Pobaltí a Petrohrad očima českého turisty – ZÁKLADNÍ INFO (část 3.)

Něco o Pobaltí a Rusku

Na úvod jedna rada: Cestujte do Pobaltí bez předsudků. Jsou to normálně fungující státy – republiky - na naší úrovni, někdy dokonce i vyšší. Stejně jako my jsou od roku 2004 v Evropské unii. Pobaltské státy nejsou členy Společenství nezávislých států, které sdružuje všechny ostatní bývalé sovětské republiky. Já jsem měl představu, že tyto státy nejsou tak rozvinuté. V Pobaltí ani v Rusku vás nikdo neotravuje, nikdo se nevnucuje. Nejsou zde žádní příslušníci nepřizpůsobivých snědých menšin, kteří by vám byli nepříjemní. Nejsou zde také prakticky žádní ožungrové a pobudové. Lidé jsou hezky a moderně oblečení. Děvčata ráda ukazují své přednosti a jsou docela pěkná.
Všude jsou na vás slušní a milí. Snaží se vám vyjít vstříc. Domluvíte se zejména rusky. Místními jazyky jsou pochopitelně litevština, lotyština a estonština. První dva z těchto jazyků lze považovat za slovanské a estonština je jazyk ugrofinský, příbuzný finštině a maďarštině. Na dalším místě v doruzumívání po ruštině je angličtina, kterou znají zejména v Estonsku. V hotelech je běžné, že se domluvíte rusky, německy a anglicky. Na jihu Litvy uspějete také s polštinou.

Města jsou čistá a upravená. V Petrohradu jsou sice ještě dlouho po ránu nevynesené odpadky a odpadkové koše místy přetékají. To se však během dne dá do pořádku. Také žebráků je zde poskrovnu, spíše se vyskytují jen sporadicky. V městech vám každých pár metrů zahrají pouliční hudebníci a jsou to mnohdy ještě děti. Stalo se nám několikrát, že když hudebníci zjistili, odkud jsme, zahráli nejprve naši hymnu a pak nějakou naši písničku, třeba Škoda lásky. No jistě je zatím snaha si něco přivydělat, ale je to přesto milé.

Rozepisovat ze široka historii Pobaltských zemí a Ruska nemá smysl. Je třeba jenom poznamenat, že po 1. světové válce získaly pobaltské státy samostatnost, která byla ukončena v roce 1940, kdy všechny 3 země zabral Sovětský svaz. Stalin hned započal se svou šílenou teorií o promíchávání ras s cílem oslabení národnostního cítění a v praxi realizoval několik deportací desítek tisíc „Pobalťanů“ na východ země. O 2 roky později bylo všechno jinak. Mezitím Německo napadlo SSSR a obsadilo celé Pobaltí. Jedna totalita nahradila dočasně druhou. Němci započali s vyhlazováním zejména židovského obyvatelstva v Litvě i ostatních zemích. Během války se na území pobaltských republik dlouho a urputně bojovalo. Nakonec Rudá armáda zvítězila a nastoupila více než 40-ti letá sovětská diktatura.

Poněkud jiná byla situace v Petrohradě. Na počátku 40-ých let svedl SSSR válku s Finskem s cílem posunout hranice dále od Leningradu. To se však podařilo jenom částečně. Z obsazených území opět putovaly dobytčí vlaky s místními lidmi – tentokráte s Finy – dále na východ. Z původních obyvatel dříve finského města Vyborg jich mnoho nezůstalo a dnes abys tam Fina s lucernou hledal. Silná ofenzíva německé armády způsobila obklíčení Leningradu v roce 1941 a blokádu v délce 900 dní až do roku 1944. Občané Leningradu si vytrpěli své a nemnoho jich přežilo. Ti, kteří ještě dnes žijí, mají obrovské finanční výhody, jako poctu za hrdinství a přežití blokády. V roce 1945 obdrželo město titul „Město-hrdina“.

Když se v roce 1991 začalo smrákat nad sovětským impériem, projevily se v plné míře snahy o získání nezávislosti. Začalo to v Litvě, kde u televizní věže zahynulo pod výstřely sovětské armády 13 obyvatel města. Samostatnost ve všech třech zemích už byla nablízku. A od té doby kráčí všechny republiky svou cestou. Postupně se integrují do Evropy, využívají fondů Evropské unie a budují rozsáhlou infrastrukturu. Opravují se památky, staví se nové domy, odstraňují se poslední relikvie sovětské moci.

Těžko říci, jak toto odštěpení nesli samotní Rusové. Vypadá to, že se svou vrozenou nostalgií a patosem na slávu bývalého impéria alespoň někteří rádi vzpomínají. A vše co je původem z dříve sovětských republik, považují za své. Například šašlik. Podle našeho průvodce jsou Litevci vysocí lidé s malou hlavou. Lotyši jsou zase květinoví lidé, kteří si na potkání dávají květiny při různých příležitostech a to i mezi muži. Litevci jsou vynikající basketbalisté (Sabonis), známý je také fenomenální diskař Virgilius Alekna. Lotyši jsou skvělí bobaři a dobří hokejisté. Z estonských sportovců je pro nás asi nejznámější desetibojař Erki Nool.

Co se týká přírody jsou pobaltské státy naprostou rovinou. Nejvyšší „hora“ měří něco nad 300 metrů. Způsobil to v dávnověku ledovec ustupující na sever, který Pobaltí řádně zplanýroval. Pobalťané si přírodu velice chrání a mají zde pěkné a udržované národní parky. Vzhledem k tomu, že v podstatě celé Pobaltí bylo za sovětského režimu vlastně jedno velké pohraniční pásmo, není příroda narušena. Jsou zde však i výjimky jako například severoestonské chemické město Sillamäe, kde se mnoho desetiletí vyrábějí chemikálie včetně zpracování uranu, které zamořily i široké okolí města. Do mnoha oblastí byl dříve zakázán vstup. Pobalťané také vyjadřují obavy o své přírodní bohatství ze strany Ruska. To je patrné například na Kurské kose, která je z poloviny litevská a z poloviny ruská. Je zde strach, co všechno může z ruské enklávy – Kaliningradské oblasti - do Litvy po moři připlout. Přihlédneme-li k značně koncentrovanému chemickému a zbrojnímu průmyslu v Kaliningradu, jsou obavy jistě na místě.