Deník z Thajska a Kambodže (6 / 6)

Pá 3/2/2006 večer

Den v horečce utekl dle očekávání docela rychle. Po stropě lezou fosforové ješterky a cvakají ocásky jako když mnete gumový balónek. U řeky se ráno probudil nějaký zvláštní pták, který trylkuje nejdřív pomalu a pak zrychluje až do manického staccata. Pak je tu ještě jiný, který se po několika "uááá" dramaticky odmlčí a dodá "uííí?" ve zvýšeném tázacím tónu.(V Angkoru mimochodem zase žije nějaký ďábelský živočich, který vyluzuje nepřetržitý a hrozně hlasitý zvuk spíš podobný brzdícímu vlaku než čemukoliv co by mohl vydávat živý tvor a teprve když se zakucká, lze poznat, že to je jakýsi zmutovaný příbuzný cvrčka.) Aby těch absurdních výjevů nebylo málo, přilákalo to i celý bagr na pontonu, který se připlazil z ohybu řeky odstrkujíc se ode dna hydraulickou rukou. Zakotvil šikmo naproti nám a za velikého burácení a chrochtání začal hloubit plavební koridor. Z křoví do toho ječí "uááá, uááá, uááá . . . uííí?" a na velký spánek už to nevypadá. No, hádám, že bude čas vstávat, ale ono to dnes skoro vůbec nejde. Ani si nepamatuju, kdy jsem byl naposledy tolik ubezdušený.Dopoledne jsme se vydali vyzvednout oblečení z prádelny a koupit něco k jídlu, ale pohybovali jsme se jako oživlé mrtvoly, a tak jsme se zase radši rychle vrátili. Odpoledne Lindě otrnulo a vydala se na masáž. Pak otrnulo i mně a vydal jsem se ji hledat. Nasel jsem ji na večeři u paní masérky Ketmanee spolu s její dcerou, neteřemi a jedním japonským emigrantem, kterého tak nějak vzali za svého. Posadili mě ke stolu taky a nasytili dobrým jídlem a thajskou whisky. Japonec, který vypadá tak na čtyřicet, ale vyjde najevo, že mu je sedmapadesát, vypráví, že nechal práce pro státní správu nedaleko Osaky a už dva roky cestuje po Asii a že pokud všechno půjde jak má, povede z úspor takovou existenci až do konce života, protože Japonsko vlastně nijak zvlášť rád nemá. Je to veselá parta, pod stolem loudí jídlo velká zrzavá jednooká kočka a její pozornost odpoutá až když myš v kleci vleze do vrzající centrifugy.

Ulicí chodí lidé a je zajímavé je pozorovat z doupěte domorodce. Zatímco Thajci většinou projdou okolo bez povšimnutí, soustředěni na vlastní věci tak jako lidé doma bývají, běloši bloumají pomaleji a zvědavě civí dovnitř, celí vykulení z toho, že nahlížejí do pravého asijského obydlí. Je to hrozně komické a ani se nedivím, že tu z nás občas mají srandu.

So 4/2/2006

Po šesté ráno jsem bojácně otevřel jedno oko, pak druhé, posadil se na posteli, otočil hlavou doleva a doprava a až potom se odvážil si to přiznat - vždyť mně je dobře! Ba co víc, přímo báječně! Tak to nakonec byl opravdu jen takový žert. Linda je na tom o něco hůř, protože průjem ji sužuje více, ale horečka zdá se odtáhla do pekel nám oběma. Jupijajej!

O půl desáté odjíždíme do Bangkoku, teď vychází sluníčko a odráží se v klidně plynoucí řece.
"uááá, uááá, uááá . . . uííí?"

So 4/2/2006 11:30

Jedeme autobusem zase zpátky do Bangkoku, opět provázeni sladkobolným thajským karaoke, jen místo pomerančové houbičky jsme tentokrát dostali malý croissant, z jehož nitra prosvítá cosi zlověstně zeleného. Linda mě donutila sníst mango, které s sebou taháme už od Kepu a marně se teď lísá se svýma šesti mandarinkama, kterých by se taky ráda zbavila. S přihlednutím ke stavu zažívacího traktu si na ně ještě sama netroufá, i když koho jsem to dnes ráno přistihl na snídani s ovocným salátem? Tahle Vávrová, i když se to na první pohled možná nezdá, je totiž stvoření mimořádně pažravé a cestou necestou Asií by pořád něco strkala do pusy. Většinou se v chutích shodujeme, i když ona odjakživa tíhne k přírode a já nepohrdnu ani těžkou ropnou chemií. Někdy to ale máme zcela jinak a zatímco já jsem spokojen, na vedlejším sedadle se lapne po dechu, nakrabatí se podkůvka a pfůůů! - oslintaná a částecně rozkousaná solená jujube letí do pytlíku od smažených pepřových nudliček. Zase je ale schopná zuby porcovat napůl syrovou sépii velikou jako moje chodidlo, kdežto já jsem z chirurgického zákroku takového rozsahu celý nesvůj.

Ne 5/2/2006

Bydlíme v ulici Soi Kasem, a protože se tu ta jména opravdu zapamatovat nedají, člověk si musí vymýšlet různé mnemotechnické pomůcky, které samozřejmě stejně poplete a leze pak do tuk-tuku s veselým zvolaním "Hello, jsem sojka!". V orientaci zrovna nepomáhá ani to, že ta jména se z neznámého důvodu píšou občas trochu jinak, třeba Phra Ram se může objevit jako Rama nebo Kampot jako Kompot (hehe, kompot, hehe!). Tak trochu z povinnosti jsme zavítali na Khao San, takový bangkokský ekvivalent Stodolní. What a bloody Babylon! Ale dobrý. A je zajímavé, že stejně jako asi všude jinde, ty opravdu krásné Thajky jsou tu jen tak na ulicích, načančané hostesky zdaleka takové nejsou. Ale i ta ulice je oproti Kambodži (kde byla krásná téměř každá) o poznání chudší. Doufám, že na mě nikdo zle nezahlíží, že tak často zmiňuju lokální krásky, probíráme je s Lindou oba a nejenom pánové snad budou souhlasit, že pohledná slečna je čistě esteticky vzato o hodně zajímavější věc než švarný jinoch. Těch ostatně (aspoň z evropského pohledu) mezi Indočíňany moc není.

Taky se zdá, že populace začíná tloustnout a mezi dětmi se už objevují typická vyžraná morčata, jaká známe z domova. Při složení stravy, kterou tu prodávají na ulici, se není co divit, je to škoda. A ještě jedna gastronomická poznámka - očekávali jsme tu orgie levného pouličního sushi a zatím jsme narazili všehovšudy na jediný podnik v rámci západního obchodního centra. Z Khao Sanu jsme to vzali těch pár kilometrů do hotelu nočním Bangkokem pěšky. Já se cestou nechal oholit, protože už jsem byl příliš velký námořník (Ha - poprvé zbaven vousů u holiče - známená to, že jsem dospělý?). V hotelové televizi běží samé ulítlé pořady, třeba jak zcela nehybný pan král půl hodiny monotónně chrčí do zlaceného mikrofonu své poselství velké tělocvičně plné thajských školaček. Chudák pan král. Soudě podle portrétů na bankovkách to býval takový mladý obrýlený ušoun a místo aby se rozvinul do zralé a moudré krásy, postupem času se z něj akorát stal starý obrýlený ušoun. Na ulicích je k vidění v mnoha podobách a často opentlen tolika žárovičkami, že ho děti evropských expatů musejí mít za Ježíška. Vida, nedávno jsem řešil jak si kdo Ježíška představoval, thajského krále nepřiznal nikdo.

Dnes ráno jsme si koupili denní permanentku na SkyTrain (bangkokský S-Bahn), protože tuk-tuky jsou evidentně dělané pro asijské pasažéry a Evropan v nich sedí s hlavou přitisknutou pod klenutou střechu s výhledem na řidičova záda, usměvavou tvář ve zpětném zrcátku a dva metry silnice kolem. Což je škoda, protože v Bangkoku je pořád kam koukat. Namícháte-li městské pasáže filmu Baraka s atmosférou Blade Runnera, asi takové to tu je. Působivé. Přecpané, veliké, natěsnané a začouzené, pod obřími pilíři dálničních nadjezdů se na zpoceném betonu prodává jídlo jak v devatenáctém století a lidé si posílají věci přes bluetooth. Navíc tu funguje systém jednosměrek a vzájemně se proplétajících a míjejících dopravních proudů, který je zcela nad mé chápání. Přejít na druhou stranu ulice leckdy znamená udělat půlkilometrový oblouk přes sedm přechodů, protože přímo to opravdu není možné.

Dojeli jsme na další trochu povinné místo, gigantickou tržnici Chatuchak. Je toho tu fakt hodně a je to dělané pro trpělivější povahy, i když kdo je natolik mdlého ducha, že si zakládá na tom, má-li na hrudi nebo na brýlích napsáno Diesel nebo Gucci, udělá tu v minutě fenomenální kaufy. Každý ví, že jsou to padělky, ale co na tom, když to vypadá stejně a i kvalitou se to často originálu velmi blíží. Jde to tak daleko, ze na Khao San jsou stánky, které zcela veřejně nabízejí zhotovení libovolného dokumentu od ISIC karty přes mezinárodní novinářský průkaz až po vybrané univerzitní diplomy. Jak je tohle možné ve státě s tak silnou policií, to netuším.

Šli jsme si trochu odpočinout do hotelu, Linda leží polonahá na posteli a na mé skuhrání co že mám přivézt tomu kterému kamarádovi odpovídá stereotypně "ryby". Myslím, že ve skutečnosti chce akorát zajít na sushi.

Po 6/2/2006

Tak jo. Za pár hodin jedeme na letiště.

Celý svět se nás snaží přesvědčit, že v Praze mrzne, ale my víme, že to je jen takové dobrácké škádlení aby se nám nechtělo domů a že nakonec moirové jégrovky zůstanou v batohu a všichni se tomu zasmějeme.
A pojedeme se vykoupat do Berounky k Černošicím.

Více o cestách a zážitcích Marka Svobody se dozvíte na jeho stránkách http://maraspace.net/ .