Malárie na vlastní kůži – část I.

Ke skvělému článku o tropických chorobách a malárii bych ráda doplnila pár ryze nevědeckých za to však osobních zkušeností. Začnu ze začátku. Do Středoafrické republiky (RCA) jsem odcestovala (spolu s kamarádkou Klárou a Marií) v roce 1997 na cca půlroční pobyt jako dobrovolnice pro práci v misionářské stanici v Bozoum.

Před odjezdem jsme sháněli co nejvíce informací o chorobách, lécích atd., bohužel v té době, z poměrně omezených zdrojů. Kromě knížek a článků jsme hlavně spoléhali na informace od pracovníků Hygienických stanic, které se nám později ukázaly jako neúčinné až zavádějící (osobně jsem tím byla tenkrát dost vytočená, takže po návratu domů jsem napsala informační leták, který jsem rozvěsila do několika pražských HS, ale nevím s jakým úspěchem...). Nechala jsem se naočkovat proti všem možným i nemožným chorobám (pro pobyt v RCA jsou některá očkování povinná a očkovací průkaz jsme museli předložit při vyřizování pobytových víz) a jak se později ukázalo, bylo to dobře. Kromě očkování jsme vyrazili vyzbrojeni Lariamem, jak jinak.

Vpád do africké reality byl pochopitelně šok. RCA je jednou z nejchudších zemí světa, kde např. asfaltové silnice se počítají na kilometry, kde není železnice a kde nejsou doktoři. V Bozoum sice nemocnice je, ale lékař, Afričan studovaný v Kamerunu, ordinoval asi dvakrát týdně, ostatní provoz zajišťovali „mezidoktoři“ – zdravotníci se vzděláním něco mezi sestrou a doktorem. Musím říci, že byli vážení a schopní, dokonce sami prováděli i menší operace. My misionáři jsme měli zdravotní zázemí ve třech sestrách, řeholnicích, Francouzskách Marie-Reneé, Christin a Christien (jejich jména zde uvádím na jejich věčnou počest, byli úžasné a nenahraditelné). Mezi nimi vyčnívala zejména sestra Christien, která žila v Africe více než dvacet let a vedla místní pediatrii.

Jedna z prvních věcí hned po našem příjezdu byla ta, že se zasmáli našemu Lariamu a dali nám jiná antimalarika na profylaxi odpovídající našemu Paludrinu a Delagilu. Pouze Paludrin jsem brala poctivě celého půl roku, Delagilu bylo málo a tak jsem ho časem přestala brát úplně. Musím ještě předeslat, že osobně se vyhýbám jakýmkoliv práškům, i tady v Čechách, razím heslo „ať si tělo poradí samo“. Druhý důvod k mé skepsi je ten, že půlroční profylaxe, resp. jakákoliv dlouhodobá, časem ztrácí na své účinnosti, a je otázkou, zda je lepší mít zničená játra nebo silnější průběh malárie. A to, že malárii dostaneme byla jen otázka času.

U mě propukla druhý měsíc pobytu vcelku nenápadně, bolestmi svalů a zad, nechutenstvím a lehkým průjmem. Teplota se vyšplhala nad 37°C, to nebylo tak strašné, bylo to něco jako silnější chřipka. Radila jsem se s Christien co mám dělat, a ona řekla, že uvidíme druhý den (později se mi svěřila, že i přes provedené očkování měla podezření na meningitidu, která v té době v okolí řádila). Druhý den se mi značně přitížilo, teplota se vyšplhala na 38°C, ale co bylo horší bylo to, že jsem nebyla schopná vstát z postele. Neměla jsem sílu zvednout nohu, obléct se, postavit se na nohy a vyjít kopeček k autu. Bylo to děsné, obrovská slabost a nemohoucnost. Christien mě naložila do auta a dovezla do nemocnice, kde mi v místní laboratoři vzali krev a rozborem potvrdili tropickou malárii. Christien mi dala jakousi infuzi, opravdu nevím co v ní bylo, ale pomohla mi. Do večera se mi dost podstatně ulevilo.

Jaké bylo moje zděšení, když jsem druhý den ráno zjistila, že jsem celá posetá malinkými červenými pupínky ! Christien to diagnostikovala jako tyfus z brusu (fr. la brousse – buš, savana), který přenášejí malinké mušky, které byli vždy a všude, a který se z důvodu oslabené imunity projevil. Na ten zabrala další infuze, s antibiotiky. Celá chorobová anabáze trvala necelý týden, pak už jsem začala normálně fungovat (podobný scénář prodělala i Marie). Tedy nejhorší jsem měla za sebou, co jsem však netušila, že ataky malárie (naštěstí v daleko mírnější formě) se u mě budou projevovat skoro každý měsíc... A to vlastně bylo na malárii nejhorší – byla únavná a dlouhodobá (poslední atak jsem si prodělala v Čechách, asi dva měsíce po návratu, viz níže).

Kromě toho, že je to nemoc opravdu dlouhodobá, spočívá její zákeřnost i v tom, že se u každého člověka se může projevovat jinak, mít jiný průběh a důsledky. Vyslechli jsme si mnohá vyprávění o běloších, misionářích či jejich návštěvách a téměř co člověk, to jiná malárie. Jeden z kolegů prodělával malárii tak, že měl cca dva dny horečky téměř čtyřicet, další dva dny se cítil naprosto normálně, pak přišly opět horečky, tak to trvalo asi 14 dní. Dobrovolník Enrico měl zase týden horečky a týden mu bylo dobře a pak zase horečky a zase dobře... U Marie už se malárie nikdy neobjevila.

Horší průběh - obecně - měla malárie u starších lidí (cca kolem padesátky). Slyšeli jsme o případu člověka, kterému zkolabovali ledviny, a nejotřesnější byl případ staršího pána, který okamžitě upadl do bezvědomí a jen okamžitý návrat do Itálie mu zachránil život. U bělochů, kteří jsou v Africe dlouhodobě, se malárie projevuje mírněji, ale většinou mají i jiné problémy související s malárií, např. chudokrevnost, až těžkou chudokrevnost, kdy museli dostávat krevní infuze. Ale neexistuje misionář, který by malárii neměl. Když na tom byli opravdu špatně a jejich stav se zhoršoval, svou práci v Africe přerušili, odletěli na pár měsíců se léčit do Evropy (velké centrum tropické medicíny je ve francouzském Lyonu), a pak se opět ke své práci vraceli.

Chudokrevnost z malárie byla i nejčastějším problémem místních dětí a jednou z příčin dětské úmrtnosti. U starších lidí (domorodců) malárie způsobuje cukrovku, cukrovkář je tam skoro každý druhý. Zde si neodpustím odbočku. Vláda místo toho, aby zajistila léky proti malárii, tak pořádala přednášky o škodlivosti cukru a o tom, že se nemá jíst (asi tím řešila své národohospodářské problémy), ačkoliv cukr je tam něco jako pro nás kaviár – normální člověk ho skoro nejí a na trhu se prodává po kostkách...). Malárie je pro Afriku opravdu problém, pro návštěvníka zejména tehdy, jestliže hodláte v malarické oblasti strávit delší dobu (měsíce, roky).

Asi bych nepodceňovala ještě jednu věc, a to možnost projevu malárie (či jiných tropických nemocí) po návratu domů. Vzhledem k inkubační době nemoci bych osobně doporučovala provést okamžitě při jakémkoliv horečnatém onemocnění preventivní testy na malárii. Myslím si, že zanedbání léčby by mohlo mít závažné důsledky. A ještě bych doporučila se ihned obrátit na specializované pracoviště.

Komentáře
Booking.com
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama