Americká poušť I. – část 6. ZA POLOVINOU CESTY

Ráno se mi pokoušel poradit manažer hotelu. Otevřel svůj počítač s W98 a snažil se mne přesvědčit, že mám změnit nastavení ve vlastnostech OUTLOOKu tak, abych je měl stejné, jako je má on. Nedal jsem se… raději. Na kabel s Garminem poradil místní obchůdek… zavřeno s informací, budete-li něco potřebovat zavolejte. Zavolal jsem… "Thank you for your calling! You have reached…" záznamník. Jedeme dál - nedá se nic dělat. Dnes večer mne čeká Monument Valley, to se dá vidět i bez mailů a navigace.

Středa - Petr ráno dodal, že jsme již ve druhé půlce. Uvědomil jsme si, že to všechno za pár dní bude již jen série vzpomínek, a proto jsem se začal ještě více těšit a užívat si to, co je kolem nás.

Capitol Reef. Měsíční krajina plná přeludů a monumentální krásy. Měl jsem pocit, jako bychom přistáli na jiné planetě a objevovali ji. Jen tam již někdo byl před námi, vyznačil cesty a dal cedulky. Odpovídalo tomu i téma naší nekonečné debaty - sci-fi povídky. Nebyli jsme tak úplně sami. Prvnímu kontaktu s "domorodým" obyvatelstvem došlo u poměrně veliké kaluže, kdy před ní stojící Ford s posádkou v uniformách správců parku jménem své řidičky s námi diskutoval průjezd. Odvážně jsem navrhl, že bychom tu kaluž mohli objet. Změřila se mne pohledem a zopakovala cedulku na začátku parku, která říkala: "All vehicles must stay on designated road. Off road driving is prohibited." Netušil jsem, že to myslí vážně i v případě rizika zapadnutí. Naštěstí jsme projeli - troufám si říci, že my elegantněji. Pak jsem nad tím přemýšlel. Měla pravdu. Mít ten park v Čechách, tak tam těch cestiček a cest bude za chvíli spousty.

Co jsem jim ovšem ve výbavě záviděl, byly speciální hrábě, které sloužily jako hrábě (to by jeden neřekl), odhrabovadlo a sonda na hloubku vody. Petr sice pochyboval, k čemu mohou být dobré - já si ale myslím, že pro případ vyproštění by se mohly hodně hodit. Oni je nebudou tahat jen tak pro nic za nic…

Potkali jsme je ještě jednou. Jeli jsme po takové ne zcela značené ale vyjeté cestě. Následovali jsme auto před sebou. Když jsme se se "starou známou" (doslova a do písmene) zdravili znovu, ujistila se, že jsme na tu cestu vjeli za jiným autem. Usmívala se - přesto jsem cítil její nekompromisnost. Asi je to tak správně - ne určitě je to správně. Ještě bych rád ty parky jednou viděl!

Mám z toho prostoru několik silných dojmů - chrám Slunce a Měsíce Sun Temple a Moon Temple - dva fascinující útvary na dně planiny, skleněnou skálu - Glass rock - kousek skály ze sádrovce, který tvořil takové krystaly jako kousky skla. Co bylo pro mne doopravdy šokujícím důkazem přírody vůle žít - nádherné 3 květiny uprostřed té pouště! Hodně k přemýšlení mne vedla i Sink Hole. Díra v zemi velikosti tunelu eskalátorů do metra, kterou udělala příroda tím, že rozpustila a vyplavila sádrovec. Nádhera!

Projíždíte tou krajinou, která je na každou stranu úplně jinak krásná a přemýšlíte… moc bych všem, kdo toto čtete přál, abyste ten pocit zažili. Nutí vás hledat sebe sama v kontextu toho co děláte. Kladete si otázky smyslu a účelnosti. Až z toho mrazí.

Nyní již náš směr určuje Monument Valey. Cestou se ještě zastavujeme na fotografování Capitol Reef z klikaté silničky vedoucí do hodně prudkého srázu. Představa sněhu na této vozovce, kde nejsou žádná svodidla a zábrany, nahání husí kůži. Jednou uklouznout a konec… Pád je ve filmovém dramatu s Terminátorem. Ani ten by nevylezl bez šrámu. Když jsme jej sjížděli, viděli jsme skupinku cyklistů, jak ten kopec zdolává. Docela mne to inspirovalo. Jenže, jet sem na kole, kde mezi tím, co je na mapě označené jako sídlo a přitom je to chomáček domečků, z toho polovina hospodářské budovy, je kolem 80 mil pustina… nic moc. Snad jen mít doprovodné vozidlo…

… dost snění, míříme dál do parku, kde Navajové spravují ty tak často fotografované monumenty. Na mapě a cedulích sledujeme Ferry - tedy přívoz. Uděláme si zážitek, těším se na cestu lodí přes Lake Powel. Udělali… když jsem se přišel zeptat, kdy že loď pojede paní se zamyslela, chvíli počítala a pak řekla na konci května. Tak to nebyla dobrá zpráva. Tak dlouho čekat nemůžeme a západ slunce předpovídal Garmin na 19.59 (jak jsme postupovali, upravoval jej ještě o minutu - vot mašína).

Začal stíhací závod. Petr vytušil, jak moc stojím o to ty monumenty vidět a i on se na ně jistě těšil (přesto, že tam mířil již po čtvrté). J.P.Montoya by nám sice ujel - ale ne o moc. Na to, jak náš Chevy plaval jako kachna a jak velké riziko je změření při "spídování" jel Petr velmi odvážně!

Cestou mne připravoval na to, že se o monumenty starají indiáni, že tam není tak jednoduchý přístup a že pohled na tu krásu budeme platit.

Výsadek byl velkolepý - pohozené auto a úprk na poslední zbytky slunce. Indián, co to hlídal, se jen smál… Hurry up… hurry up… popichoval, když jsem letěl s foťákem na terasu. Scenérie to je úžasná - pokud to slovo na vyjádření toho, co bylo vidět stačí. Okolní skály a terasa, odkud jsme se dívali, vytvářela iluzi jeviště, kde stáli tito tři němí herci, před nimiž stálo, stojí a stát bude spousty lidí v ohromeném úžasu.

Slunce zašlo přesně. Splnil se mi jeden ze snů… a teď je třeba dát průchod fyzickým potřebám… přepadl nás hlad. A pořádnej. Skončili jsme v malé hospůdce, kde se jedlo pod širým nebem, nádherně to vonělo hořícími smolnými poleny a steaky velikými jako moje podešev (mám 45). Kuchař je dělá na nad ohněm zavěšeném roštu, který houpal, jako houpačku. Nemusím asi říkat, co jsme si dali. Byl vynikající tak, že jsem jim odpustil doplatek 0,75 USD za jeden toast navíc…

Přejeli jsme do městečka Blanding. Petr mne musel vystřídat. Únava si řekla o své a já měl pocit, že stále předjíždím nějaké cyklisty. Zbylých 10 mil jsem úspěšně prospal. Hotel byl drahý až běda - 73,3 USD - ale nevadí. Spát. To byla jediná myšlenka. Před posledním zaklapnutím víček jsem ještě myslel na ticho v Capitol Reef a mystično těch tří v Monument Valley.