Deník z Jižní Afriky (část 10 / 32)

Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)

5. 10. 2006, čtvrtek

Budím se po 6:00. Libuška udělá na snídani vynikající vajíčka na oleji, který jsme si půjčili od Báry. Té dnes ráno není nadvakrát a proto si ještě trošku poleží. Plánujeme odjezd v 7:30, ale než vše dáme do původního stavu, uplyne ještě čtvrthodinka a tak vyrážíme v 7:45. Dneska máme na programu velký přesun cca 520 km po trase Storm’s River – Humansdorp – Bethelsdorp – Port Elizabeth – Addo Elephant National Park – Grahamstown – Bisho – King William’s Town – Berlin – Mdantsane – East London. Nejprve jedeme ještě načerpat palivo. Zde se stane malá nehoda Míle. Ta stojí těsně za prodavačkou, když ta se najednou prudce otočí a srazí nemilosrdným direktem Mílu na zem. Ta má na hlavě velkou bouli a také ji bolí levá ruka. Vypadalo to opravdu drsně a já jsem ji přispěchal na pomoc. Ona se z toho za nějakou dobu otřepe, ale bolí ji to dost dlouho.

V 10:00 dorazíme do Port Elizabeth, což je takové fádní město a tak ho jenom projedeme. V 11:15 dorazíme k naší dnešní největší atrakci. Je to Addo Elephant National Park. Pieter s Pavlem zařizují vstup do parku. Nejprve jedeme po asfaltce, ale velice toho moc nevidíme. Jsou tady malá divoká prasata, spousta sloních lejn a brouků, kteří je „mají na starosti“, ale slony zatím nevidíme. A tak si nafilmujeme snovače a další ptáčky. Milan, který sedí vedle mě, uvidí za keřem slona a tak si ho kousek nafilmujeme. Také se nám podaří zahlédnout antilopy kudu. Jsou zde totiž dost vysoké keře a my jedeme stále našimi auty a ne těmi speciálními na safari a tak nemáme výhled zrovna ideální.

Národní park Addo Elephant (Jihoafrická republika)

Vše se ale napraví. Na jednom místě se totiž objeví celé stádo slonů, kteří se zaujetím požírají vegetaci a také pijí vodu z napajedla. Takže fotoaparáty jen cvakají a kamery jen hučí. Byl to ohromující zážitek a zalíbilo se nám hlavně malé slůňátko. Před 13:00 je naše exkurze v národním parku u konce a tak se už jen chvilku zdržíme v obchodě no a Míla si samozřejmě nesmí odpusti svou milovanou kávičku. Nějakých 15 kilometrů jedeme po opravdu horší cestě, ale to je zatím spíše výjimka. Do East Londonu zbývá ještě 300 kilometrů. Cesta je dlouhá a únavná a proto jsme rádi, když jsme zastavili u vesnického obchodu se zeleninou a ovocem na celkem opuštěném místě u nějaké farmy. Kupujeme tady 2 velké ananasy pouze každý za 3 randy, jablka a pomeranče, celkem vše za 12,50 randu, což je velice levné. Ostatní si kupují obrovské pytle pomerančů, vždy jedna rodina polovinu pytle. Pak se po cestě dáme do zpěvu a Pietrovi zazpíváme několik českých písniček včetně naší hymny. Mineme Grahamstown a v 16:30 také King William’s Town. Z auta děláme nějaké ty snímky, ale asi z toho nic nebude.

V 17:00 dorazíme do East Londonu na pobřeží Indického oceánu. Mezitím se udělal pěkný vítr a každého přešla chuť na možné koupání. Navíc bude brzy tma a musíme se ještě ubytovat a nakoupit. Ubytováváme se v 17:30 v Backpackers. Je to opravdu jenom na přespání. Máme pokoj se šesti postelemi, ale naštěstí jsme tu jen 2 s Libuškou. Kromě těch šesti postelí už není v pokoji nic. Hned naproti je kuchyňka a kousek dál vedle záchody. Opravdu tentokrát nic moc. Jdeme nakoupit do Sparu, který je tak 15 minut odsud. Po cestě jdeme kolem pobřeží a jsou zde docela pěkné výhledy. Ovšem už se stmívá. Město prý bylo v období apartheidu předáno černochům, aby si tady sami hospodařili, ale pak jim bylo zase sebráno, protože se tu rozmohla korupce a zločinnost. Cestou si také fotíme památník německým vyhnancům.

Ve Sparu děláme větší nákup na příští 3 dny a platíme 210 randů. Je to hodně, ale alespoň budeme dobře zásobeni. Cestu zpět jdeme společně, protože tady není radno chodit večer sami. V kuchyňce si připravíme brambory a mletý smažený řízek a před tím ještě rychlou nudlovou polévku. V kuchyňce se také seznamuji s milým černochem ze Zimbabwe, který si neuvěřitelně dlouho vaří rýži (až se mu rozvaří a to asi chtěl). Je to Artwell Chivhinge z Harare. Dlouho si povídáme o všem možném a samozřejmě ho učím říct „ř“. Nakonec si vyměníme e-mail. Pak si s Libuškou sníme večeři a jde se na kutě. Ještě si musíme vzít poprvé antimalarika.

East London - backpackers (Jihoafrická republika)

Před spaním se ještě ve skupině domlouváme, že uděláme pozítří Sani Pass do Lesotha. Normálně by to stálo 260 randů, ale my už to máme zaplaceno v rámci cesty. Ve 21:00 píši poznámky a ve 22:00 zalehám ke spaní. Noc není moc dobrá, protože už po 22:30 přijdou do kuchyňky hned naproti našeho pokoje, jak by řekla Jana Wilson „dvě tlusté mamy“ a začnou umývat nádobí, uklízet a hlavně na sebe velice nahlas pokřikují. Takhle se vzbudím v noci ještě několikrát. Nevím, jestli je to kvůli Lariamu, který jsme si jako antimalarika vzali večer ve 21:00, nebo je to z toho špatného prostředí kolem. Holt spíme v místnosti 4 x 3 metry, kde je naskládáno 6 postelí. Povlečení veškeré žádné a na hlavu svítí světlo z kuchyňky.