Dakar: Když příroda zavolá uprostřed velkoměsta

Dakar je město multikulturní a multietnické. Dospělí člověk chodí vylít vodu, když potřebuje na malou a chodí za dům, když se jedná o velkou potřebu. V Dakaru jsou moderní turecké záchody, dveře se otevírají ven a pochopitelně většinou nejdou zavřít, natož zamknout. Ale zase na druhou stranu, když příroda zavolá, nedá se dělat nic a člověk se smíří s čímkoliv. Až poté jsem se mohla soustředit na náš výlet do kouzelnického obchůdku na tržišti. Už z dálky jsem krámek poznala, možná díky typicky kouzelnému obrázku vymalovanéu na oprýskané omítce.

Potřebuji na toaletu

Jen tam jsme bloumali ulicemi senegalské metropole, abychom na začátku naší cesty nasáli místní atmosféru. Široké ulice lemované hustě porostlými stromy a sem tam nějaký mangrovník, které jsem se naučila rozeznávat už při minulé výpravě. Ve stínech stromů sedávali muži a hlasitě o něčem debatovali, u jiného stromu seděly děti a hrály místní hry. Znáte to, když bloumáte městem a najednou to na vás přijde. Nutně potřebujete na toaletu, která samozřejmě v blízkosti chybí. Nenašla jsem je a mou poslední záchranou se stalo snad opuštěné křoví. Kluci se mohli potrhat smíchy, když hlídali jestli někdo nejde. Myslím, že pro místní by bylo raritou vidět můj bělošský zadek. Až později jsem se dozvěděla, že v Dakaru už dlouho nikdo veřejné záchody neviděl. Možná snad na letišti. Potom už jsem sledovala jestli někde nějaké nezahlédnu, i když jsem je už nepotřebovala. Dokonce jsem na jedné zdi zahlédla nápis: „močení zde je trestáno pokutou“. A věřte nebo ne, hned dva domorodci stáli čelem ke zdi a vrtěli se.

Ani v kavárně

Ani v kavárnách a barem mnohdy nedisponují sociálním zařízením, což samozřejmě v Praze není přípustné. Průvodce mi odpověděl bez zaváhání, mohu si jít požádat do některého z rodinných domů. Nedovedla jsem si představit, že zvoním u dveří a prosím domácí, jako běloška, jestli si u nich mohu odskočit.

Konečně kouzla

Třešničkou na dortu byla návštěva kouzelnického obchůdku, které má údajně každé africké město. Skříňky se skleničkami a plastovými lahvemi plnými lektvarů a magických koupelí, zvířecí kůže, lebky, zobáky a pařáty. Za pakatel si můžete pořídit instantní kouzlo v prášku a podle návodu doma naředit a používat. Ovšem za zemi kouzelnických odborníků je považován Niger, proto i tady v Senegalu mají své specální obchůdky. Nakupuje tu každý, ať už chce být úspěšnějším podnikatelem, nebo si potřebuje udržet svou lásku. Najdete tu kouzelné prášky podobné ibalginu nebo třeba arginmax v papírových kornoutcích. Nadechuji se a cítím vůni místní atmosféry, nebo je to možná jen vonná tyčinka, ale na mě to má stejný kouzelný účinek.

Krámek Harryho Pottera

Jestli si vybavujete první díl filmu o slavném britském čaroději a obchody ve kterých nakupoval, nejste daleko od pravdy. Vypadá to tu opravdu velmi podobně. V regálech jsou i zvířecí kůže a jiné části těla zvířat. Lektvary jsou v krásných skleněných nádobkách, ale jejich konzistence a barva jsou odstrašujícíc. Nakonec jsem sáhla pro lektvaru štěstí, měla jsem ho pít každý večer před západem slunce. Ale přiznám se, že lektvar stále leží na poličce a neodvažuji se ho pozřít. Od jedné blogerky jsem se na internetu dočetla, že zkoušela podobný lektvar, taky z Dakaru. Zlepšil se jí potom zrak, ale zase zhoršil sluch, proto ho přestala užívat. Nejsem takový kaskadér, abych to vyzkoušela. Přesto na mě návštěva čarodějného obchodu udělala velký a nezapomenutelný dojem.