Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 8

17. den – 28.7.2004 – Petrohrad, Carskoje selo (Puškin)

Celou minulou noc jsme čekaly, až přijde Anja, protože u nás měla studentskou kartu. V půl dvanácté jsme se zamkly a rozhodly jsme se, že už neotevřeme. V půl jedné začala Anja bouchat na dveře, což vzbudilo Evu. Tak to šla vyřídit. Ráno nás bylo ve škole málo, protože všichni vyráželi do Carského sela. My jsme vyrážely až ve 12:30 s exkurzí od Ermitáže. Čekali jsme tam asi hodinu a stále přicházelo víc a víc lidí. Když pak někdo řekl, ať jdeme do autobusu, dav lidí se rozběhl přes silnici, kde zrovna probíhala dopravní špička. Cpali se do autobusu jak šílení. To je asi zdejší zvyk, moc slušný tu nejsou. V autobuse tu staršího nepustí sednout nikdo, do dveří nás také nikdo nepustí. Když chcete odněkud vyjít, musíte počkat, až všichni vejdou, je tu prostě vše obráceně!

Po chvíli tlačenice jsme zjistily, že na 18 lidí nezbylo místo (mezi nimi i na nás). My jsme se však odmítly hnout z místa, tak nás nevyhnali (ostatní museli čekat na další autobus).

V autobusu se nám pokoušeli vykládat o památkách Petrohradu, ale z reproduktorů se ozýval tak strašný zvuk a praskání, že by bylo lepší ticho. Pak celý autobus nahnali do Lycea Puškina, kde jsme se tlačili, a opět jsme si museli nazout ty hrozný papuče. Prováděla nás taková paní s přehazovačkou, která to vyprávěla hrozně dramaticky.

Dál jsme pokračovali do Jekatěrinského dvorce. Brali nás po 17, tak jsme se vecpaly do první skupiny. Navštívili jsme i Jantarovou komnatu, my jsme tam chtěli ještě chvíli zůstat, ale už nás hnali pryč. Když jsme asi v 16:35 vycházely z muzea, tak jsme potkaly Ondřeje, jak stojí ve frontě (už od 8 od rána).

Pak jsme se procházely po parku.Zůstaly jsem až do zavírací doby.

Nejlepší zážitek bylo čekání na maršrutku. Na zastávce stálo hodně lidí a ještě pršelo, takže když přijela maršrutka, tak se na ní sesypali jak vosy, začali se cpát do dveří jak zvířata, pomalu si lezli po hlavách, tlačili jeden druhého za zadek… Tak jsme se nejdřív lekly, pak jsme se musely smát a po ¾ hodině jsme konečně odjely z Puškina.

V maršrutce jsme se dobře bavily tím, že jsme Anju zkoušely, jak umí ř a h. celá maršrutka nás pozorovala, ale naštěstí nás nevyhodili a dovezli nás v pořádku k metru. Teď večer se potýkáme s nedostatkem teplé vody. Máme asi 10ti litrový hrnec, ve kterém se nám voda ohřeje asi za ¾ hod. Včera jsme se koupaly od 5 hodin odpoledne do půlnoci. Nemáme ve vaně špunt, takže si ucpáváme odtok ponožkou, kterou obětovala Eva. Fuska už je pěkně zrzavá, protože voda je plná rzi. Už nevěříme, že teplá voda poteče. K večeru jsme opět měli bliny. S jablky nám velmi chutnali, protože mají chuť skoro jako štrúdl. Bliny s kondenzovaným mlékem s oříšky jsou také výborné (u koleje stojí 30 rublů).

18. den – 29.7.2004 – Petrohrad

Dnes se nám ráno nechtělo vstávat, tak jsme se jednotně shodly, že nepůjdeme do školy. Spaly jsme asi do půl 12. Včera jsme se bály, jestli stihneme vše obejít, když škola skončí ve ¾ na jednu, a když jsme do školy nešly, tak jsme se do města dostaly až ve ¾ na dvě. Nejprve jsme šly přes Troický most k domku Petra I. Bylo to velmi zajímavé muzeum, protože uvnitř zděného domku stál celý dřevěný domeček. Bylo to 1. stavba v Petrohradě, kterou postavili, aby měl car kde bydlet, než se postaví město. Vstup jsme měly na ruské studentské karty zdarma. Pak jsme šly na Auroru, protože je nedaleko a protože jsme minule přišly moc pozdě a už bylo zavřeno.

Na Auroru jsme šly také zadarmo, protože jsme nikde neviděly žádnou kasu a nikde po nás nechtěli žádný lístek. Uvnitř sice psali nějaké ceny, ale to už nás nezajímalo. U Aurory jsme nakoupily opět nějaké suvenýry, protože tam jsou nejlevnější.

Odsud jsme pokračovaly do Letního sadu, kde je letní sídlo Petra I. Bylo to zajímavé, protože to byla jediná stavba, kde jsme viděly kuchyň a záchod. Ten se nám líbil, protože místo kam se sedá bylo pěkně měkké, nebylo ze dřeva, ale z červené kůže a bylo tam i topení. Pak jsme chtěly ještě navštívit Michajlovský (inženýrský) zámek, ale už bylo pozdě, takže nás tam nepustili.

Cestou na autobus začalo dost pršet.

Večer jsme opět vařily vodu, protože teplá už opravdu nepoteče. Přišel k nám Ondřej, zeptat se, co bylo ve škole, protože oni tam taky nebyli. Ukazoval nám fotky, které se nám moc líbily.

Počasí: od včerejška jsou často přeháňky, trochu se ochladilo a je vítr.

Pozn.: už mi zbylo jen 200 rublů, tak budu muset ještě něco vybrat.

19. den – 30.7.2004 - Petrohrad

Dnes jsme po škole šly do Ermitáže (dospělý cizinec 360 rublů, dospělý Rus 100 rublů, všichni studenti zdarma). Holky se nám hned u šatny oddělily, takže jsme je s Jitkou už nepotkaly. Vešly jsme nějakým asi nesprávným vchodem, protože tudy nikdo nechodil, a také byl podezřele malý a temný. U impresionistů se ode mne odpojila i Jitka, takže jsem pokračovala sama. Absolutně jsem se neorientovala, tak sem se tak potulovala, nestarala se o směr, až kolem ¼ na 5 jsem začala podle cedulí směřovat k východu. Teď čekám na Jitku, protože s tou jedinou jsme se stihly nějak domluvit, jak se sejdeme netuším.

Tak nejprve mne našla Věrka a za chvíli i Jitka, na Evu s Lenkou jsme chvíli čekaly, a když nešly, tak jsme šly pryč. Asi za 5 minut vyšly z Ermitáže i holky. Ony se pak vydaly na Něvský, kde poseděly v podniku typu Mc Donald jménem Čajnaja ložka. My jsme jely ke koleji na bliny, jako obvykle. Večer asi vyrazíme na otevírání mostů.

Na mosty jsme vyrážely v 11 hodin večer od koleje, protože to jel poslední spoj. Jely jsme s lidma z Českých Budějovic. Kolej se zavírá od 1 v noci do 6 a nejezdí tu žádná noční městská doprava. První metro vyjíždí ve ¾ na 6 a autobus až v půl 7. Ptali jsme se vrátného, jestli by nás pustil dřív na kolej, kdybychom šly pěšky, ale odmítl.

Dojeli jsme tedy na Něvský prospekt, kde jsme si dali bliny a čaj, abychom nějak přečkali dobu, než se mosty začnou otvírat. Pak jsme se šly podívat od Ermitáže na Dvorcový most, který se otvíral první v 1:35 hod. Další byl Troický v 1:50. Pak jsme se vraceli k Dvorcovému, který se na chvíli zavřel a přešly jsme na Vasiljevský ostrov. Odtud jsme si opět prohlédli všechny mosty, i ten, který vede k Petropavlovské pevnosti. Když jsme se dostatečně pokoukali, bylo kolem čtvrté, nechtělo se nám tam mrznout, tak jsme šly na „lanovku“ (ulice, která nám připomíná Lannovu třídu v ČB) na čaj. Odsud pak metrem k domovu. V podniku, kde jsme si dávali čaj, byla servírka, která neuměla počítat, museli jsme jí říct, kolik má vrátit.

Pozn.:
Počasí je celkem dobré, chvílemi prší. Stmívá se už dříve.
Dnes jsem si vybrala 500 rublů, tak doufám, že mi to stačí.
Ráno holky seděly v autobuse s tak smradlavým chlapem, že Lenka málem „udělala bliny“.