Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 7

13. den – 24.7.2004 - Petrohrad

Dnes jsme si pospaly do 10 hod. Jely jsme do Kunstkamery (20 rublů). Tam byla zajímavá expozice. Nejdřív tam byly vystaveny předměty vztahující se k lidem z Asie, Afriky, v přízemí byla výstava původních obyvatel Ameriky. Další výstava byly různé anomálie u lidí i zvířat naložené v lihu – různé lidské plody (zárodky), např. se dvěma hlavami, siamská dvojčata, děti se srostlými dolními končetinami = sirény, s jedním okem = kyklop (rusky cyklon), dětské hlavy, kostra nadměrně vysokého člověka (227 cm) – prostě zajímavé věci. To vše sbíral Petr I. (Kunstkamera = muzeum antropologie a etnografie).

Dále jsme se šly podívat na další Puškinův dům, kde sídlí literární muzeum. Bylo zavřeno. Potom jsme si prohlédly památník ve tvaru knihy, který byl odhalen u příležitosti 300 let založení Petrohradu. Jsou na něm verše Puškina oslavujícího Petrohrad. Odsud jsme šly do Menšikovova paláce, kde jsme měly vstup zdarma. Je to pobočka Ermitáže. Musely jsme si nazout takový divný papuče (stejný jako v Puškinově bytě); jsou z nějaký plsti a člověk neví, jak to patří. Jsou strašně velký a nedá se v nich moc chodit.

14. den – 25.7.2004 – Petrohrad, Pavlovsk

Dnes jsme se vypravily do Pavlovsku. Jely jsme metrem na zastávku Moskovská a odtud maršrutkou do Pavlovsku (15 rublů). Vystoupily jsme u dvorce. Vstup do zahrady byl 20 rublů. Hned u vchodu nás vítali muzikanti. Park byl překrásný, dokonce v něm jezdila ruská trojka, ale bohužel jsme si ji nestihly vyfotit. Nejdříve jsme však navštívily zámek (40 rublů). Krásný s výhledem do parku, který je nejkrásnější parkovou krajinou v Rusku a snad i v Evropě. V zámku jsme si musely nazout „pytlíkové návleky“, takže jsme po prohlídce byly pěkně spařený.

S námi ve skupině byl tlustý chlapec, kterému jsme říkaly Oťásek Ocásek, dokonce měl i námořnickou čepku a velmi tlustou maminku. Byl to hroznej valibuk. Když jsme se vypravily do parku, prohlédnout si pavilon růží, kde měli exotické ptactvo, tak začala bouřka. Ve chvíli jsme byly mokré a olepené pískem, takže jsme se schovaly u zámku, a když zmírnil déšť, tak jsme jely domů. Tam nás přepadla únava a všechny jsme usnuly jak dřeva až do 9 hod. Večer přišla zase Anja.

15. den – 26.7.2004 – Petrohrad

Dnes ráno přijela Eva z Moskvy. Nakoupila tam CD, videokazety na pirátském trhu, Tulský perník aj., takže bude mít domů asi menší nadváhu.

Dnes odpoledne mělo být promítání filmu, Marína se nás proto zeptala, kdo opravdu přijde a přihlásili se 3 lidi. My jsme vyrazily směrem Smolný chrám. Cesta vedla od Ermitáže, přes Marsovo pole, kolem kostela, který dal vystavět Petr I….

Cesta končila v parku, v jehož vchodu byl nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“

Za tímto parkem jsme uviděly do lešení ponořenou kopuli chrámu. Byl zrovna v rekonstrukci, uvnitř byly jen holé stěny, tak jsme se dovnitř podívat nešly. U vchodu měli chochlomu – tradiční ruské nádobí ze dřeva, dokonce i modrou (obyčejně je do červena).

Cestou k chrámu jsme objevily super obchůdek se sladkostmi a čaji. Takže jsme se vracely pěšky, místo původně plánované cesty autobusem, abychom mohly v tomto obchůdku nakoupit. Cestou do Smolného jsme se také stavěli na českém konzulátu, kam Eva nesla dárek konzulovi. Byla tam fronta na formuláře, takže jsme pochopily, že to mají s vízem ještě těžší než my.

Z této pěší túry jsme byly tak uondané, že jsme se těšily domů – hlavně do sprchy. Přestala nám však téci teplá voda. Bály jsme se, že je to letní odstávka a že už se zbytek pobytu budeme mýt ve studené, ale prý ji za pár dní opět pustí. Koupily jsme si ty dobré bonbóny jako nedávno a také bonbóny zvané zefír, které chutnají jako pěna z indiána. Včera jsme byly večer na blinách u koleje, měli jsme s „sguščenkoj“ – to je kondenzované svařené mléko s oříšky. Tam v tom bistru bylo příjemné posezení a hráli tam hezké písničky.

Pozn.:
Dnes jsme potkaly na ulici chlapa s dospělým medvědem na vodítku.
Bliny stojí od 17 rublů (sladké) do 60 (slané), pečivo kolem 10 rublů.
Dnes jsme viděli první psí hovno na chodníku v Rusku. Hned ho jedna z nás vyšlápla (nechce být jmenována).

16. den – 27.7.2004 - Petrohrad

Dnes jsme měli opět zajímavý den. Ráno jsme se rozhodly, že hned po praktickém cvičení odejdeme ze školy a půjdeme do města. Trochu nám to však překazila Marína, protože nám nečekaně oznámila, že se o přestávce fotíme. Všichni jsme se tedy zalekli, protože jsme na to nebyli oháknutí. Pak přišel fotograf, rozestavěl si nás do rohu třídy a spolu s Marínou a její vyvinutou asistentkou Olgou nás vyfotil. Pak nás nahnal ještě do přírody – tedy na školní dvůr, kde jsme se fotili před bustou Masaryka. Marína si na to dokonce sundala brýle, což jí docela slušelo. Celé focení završila Marína a pan fotograf, když se nechali vyfotit Ondřejem.

Došly jsme si k Ermitáži koupit lístky na exkurzi do Carského sela. Stály 500 rublů. Dnes jsme celkem hodně utrácely. U Ermitáže se od nás oddělila Věrka, protože už konečně chtěla navštívit Ermitáž a my jsme se vydaly do muzea Dostojevského. Už jsme se naučily, že nejlépe získáme ruské studentské lístky, když budeme mlčet, takže jsme beze slova předložily studentské průkazky a šly jsme zdarma. Muzeum tvoří byt Dostojevského, ale není zde žádný průvodce, jen ve stojanech jsou texty k jednotlivým místnostem. Druhou část muzea tvoří expozice věnovaná literární tvorbě Dostojevského. Jsou tam například nakreslené schody k Raskolnikovovu bytu nebo článek z novin, kde se píše o odsouzení Dostojevského k trestu smrti, a český překlad Zločinu a trestu. Celé muzeum nebylo moc obsáhlé a neprodávali tam žádné suvenýry.

Nedaleko tohoto muzea se nachází tržnice Kuzněčnyj rynok, kde je pravá atmosféra tržiště. Všichni na nás pokřikovali, nabízeli nám vše k ochutnání a různě se nám vnucovali. Takže jsme ochutnaly med, třeště, solené okurky, meruňky, broskve, sušené mandarinky a meloun. Rozhodly jsme se, že koupíme nádherně vypadající broskve. U všech stánků stálo kilo 70 rublů. Náš obchodník (byl přičmoudlý jako všichni ostatní trhovci) nám řekl za kilo a půl 160 rublů, tak jsme začaly smlouvat. Když jsme mu vysvětlily, že u ostatních stánků je levněji, tvrdil, že jsou dovezeny z Uzbekistánu a že jsou nejsladší ze všech. Když jsme mu navrhly, že je koupíme za 100, tak se nasral, hodil broskve vztekle na hromadu a zamumlal za námi nějaké asi hodně sprosté slovo. My jsme radši šly, aby nám nerozbil ústa a doufaly jsme, že nedostaneme ze všech těch ochutnávek žloutenku.

Pak jsme se vydaly do obchodu, kde měli mít tradiční ruské výrobky. Byla to pěkná bída. Dnes jsme nakoupily něco málo dárků domů: čaje v plechovce s obrázky Petrohradu (43 rublů), soubor malých čokolád s obrázky Petrohradu (40 rublů) a pohledy za 4 rubly v Domě knihy a hlavně kuchařku ruských receptů. Věrka dnes předběhla celou frontu u Ermitáže, protože vypadala tak zoufale, že ji nějaká hodná paní pustila před sebe. Když jsme jely autobusem na kolej, tak zrovna Věrka nastoupila do našeho autobusu. Tak jsme se u Ermitáže zase sešly.

Pozn.:
Už nemáme skoro žádný prachy.
Dnes jsme viděly bezdomovce s holou prdelí. Seděl na bobku, ale po chvíli ho nějaká paní vyhnala, tak se neobtěžoval natáhnout si kalhoty a s holou prdelí odešel do ulic. Překvapilo nás, že po něm na chodníku nic nezbylo.
Teplá voda stále neteče. Takže na mytí ji ohříváme v hrnci, nejprve umyjeme sebe, a pak vypereme tu část oblečení, kterou používáme místo špuntu, který tu také není.
Lidí tu stopují auta, ale za tuto cestu platí. Řidič si řekne klidně třeba 100 rublů a stopař se může rozhodnout, jestli chce jet nebo ne.
V poslední době si bereme dobrou svačinu: včera jen chleba, dnes jen sýr.