Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)

Putre - La Paz - Copacabana - jezero Titicaca

6/7/2003

Protože tu slunce zapadá brzy a jediná věc, co lze často poté dělat, je jít do nějakého gringo baru, což se mi nechce, chodím spát tak v osm. Díky tomu jsem se ráno probudil kolem šesté a rozhodl se dojít těch pět kilometrů z Putre na zastávku autobusu pěšky. Je to do kopce a tady je ta výška už cítit, zvlášť s pětadvacetilkilovým batohem na zádech. Zkrátil jsem si to přes kopce, což mi na dechu ještě ubralo, ale zato jsem objevil rokle se zmrzlými bystřinami. Zastávka není značená, takže jsem omylem vystoupal asi o kilometr výš, na vyhlídkovou plošinu nad Putre, kde nám včera indiánská babička prodávala turistické srágory za nesmyslné ceny.

Když jsem tu seděl, zrovna ji přivezl syn na dnešní šichtu. Je to zvláštní, zatímco normální lidi jsou tu opravdu milí, tihle venkovští turističtí businessmani jsou opravdoví burani, asi tak jako stánkaři v pražské tržnici nebo hospodští u Mácháče - nevstřícní a neochotní holiči prachů. Ale zato jezdí zánovním Subaru Legacy, z něhož se naplno line andský pop.

Ten je taky zajímavý. Obsahuje všechny obludnosti latinského diskopopu (včetně toho, ze zpěvák musí zpívat jako nachlazený buzík), navíc se do toho míchají panovy flétny a všelijaká indiánská chrastítka. V obchodech s CD mají zvláštní regály na "pop espaňol" a i obaly těch desek jsou úžasné. Kdyby mi nebylo líto materiálu, udělal bych si fotografickou sbírku všech těch něžných a tajemných tváří. Zaplať pánbůh za Ilonu Csákovou a Martina Maxu!

Během čekání na autobus se ke mně přidali dva Izraelci, takže jsem se mohl pochlubit jediným hebrejským slovem, které znám (machačůča), ale vůbec mi nerozuměli. No nic. Autobus přijel o hodinu později ale přece a za chvíli jsme už byli v Bolívii. Rozdíl oproti Chile je veliký, tady je to už skutečně třetí svět. Archaická auta a autobusy (některé ověšené kytkama), špinavé babičky v buřinkách, ženské s dětmi v dece na zádech atp. Na širých pláních mezi Chile a La Pazem sem tam nějaká vesnička jednopatrových neomítnutých domů, hodně z nich nedostavěných, takže ty vesnice občas připomínají Drážďany v roce 1945. Lidé mi tu ale připadají ještě více v pohodě než v Chile.

Příjezd do La Pazu byl neuvěřitelný. Trefili jsme to zrovna na západ slunce, takže ten pohled byl až sci-fi. Město vyplňuje takový kráter o průměru cirka 10 kilometrů a vypadá to trochu jako kdyby se Baťa zbláznil a posázel svými dělnickými domečky dno a stěny toho kráteru do posledního místa. Nad tím zasnězené hory a přiopilý jižní měsíc. Centrum La Pazu je psychotický mumraj Indiánů, pouličních prodavačů a proplétajících se motorizovaných starožitností, to vše v takovém hypersanfranciském terénu.

Svezl jsem se se svými izraelskými kamarády do zde známého hostelu El Lobo, který nejenže je Izraelci vlastněn, ale prakticky nikdo jiný tam ani nebydlí a většina nápisů je hebrejsky. Byl jsem tam jako pěst na oko, ale přesto mě zdravili "šalom". Dal jsem si jakousi židovskou večeři a šel spát.

7/7/2003

Díky svému časnému vstáváni jsem byl už před polednem v městečku Copacabana u jezera Titicaca - ano - Titicaca. Milé a tiché místo, jen je tu hodně gringos, protože je to mimojiné hlavní báze pro výlety na Isla del Sol, kde se podle incké mytologie zrodil jejich národ (nebo samo Slunce?). Každopádně to nebude nic pro mě, protože netoužím sdílet mystická místa a momenty s pěti sty dalšími turisty, kteří si přitom povídají o fotbalu. Vedle holořitních studentů jako já tu samozřejmě nechybí ani ten klasický typ bohatého hotelového západního výletníka s foťákem s půlmetrovým objektivem (i když je jich tu relativně málo). Trochu mě štve, že v očích místních jsme všichni jedna sorta, a proto, když se třeba před nimi ukáže, že nosím foťák zabalený v ponožce, cítím se povznesen. Odešel jsem za město ke břehu jezera, no a to bych to nebyl já, kdybych tam nevlezl, že. Vydržel jsem to sice jen asi dvacet sekund, ale bylo to very cool, v obou významech. Chtěl bych dnes z nějaké skály shlédnout západ slunce nad jezerem a už předem vím, že to nevydržím nefotit, i když myslím, že je to nesmysl.

Nad městem se tyčí Cerro Calvario, ideální vrch pro pozorovaní zapadajícího slunce. Bohužel jej právě pro tento účel doporučuje také Bible všech cestovatelů - Lonely Planet. Proto jsem se vyšplhal do kopce na pustý útes a zdáli je viděl jak se tam tísní. Kupodivu bylo mezi nimi víc domorodců.

Lezl jsem nahoru mimo cesty a případné uklouznutí hrozilo po chvíli místo odřeného kolena pádem s desetivteřinovým výkřikem, ale už to moc nešlo se vrátit a slunce už se chýlilo k obzoru. Nakonec jsem se uvelebil, prožil západ slunce a kdo by to byl řekl - najednou byla tma. To byl další lapsus, neboť jsem stále seděl na útesu, na nějž se šplhalo těžko už za světla. Nakonec z toho ale bylo jen několik horkých minut. Dnes jsem také poprvé ochutnal Inca Kolu, nápoj, o němž Lonely Planet říká, že "tastes like boiled lollipops and has a radioactive urine hue", což ve mně přirozeně vzbudilo očekávání. Mohlo to být lepší. Bydlím ve svém hotýlku asi úplně sám, navíc hned o pár schodů výš je úžasná betonová střešní terasa, z ní vedou ještě další schůdky do kukaně - nejvyššího bodu domu - kde je záchod. Tam musí být posezení opravdu královské. A tak jsem tam tak večer seděl (tedy na terase), koukal na ty jiné hvězdy a na měsíc (který byl prozměnu přesně nade mnou, což tuším také není v Evropě zcela obvyklé), když tu mě povědomé zvuky přinutily nahlédnout z terasy na střechy okolních domů. Mohu teď konstatovat, že indiánský reprodukční proces probíhá asi stejně jako ten náš.

8/7/2003

Opět v La Pazu. Slečny z mého hostelu (vetšinu ubytování tu obsluhují jen ženské, zvláštní) odzívly mé přání být vzbuzen, a tak jsem se jen zázrakem probral včas na autobus. V sousedním domě totiž panovaly manželské neshody a musely být asi závažné, protože jejich řešení zabralo většinu noci. Nakonec se mi přecejen podařilo vyšetřit asi čtyři hodiny spánku za pomoci daru od Air France - špuntů do uší.

La Paz všedního dne je ještě frenetičtější, než když jsem tu byl v neděli. Narvané centrum (které tu ale nějak neirituje) se proměňuje v křivolaké uličky plné podivných výjevů. V jedné třeba sídlí naproti sobě několik tiskáren a mechanický klapot a sykot prastarých tiskacích strojů se v tom úzkém prostoru odráží a proplétá a spojuje se do něceho, co by dobře posloužilo jako soundtrack k Ocelovému městu. Jinde se zase ze tmy zpoza zamřížovaného okna linul ryk nějaké pekelné dechovky, kde každý hrál trochu něco jiného a s ostatními se v rytmu i v tónech potkával jen zřídka, zato s ohnivým nadšením. Jinde zase kypí Mercado de los Brujos (tedy trh čarodejnic), což je i celkem profláklá městská kuriozita, kde další špinavé babičky prodávají milostné vodičky, kouzelné prášky a rozličné vysušené mrtvolky malých zvířátek.

Zapadl jsem do jedné z mnoha hospůdek na almuerzo - tedy takové obědové menu cirka za 5 boliviánů, což není ani dolar. Mimochodem, je příjemné být (snad poprvé) v zemi, kde je levněji než u nás. Číšník na mě vyklopil dnešní varianty, a protože jsem mu nerozuměl ani slovo, zopakoval jsem po něm to, co šlo nejlépe vyslovit. Z toho se vyklubalo kuře s jakousi horčicovou omáčkou a pečeným banánem, což dohromady chutnalo hodně jako - no - ja vím přesně jako co, ale stydím se to napsat. Charles Bukowski by věděl.

Zítra vyrážím směr Rurrenabaque, tedy konečně do džungle. Části té trasy se říka " the world´s most dangerous road", protože tam silnice na 70 kilometrech klesá o 3300 metrů a vlastně to ani silnice není. Díky tomu tam v jednom kuse někdo padá do roklí, kde opravdu nemá moc šanci přežít. Jelikož se nechci svěřit do rukou bolivijského autobusového macha, který tři noci nespal, rozhodl jsem se tu nejhorší část do městečka Coroico sjet na kole, což provozuje několik místních cestovek. Tak jsem zvědav.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .

Obsah cestopisu Deník z Bolívie a Chile

Deník z Bolívie a Chile (1 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (2 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (3 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (5 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (6 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (7 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)
Deník z Bolívie a Chile (9 / 9)