Deník z Jižní Afriky (část 18 / 32)

Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)

11. 10. 2006, středa - pokračování

Ve 13:00 zastavujeme u benzínové pumpy, kde je také pár obchodů a restaurace. Obchody připomínají Husákovy časy u nás, kde je jeden druh čaje vyrovnán ve všech pultech pěkně v řadě. Ale záchodky jsou tu pěkné. Jdeme do prvního patra do restaurace. Nechci se dotknout inteligence místní obsluhy, ale byla to katastrofa… Nepamatovali si, co si kdo objednal. Místo rýže dostali k vedlejšímu stolu hranolky, někomu nepřinesli jídlo vůbec. A navíc to strašné čekání asi 1 hodinu na jídlo. Dal jsem si cheesburger s velkými hranolky za 30 randů. Libuška si objednala řecký salát taky za 30 randů a 2 piva po 6,50 randů za plechovku. Největší čachry byly s placením. Obsluha nebyla schopna na 2 x donést správný účet. Jednou to bylo s pivem bez cheesburgeru, podruhé zase s cheesburgerem ale bez piva, takže jsme se nebyli schopni se s nimi domluvit.

Věděl jsem, že mám platit 73 randů a tak jsem to tam nechal Pavlovi na stole a on se pak nějak dohodl. Za tyhle služby opravdu nejsem ochoten dávat spropitné. I Pieter říká, že to nebyl moc dobrý nápad tady zůstat. Naštěstí se ve Svazijsku dá platit v randech a nemusí se měnit místní peníze lilangeni. Konečně jsme odbaveni a rychle ještě kupujeme 3 svazijské pohledy. Jsou drahé, stojí každý 6 randů. Odjíždíme ve 14:25 a do Mbabane je to ještě přes 110 kilometrů. Cesta probíhá bez problémů a v dobré náladě. V 15:30 dojedeme do největšího města v zemi Manzini. Je zde opět spousta lidí na ulicích a kromě starých barabizen je vidět, že se tady za poslední roky také něco postavilo.

Mají zde zastoupení zahraniční firmy a banky (například NED bank), ale také úřady (zaujala nás například budova pošty). Projedeme městem, které je přeplněné auty a Pieter se nemůže na jednom místě vymotat ze zácpy. Pokračujeme dále směrem na Lobambu, což je centrem royality Svazijska. Jsme tady v 16:00 a můžeme z dálky vidět budovu parlamentu a také vchod do bohužel zavřeného Památníku bývalého krále Sobhuzy II., který vládl přes 60 let, dožil se přes 80 let a měl přes 100 manželek. To současný král má jen 13 manželek a počátkem září se zde jako každý rok konal výběr nové manželky (té 13.) z panen v obřadu incwala. Tady setrváme jen chvilku. Důležitá města jsou rozmístěna za sebou.

Hned vedle je Ezulweni, kam dorazíme v 16:15. Jdeme se ubytovat do místního backpackers. Je to tady trošku horší. Některým turistům se tady nelíbí, ale kdo zažil v Praze koleje na Jarově I., ten zvládne všechno. Je to tady takové staré zatuchlé a na pokoji to smrdí. Tak nevíme, jestli smrdí naše rozbalené věci nebo ten pokoj. Ale je to nejspíš ten pokoj, i když stále tvrdím, že každý turista musí nutně po určité době začít smrdět. Rychle se vybalíme a v 16:25 už jdeme na místní trh. No je to spíše takový shluk obchodů s různým sortimentem. Mě samozřejmě zajímají čepičky, ale když se podívám na cenu, tak mi spadne čelist. Chtějí za ní 120 randů s přitom není vůbec pěkná a kvalitní. Prý se tady dá smlouvat, ale zrovna v tomhle obchodě to nejde. A tak se dívám na prodavačku, jestli se nezbláznila, když po mě chce 120 randů za takovou veteš. Tak si místo toho koupím fialovo-černo-bílý ubrus s králem Mswati III. Za 65 randů. Libuška si kupuje košík za 15 randů a pro mladšího syna přívěšek na krk z buvolího rohu také za 15 randů. Taky mi Pavel donese stejnou čepičku jako ve vedlejším obchodě a už stojí 60 randů. Stejně je to drahé a tak si kupuji jinou lepší čepičku za 25 randů. Usmlouvám ji alespoň o 5 randů. Libuška si ještě kupuje 2 lahvičky oleje na pleť po 20 randech.

Jak už jsem psal, platí se v randech. Místní měna lilangeni (množné číslo emalgeni) je totiž pevně svázána s kurzem randu. Na trhu potkáme taky jednu Němku, která umí česky. Když to zjistím, docela na ní vyvalím oči. Ptá se nás, jestli nevíme, kde se ubytovat. Pavel jí něco poradí. V 17:00 se trh zavírá a na můj návrh ještě v 17:30 pojedeme do hlavního města Mbabane, které leží jen pár kilometrů odtud. To ale ještě musíme vyřešit dobití baterií, protože je tady sice spousta zásuvek, ale skoro žádná nejde. Nakonec si zapojím zásuvku před 10-ti lůžkovým pokojem, kde spí Míla, Pavel, Pieter, Ondra a Bára. Stmívá se a my jedeme do Mbabane. Mám z toho podobný pocit jako z Manzini. Město leží na kopcích a je zde velké zastoupení zahraničních společností, které v nedávné době postavily nové budovy v centru města. Děláme takovou menší okružní jízdu městem a v 18:00 nás Pieter vysadí v krytém hlídaném parkovišti. Máme půl hodiny na prohlídku města. Libuška chce jít jako ostatní do potravin, ale já ji přemluvím, abychom se trochu porozhlédli a poznali město. Jsme v jakémsi komplexu obchodů.Začínám fotit a filmovat, ale na lidech je vidět, že to nemají rádi. Zvlášť si fotím obchod firmy Baťa z boku. Jdeme přes mostík na místo, kde je trh a současně jakési autobusové a taxi nádraží. Je zde strašné množství lidí a obrovský mumraj. Když chci filmovat, dívají se domorodci vyloženě nepřátelsky a odhánějí mě. Cítím se tady mnohem hůře než černoch v Kroměříži. Jsme tady jediní běloši a lidé jsou evidentně nepřátelští. Začínám si pevně držet kameru i peníze. Podaří se mi ještě vyfotit krásného malého chlapečka na můstku. Libuška chce ještě koupit vařenou kukuřici za 3 randy a brambory také za 3 randy. To se nám podaří, ale prodavačka brambor je otravná a žádá peníze pro ženu, která stojí vedle. Říká: „Jak nás podpoříš, kolik mi dáš navíc?“ Tak rychle jdeme pryč. Dokonce mám pocit, že nás někdo sleduje. Poprvé v Africe mám trochu strach. Jdeme dál a já si chci ještě jednou vyfotit obchod Baťa, tentokrát ze předu. Tu k nám přistoupí mladík v jakési černé uniformě a říká, že se fotit nesmí, že musím jít za nějakým šéfem ochranky a ten mi to možná dovolí. Dám se s ním do řeči a chci po něm nakonec e-mail. Ale on žádný nemá, tak mi alespoň píše na papír svoje jméno. Jmenuje se Colane Dlamini. Pak se ho zeptám, jestli si tedy můžu vyfotit alespoň jeho. On se začne chechtat a dovolí mi to. A tak jsem ho přečůral. Vyfotil jsem si ho na pozadí firmy Baťa. A mám, co jsem chtěl.

Pak jdeme dále a narazíme na obdobu McDonald‘s – místní Hungry Lion. Libuška chce smažené kuřátko a tak kupuji jednu porci za 20 randů. Prodavačka mi chce vrátit 5 centů, ale já jí místo toho vyfotím a ještě si zavolám ze zadu kuchařku a taky si ji vyblejsknu. Trošku pokecáme a už jdeme na místo našeho srazu. Naši průvodci se poněkud zpozdí, ale po 18:40 už jdeme zpět. Cestou to Pieterovi všechno povykládám. Zdá se mi, že moje angličtina už je trošku lepší. V 19:00 jsme „doma“. Začnu psát poznámky a ve 20:00 by měl začít náš fotbalový zápas kvalifikace mistrovství Evropy v Irsku. Libuška ještě vaří příšernou feferonkovou polévku ze sáčku. Já si ji musím vzít na ten fotbal, ale sním jenom slabou polovinu. Je to humus. Zbytek vyleju. Před tím si ještě kousnu do kuřete značky Hungry Lion. Je to dobré, srovnatelné s KFC. Fotbal začíná se zpožděním. My až do 22:30 pilně fandíme, ale je to slabý fotbal a výsledek 1:1 nás neuspokojí. Pieter sedí s námi a fandí Česku. Tak jsem sledoval český fotbal ve Svazijsku. Kdo by se toho nadál? Ve 22:45 zalehávám.