Deník z Bolívie a Chile (4 / 9)

V osm ráno nás, deset gringos, naložila dodávka a vyvezla do průsmyku nad La Pazem. Tam každý vyfasoval kolo, helmu a rukavice a jelo se. První část byla asfaltová silnice a také jedno stoupání, na němž jsem v těch 4000 metrech málem vypustil duši. Pak nahle asfalt skončil a šlo do tuhého. Místy neuvěřitelně uzounká rozsekaná prašná cesta, po levé ruce většinou hrozivá hloubka. Přesto se tu potkávají autobusy s kamiony.

Jak jsme klesali, hnědé kamenité vrchy typické pro Altiplano začaly obrůstat zelení a vrcholky hor se počaly halit do mraků. Zanedlouho už to byla džungle v horách - úžasná a nesmírná. Sem tam bylo nutné projet vodopádem, které v období dešťů dělají ze silnice ještě veselejší místo, občas mi do hlavy narazil nepatřičně veliký motýl.

Čím níže, tím byla cesta prašnější, a brzo z toho byla apokalypsa zažloutlé mlhy, přes níž chvílema ani nebylo vidět na výmoly a kameny, které nam letěly v ústrety. Teplota šla s každým kilometrem nahoru a když nás, deset zaprášených uslzenců, dorazilo do cíle, byli jsme někde úplně jinde - miniaturní vesnička Yolosa, pražící slunce, hory, prach a okolo džungle. Zájezd se vracel zpět do La Pazu, já a ještě tři Finky jsme zůstáváli, směřujíc do Rurrenabaque. Těch sedm kilometrů do kopce do Coroica nás vyvezl domorodec na korbě prastarého Chevroletu a hned na náměstí nas odchytl hotelový naháněč. Když se z navrhovaných 60 Bs za noc stalo 25, ubytoval nás v hotelu Gloria, což je skutečná výhra. Hotel je takový zašlý koloniální luxus se širokými schodišti, lustry a dvorem s popraskanou kašnou, za nímž je už prudký svah dolů a výhled na podmračené Andy. Na verandách jsou proutěna křesílka, jen tam posadit kolonizátora s bílým kloboukem a sklenicí mátové limonády.

Zítra jedu do Rurre a cestou budu přemýšlet, kde vyperu své jediné oblečení, v nemž teď vypadám jako dělník z cementárny po šichtě.

11/7/2003

Včera se toho opravdu moc nestalo. Před polednem se svezlo třináct lidí s třinácti batohy na korbě pickupu dolů do Yolosy na autobus, který skutečně po třech hodinách přijel. Pak jsme dalších patnáct hodin cestovali do Rurrenabaque. Autobusy tu mají terénní, aby se s nimi vůbec dalo na zdejších cestách pohybovat, takže vzadu je výška karoserie nad zemí zhruba v úrovni mé brady.

To nejzajímavější na cestě džunglí byly pro mě vůně. Projížděli jsme mraky a ten pach je jako kombinace zmoklého prachu, lesa po dešti a kouře z ohníčku ( to nevím proč, ale je to cítit dost často). Toto s hlavou vykloněnou z okna. V opačném případě to byly tři Izraelky vedle mě, což byla zase úplně jiná sféra vůní, nicméně sprchu už potřebujeme všichni. Tyto tři si navíc cestu krátily zpěvem populárních hebrejských písní, ale byly při tom tak veselé, že jim to nebylo možné mít za zlé. Je zajímavé, že naprostá většina cestovatelek jsou tu co do tělesné konstituce takové ramenaté a prsaté sýrovité krabice. Subtilnější stvoření lze obvykle nalézt jen v pánské společnosti.

Projeli jsme také dvěma narko-kontrolami a naše batohy si očichal jeden vlčák a jeden husky. Policisté do toho šli svědomitě, ale nikdo z nich nebyl ozbrojen. Pašerákovi by k hladkému průjezdu stačila pistole. Ačkoliv na té horské stezce by pak stejně neměl kam utéct.

Teď jsem v Rurre, a to je tedy opravdová řiť na hranici pralesa. Ono jak to vypadá ve filmech, je to i doopravdy. Zítra chci vyrazit do hlubin džungle, takže se na nějakou dobu odmlčím. Doufám, že se vyčasí, zatím je zatracená zima.

Je vůbec chmurný den. Karel Čapek napsal, že mu přijde zajímavější cestovat zemí, jejíž jazyk nezná. Že je pak clovek hluchý a němý a nerozptylují ho hlouposti, o kterých si lidé povídají, tak jako kdybychom poslouchali hovory u nás třeba v Novém Bydžově na náměstí. Docela s tím souhlasím, byť možná z trochu jiného úhlu.

Protože jsem už před výletem znal něco z italštiny, po tom týdnu tady jsem schopen se jakž takž domluvit o základních věcech španělsky a někdy bych si přál, abych neznal ani slovo. Nerozuměl bych tak všem těm pouličním konverzacím, kdy se mě - evidentního gringa - snaží někdo přimět, abych si něco koupil, nebo mi říká něco, co mě nezajímá, neznaje angličtiny bych nemusel vstupovat do nekonečných whereareyoufrom konverzací s ostatními cestovateli. Na nervy by mi tak lezlo jen všudypřítomné a většinou bezohledně hlasité hebrejské chrochtání.

Dnes je opravdu podmračeno a chladno. Zítra to bude lepší.

13/7/2003

Medocu, jsi tu? Už zase spím v chůzi, drahý. Pod kobercem se pohybují rostliny...

15/7/2003

Jsem zpět v Rurre. V džungli v člověku vybublávají všelijaké atavistické pocity. Všechny ty vůně a zvuky jsou velmi intenzivní - je to jako jít se projít sám zkouřený do lesa, ale přitom ten pocit je střízlivý a čistý.

Flóra je přebohatá, fauna přeplachá. Bylo zrovna kolem úplňku, takže všechno to noční houkání, praskání a kuňkání ozařovala kolmá lucerna.

Průvodce Sylverio byl skutečny zálesácký vlk. Po večerech občas dramaticky vypravoval historky z džungle, což při mé znalosti španělštiny bylo trochu jako sledovat Smoljakovu mlynářskou pohádku z filmu Na samotě u lesa. Kuchař Julio výborně vařil téměř z ničeho, ale jinak to byl takový dobromyslný amazonský prosťáček, který tu a tam předváděl veselé kousky k zábavě ostatních. Začal tím, že se mu zaklesla noha mezi kůly voru a stálo ho několik minut a mnoho omluvných úsměvů než ji zase dostal ven. Z voru několikrát spadl i s čepičkou do kalné vody, na břehu uklouznul po blátě. Jindy zas pro osvěžení začal na vratké palubě dělat kliky.

Během toho výletu jsem se několikrát rozesmál tak, že jsem nemohl přestat, ani když už mi to bylo hloupé. Asi jsem byl omámený vším tím kyslíkem. Bylo to třeba tehdy, když jsme se Sylveriem vyrazili za noční zvěří, a když po půlhodině našlapování a marného lákání různých zvířat různými zvuky vítězoslavně ozářil velkou tropickou žížalu na zemi. Nebo tehdy, když Silverio chtěl ukázat, jak se lze orientovat v džungli, různým způsobem nastavoval mačetu slunci a cosi vyměřoval a nakonec v hlíně vyryl křížek. Nenapadlo mě to komentovat jinak než "sí, estamos aquí", naznačujíc tak, že křížkem na zemi jsme ve skutečnosti jen označili místo, kde se nacházíme. Celá skupina šla do kolen a Silverio se tvářil rozpačitě a trochu nakvašeně.

Na vlastní oči jsme se také přesvědčili, jak jsou zvířata v džungli plachá. Například do míst, kde jsme na ně čekali, vůbec nepřišla. Ale to nevadí, protože jsme do džungle šli za atmosférou a ne za zvířaty, která stejně známe ze zoo a Discovery Channel. A atmosféry jsme dostali plné hrsti. Od zvířat jsou tu nedaleké pampy, kam se nám nechce. Teď jen jak se dostat z Rurre. Vzhledem k tomu, že rozumným směrem odsud vede tuším jen jedna cesta, není to tak triviální otázka, jak by se mohlo zdát. Do dvacetihodinové jízdy autobusem do La Pazu se nikdo nehrne, takže letadélka jsou dávno plná a bojím se, aby nakonec nebyly plné i ty autobusy a já nebyl nucen živit se tu na břehu řeky piraňama třeba týden, což striktně gastronomicky vzato není zase tak špatná vyhlídka, ale přecejen bych radši už jel.