těmi největšími. Nedokázal jsem si představit, co v něm asi je. Že tam je horko, to vím, že to je pod hladinou moře – to také … ale sakra, co je tam k vidění? Odpovědi na tyto otázky jsem měl dostat dnes.

Paradoxem je, že než do údolí vjedete – stoupáte – podle výškoměru na Gaminovi tak do 1000 m. n.m. stoupáte a až pak začnete klesat až na -85,5 m, což je nejnižší bod. Je náležitě označen a dá se u něj vyfotografovat. Pokud se vám chce být na slunci – počítač v autě ohlásil 33 °C ve stínu (rekord tady mají 54°C)!

Kdo čeká nějakou bombu, bude zklamán. Není tam nic, než vyschlé jezero plné krystalů soli. Trochu nás překvapil cyklistický závod, který byl evidentně amatérský (podle kol , cyklistů i doprovodu). Petr si dělal legraci ze sanitky, nad níž kroužil krkavec – „jsou připraveni na všechny eventuality“. Protože jsme se různě zastavovali a „kochali“ jeli jsme vlastně stejně rychle, jako jedna skupina cyklistů. Jeden z nich měl na přilbě vrtulku, co mu asi měla dělat průvan – dostal přezdívku Satánek.

Západ slunce jsme fotili na Zabriski Pointu. Úžasná scenérie z barevných skal, různě pruhované, zakřivené a vlnité.

Ještě jsme zvažovali přivstat si na východ – ale pohled na tachometr u hotelu mě zchladil (i v tom horku). 89 km. Představa, že pojedu z Prahy do Plzně fotit východ slunce mi přišla dost uhozená a tak jsme se rozhodli, že mimo plán zajedeme ještě do Josua Three Parku.

Ještě že tak … ale o tom až příště, v závěrečné části.