Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 10

24. den – 4.8.2004 - Petrohrad

Tak se nám skupina rozpadla. Včera odjela Eva a dnes Věrka. Takže pokoj zůstal nezvykle prázdný. My poslední, co jsme zůstaly, jsme vyrazily do Jusupovského paláce, protože nám ho všichni doporučovali. Šly jsme najisto, protože jsme nedávno navšívily Jusupovský park. Dojely jsme tedy metrem na zastávku Senovážné náměstí a odtud jsme se vydaly pěšky kolem řeky Fontánky. Palác jsme sice našly, ale vchod do něj ne. Tak jsme obešly blok a zkoušely jsme tam vlézt zahradou – opět se nepodařilo. Vrátily jsme se tedy zpět k řece Fontánce a podařilo se nám vejít do přední zahrady paláce průjezdem sousedního domu. Pochválily jsme se, že jsme „maladci“ a šly jsme dovnitř, kde nás čekal „surpríz“: v této budově muzeum není, tady je budova univerzity. Muzeum je jiný palác Jusupovových, který leží u řeky Mojky.

Ten jsme tedy našly a zakoupily jsme si lístky na 14:00 (50 rublů). Měli jsme ještě asi hodinu čas, tak jsme se šly podívat na „Novou Holandii“, která leží přes řeku a kterou už jsme hledaly dříve, ale nevšimly jsme si jí, protože je to stavba skrytá v keřích a stromech.

Jusupovský palác je uvnitř nádherný. Jsou tam i orientálně zařízené pokoje, uprostřed jednoho z nich je dokonce jezírko/bazén. V tomto paláci zabili Rasputina v roce 1916. Domů jsme přijely nějaký utahaný, ale ještě jdeme večer na Labutí jezero, tak tu únavu budeme muset překonat. Jdeme opět do Alexandrinského divadla, protože tam jsou nejlevnější lístky. Chtěly jsme sice poznat i jiná divadla, ale ty ostatní jsou dražší a naše úspory jsou již omezené.

Dnes je hrozné horko, to bude zas humáč, vlézt do těch silonek.

Divadlo bylo super, ale nestíhaly jsme. Přišli jsme přesně v minutu, kdy začínalo přestavení. Seděly jsme přibližně na stejném místě jako minule, na 1. balkóně v postranní lóži, ale tentokrát bylo plno, takže jsme si nemohly přesednout do přední řady sedadel jako minule. Bylo dost špatně vidět, takže Jitka celou 1. polovinu prostála. Protože jsme přišly pozdě, nestihly jsme si přečíst program, takže jsme děj konzultovaly až o přestávce. Po přestávce nám Japonec, který seděl před námi řekl, že jeho kamarádka už nepřijde, jestli si nechceme sednout na její místo. Takže jsem si přesedla a byla jsem ráda. On byl velmi milý, dokonce nedávno navštívil Prahu.

Domů jsme jely posledním autobusem, cestou na zastávku jsme potkaly divného chlapa, který nesl topůrko. Choval se podezřele, jako by si vyhlížel oběť. Měly jsme strach, aby nás tím topůrkem neklepl a neokradl nás. Pořád jsme se snažily jít za ním, on se pořád rozhlížel. Byl to takový Raskolnikov. Nakonec jsme mu utekly.

Domů jsme si koupily koktejly, které tady prodávají v půllitrové plechovce asi za 25 rublů. Rozhodly jsme se totiž rozloučit se s Petrohradem. Lenka měla kokosový koktejl (8,5 %) – něco jako broskvová vodka s kokosem (hopsinka), Jíťa měla broskvový koktejl – taky něco jako broskvová (5,5 %) a já měla koktejl jahody se šampaňským. Bylo to dobrý, ale lezlo to do hlavy. Pak jsme ještě musely dopít tu zdravotní becherovku, kterou jsme tu měly proti průjmu. S tou už nám Lenka nepomohla, takže jsme měly docela dost.

25. den – 5.8.2004 - Petrohrad

Dnes se nám vstávalo těžko a dlouho. Vyrazily jsme kolem oběda. Dnes byla v plánu Ermitáž. Každý první čtvrtek v měsíci je tam vstup zdarma, takže tam bylo dost lidí, ale žádná fronta, a to i přesto, že člověk musel mít nulový lístek. Vyrazily jsme rovnou do 3. patra na „frantíky“ (impresionisty). Byly tam nádherné sochy od Rodina. Pak jsme viděly umění Indie a Číny, které už až tak moc zajímavé nebylo. Ještě jsme se vrátily do 2. patra, kde jsme měly resty z minula, a pak jsme se šly podívat do přízemí na umění starého Egypta, kde mají sarkofágy a dokonce i opravdovou mumii.

V Ermitáži jsme si udělaly radost, protože jsme si koupily obrázky. Já jsem si koupila plakát Monetova Mostu Waterloo, který je malován v mlze. Je zvláštní tím, že když před ním stojíte, vidíte jen modrou plochu. Ale když poodstoupíte, tak před vámi vystoupí most, před ním loď, za ním silueta města. Je to nádhera. Měly jsme problém s platební kartou, protože nějak nedošlo ke spojení s naší bankou, takže jsme platily hotově, ale bohužel už mi nezbyly peníze na vodku, takže vodka nebude. Celkově už těch peněz mám tak akorát na cestu na letiště, na 1 bliny a na 1 čokoládu .

Z Ermitáže jsme šly dokupovat dárky, zašly jsme na jednu tržnici u „Lízátkového“ (chrám Spas-na-krovi) se suvenýry, kde jsme dosud nebyly, a tam měly tolik různých věcí, že jsme se málem zbláznily, že jsme ji neobjevily dřív. Hlavně Evě by se tam líbilo.

Domů jsme dorazily po šesté a musíme balit. I deníček se blíží ke konci.

Pozn.:
Dnes bylo hrozné horko, vařily jsme se ve vlastní šťávě.
Jídlo nám akorát stačilo.
Když jsme měly rozlučku ve škole, tak si z nás všechny učitelky dělaly srandu, že se osobně známe s Putinem, ale věřily nám, že jsme ho viděly, protože věděly, že byl v Petrodvorci. Pořád je to zajímalo, tak jsme jim to musely vyprávět.
Utratily jsme poslední peníze za čokolády. Teď už jsme úplný socky.
Balíme si bágly, zatímco já už mám dobrou půlhodinu sbaleno, holky teprve bojují s úložným prostorem.
Večer se ještě přišla rozloučit Anja.

26. den – 6.8.2004 - Petrohrad

Dnes je náš poslední den v Petrohradě. Balíme ještě poslední věci. Šly jsme s Anjou odevzdat ložní prádlo Nině na druhé patro. Byla roztomilá jako vždy. Pak jsme se šly projít naposledy na pláž a rozloučit se s mořem. Pak jsme vrátily klíče a obtěžkané kufry jsme se vydaly na bliny. Ráno opět nejezdil výtah, takže prádlo jsme nesly do druhého patra pěšky. Naštěstí, když jsme jely s kufry, tak výtahy už jezdily. Nechaly jsme si poslední peníze na oběd, abychom nemusely ještě před odjezdem vařit. Takže jsme šly na vydatnou soljanku.Bylo docela zajímavé, když jsme se nahrnuly do kavárny s těmi kufry. Ale kuchaři ani číšníkovi to nevadilo a dokonce nám udělali ještě „surpríz“ – bonusové bliny s jablky jen pro nás. Takže rozloučení se nám povedlo.

Pak jsme šly už na autobus, a loučily se i s Anjou. Všechny nás tak srdečně objímala, až jsme pochopily, že se to tak na východě asi dělá. Autobusem jsme dojely k zastávce metra. Tam jsme měly menší problém. Babka v kase nám nechtěla prodat žetony, protože nám nerozuměla. Nedokázala totiž pochopit, že jsme natolik poctivé, že chceme platit i za bagáž. Tak nám je musel koupit hodný starý pán, který byl o něco inteligentnější než ona, a dovtípil se. Pak už šlo vše hladce. Hned jsme chytily správný směr a našly autobus, který jezdí na letiště. Ale jak jsme chvátaly, aby nám neujel, Lenka srazila jednu starou babku i s její nákupní taškou na kolečkách. Všechno se jí rozházelo a pěkně hlasitě nadávala. Ale v Rusku se nikomu nepomáhá, a tak jsme se o ni nestarali.

Pak už jsme byly na pěkném letišti a čekaly na odbavení. Spolu s námi čekali i různí lidé. Nejzajímavější byli nějací dva čmoudlí chlapi. Měli spoustu igelitek a vypadali jako teroristi. Doufali jsme, že s námi nepoletí, ale bohužel. Dokonce seděli v letadle přímo za námi, takže jsme ještě při přistání v Ruzyni čekaly, kdy to bouchne. Ale nic se nedělo. Na kufry jsme čekaly asi půl hodiny, takže naše rodiny, které nás přijely přivítat, už byly trochu nervózní. Hned poté jsme se rozdělily.

Doma jsme jim málem vykecali díru do hlavy, ale nikoho naše zážitky, převyprávěné do podrobností, příliš nezajímaly. I to velké množství fotek na ně bylo až příliš. Takže jsme se cítily trošku uražené. Našli se však i jednotlivci, kteří se o východ zajímali, což potěšilo.