Bejrút očima místních obyvatel

Bejrút je jedním z měst, které patří do nových sedmi divů světa a narodil se tady dokonce hollywoodský herec Keanu Reeves. A že vám něco říká arabské slovo šakíra, tedy vděčná? No samozřejmě, Shakira dostala jméno po své libanonské babičce.

Vítá vás bejrútské mezinárodní letiště Rafíka Harírího, bývalého politika, obchodníka a milionáře, který před několika lety zahynul při bombovém atentátu. Libanonské mezinárodní letiště leží na samém břehu Středozemního moře a cizince přivítá svými rozlehlými budovami se sněhově bílými interiéry. Nachází se asi devět kilometrů jižně od centra Bejrútu.

Našli jsme si jeden z nejobyčejnějších a nejlevnějších hotelů v centru hlavního města Libanonu,i tak předčil naše očekávání. Je hned vedle univerzity Svatého Josefa. V pokoji bylo jen jediné zrcadlo na stěně, v rohu místnosti postel s nočním stolkem, který se nedal otevřít a v protějším rohu druhá postel, u které pro změnu noční stolek chyběl. Na každém okně ale byly záclony a někde dokonce i těžké barevné závěsy. Výhled z okna hotelu Noveau Hotel du Liban jsme měli na rušnou ulici s projíždějícími auty a na velký reklamní poutač na nový vůz červené barvy.

Náměstí mučedníku pod nohama stovek lidí

Jen deset minut pěšky z hotelu je slavné náměstí Mučedníků, kde si zrovna stovky tisíc lidí přišli na vládní výzvu připomenout třetí výročí zavraždění premiéra Rafíka Harírího. Viděli jsme davy lidí všude kolem, co se děje jsme se dozvěděli až druhý den ráno z novin. Vůbec nás nenapadlo kolik lidí tam je a co se vlastně děje.

Krátká procházka masou upocených lidských těl nás brzy přestala bavit. I když ulice Bejrútu mají své osobité kouzlo, rekonstruují se budovy po nedávných nepokojích a staví se tu nové rezidence a luxusní byty. Bejrút se svým 1,5 milionem obyvatel byl za svou dlouholetou historii sedmkrát zničen a znovu postaven.

Muzeum, které vlastní Caesarův věnec

Raději jsme se přesunuli do Národního Muzea, taxíkem bychom tam normálně byli asi za deset minut, ale dnešní výroční demonstrace nás poněkud pozdržela. Muzeum založené v roce 1919 není sice tak velké, jak jsme očekávali, ale snoubí se tu hned několik starověkých kultur dohromady. Jsou tu archeologické nálezy Raymonda Weille. Naprosto mě uhranula část zlatého vavřínového věnce, který nosil na hlavě sám mocný Caesar. A dokonce se v popisku artefaktu tvrdí, že je pravý. Muzeum muselo projít totální rekonstrukcí a dnes uchovává mnoho cenných předmětů, které jsou rozčleněni do jednotlivých sekcí podle doby, ze které pocházejí.

Nejlepší káva v Downtownu

Po prohlídce expozice muzea jsme dostali hlad a chuť na kafe. Chceme se posadit v nějaké dobré kavárně nebo restauraci. Podle místních musíme do Downtownu, to je bejrútská část města, kde jsou prý ty nejlepší podniky. Po tom, co ochutnám tu pravou baklavu, velmi tučný a sladký dezert, který je z několika vrstev těsta, připadá mi to jako listové, a plněný sekanými ořechy, slazený sirupem nebo medem. Začínám sama sebe přesvědčovat, že libanonská kuchyně, je opravdu tou nejlepší na celém světě.

Hon na Blanku Matragi

Až na závěr našeho týdenního pobytu mojí společníci konečně vyslyší moje několikadenní prosby, které se pomalu začaly měnit ve výhrůžky. Strašně moc jsem chtěla navštívit pro mě nejslavnější ulici Hamra street, kde vlastní dílnu módní návrhářka Blanka Matragi. Její šaty znám sice jen z obrázků v časopisech, ale dokonce jsem je i viděla za výlohou v butiku pod Prašnou bránou v Praze. Neuchvacují mě ani tak samotné oděvy, jako spíš cena, kterou jsou lidé ochotni za ni dát. Můj sen vidět paní Matragi aspoň projít po ulici bohužel nebyl vyslyšen, ale jedno vím jistě. Bejrút opravdu patří mezi divy světa.