Deník o zoufalém putování do Petrohradu – kapitola 4

6. den – 17.7.2004 – Petrohrad

Dnes nás probudilo slunce – celý den bylo krásně. Ráno jsme byly ve škole a den začal překvapivě dobře. O přestávce jsme šly zaplatit kolej, prošly jsme školním dvorem, a když jsme se vracely, brána dvora byla zamčená. Nějaká ženská na nás mávala, ať to vezmeme bokem (připadalo mi, že se na nás škodolibě usmívá). Začaly jsme tedy bloudit po zahradě. Ať jsme došly ke kterékoli bráně, všechny byly zamčené. Našly jsme jedny otevřené dveře, které vedly do tělovýchovné fakulty. Tam jsme potkaly vrátného, který nás nasměroval k východu. Snažily jsme se tam hodně křičet, aby nás tam někdo nezamkl.

Seznámily jsme se s novou kamarádkou z Bosny a Hercegoviny.

Dnes jsme navštívily chrám Спас на крови – „lízátkový chrám“. Uvnitř nejsou žádné obrazy, jen samé mozaiky. Chrám se jmenuje pravým jménem chrám Vzkříšení Krista. Je postaven na místě, kde byl zavražděn car Alexandr II. – hodili na něj bombu. To místo, kde byl spáchán atentát tam je dodnes vidět, nechali tam kus dláždění. Chrám je 62 m vysoký – jako byl věk cara (62 let). Je celý zdoben mozaikami – nejsou tam žádné obrazy, jen mozaiky, které znázorňují život Krista, svatých... Je to největší mozaika v Evropě. V hlavní kopuli je mozaika znázorňující Ježíše a jeho oči sledují člověka, ať je kdekoli – hledí mu do duše. Za SSSR sloužil chrám jako sklad zeleniny, byl velmi poničen. Jeho oprava trvala 27 let.

Musely jsme jet brzo na kolej, protože jsme chtěly jít večer do divadla. Lenka měla dneska narozeniny. Rozhodly jsme se jí koupit dort. Tak jsme s Jitkou řekly, že jdeme pro chleba, aby to Lenka neprokoukla, a vyrazily jsme do obchodu. Když jsme si vybraly zboží, tak přestaly jít pokladny. Řekli nám, že to bude trvat 40 minut. Neměly jsme čas, ale ten dort jsme chtěly koupit. Nabídly jsme prodavačce hotové (i víc než stál), ale řekla, že to nejde. Tak Jitka šla domů a já jsem tam čekala. Začala jsem se bavit s paní z Austrálie, která tu studuje RJ, byla milá. Říkala, že jí na dvůr létají kakadu, rozely a loriové. Měla na koleji horší ubytování než my. Pak mi řekla o jiném krámu na dorty, tak jsem šla koupit dort tam.

Večer jsme jely na balet (Louskáček) do Alexandrinského divadla. Bylo to super. Baleťák byl šikmooký Ivan, baletka byla překrásná.

Cestu domů jsme si zpříjemnily naší nejoblíbenější činností – pomlouváním Rusů. (Sedneme si na zastávku a kritizujeme kolemjdoucí. Jitka se jim tlemí přímo do ksichtu.)

Je jedna v noci – konečně se setmělo.

Udělaly jsme si posezení u dortu a čaje a půjdeme se vyspat na zítřejší Petrodvorec. Dnes jsme uviděly první krysu – před kolejí. Ale máme asi štěstí, protože naše kamarádka ze Sarajeva má plnou kuchyň hmyzu a my ne. Objevily jsme koťátka, která bydlí v musoroprovodu – byla menší než ta krysa.

Pořád tu vidíme nějaký svatby.

Chtěly jsme si koupit piroh, ale paní byla špinavá, tak jsme do toho nešly. Mají tu atrakce pro turisty – možnost vyfotit se v historickém kostýmu nebo s medvídětem, ale stojí to skoro stejně jako projížďka lodí. Našly jsme dobrý obchod se suvenýry – u Спас на крови. Mají tu matrjošku Putina, v ní je Jelcin, v něm Gorbačev, v něm Stalin a „surpríz“ Lenin. Dále Sadáma Husajna, v něm Usámu bin Ládina, v něm čečenského teroristu a v něm bombu.

POZN.: Chleba je tu trochu buchtovatější než u nás, ale dá se sehnat i dost podobný našemu (10 – 15 rublů).

7. den – 18.7.2004 – Petrodvorec (Petěrgof)

Dnes jsme vyrazily na výlet lodí do Petrodvorce. Jely jsme tam lodí od Ermitáže v 10,00 (360,- zpáteční lístek). Ještě že jsme vyrazily brzo ráno, protože tam skoro nikdo nebyl a odpoledne tam nebylo k hnutí. Plavba trvala asi 30 min. Je to asi 30 km od Petrohradu. Je to letní sídlo Petra I. s krásným parkem a něm je kolem 100 fontán. Hned na nábřeží se platí vstup. Všechny jsme musely zaplatit 140,- jako zahraniční studenti, jen Věrka platila 30,- jako ruská studentka. Měla totiž ve studentské kartičce tu ruskou černobílou fotku na měkkém papíře, a tak asi působila víc rusky.

Vstupenka byla do zahrad, do budov se platilo zvlášť. My jsme navštívily jen „osobuju kladovuju“ s osobními věcmi carů – tady už nám všem dali lístek jako ruským studentům za 20,- (pro cizí studenty 190,-). Musely jsme si nazout pytlíkové návleky, ve kterých se nám strašně pařily nohy. Když jsme vylezly ven, všude kolem kaskády z vodotrysků stály davy lidí, tak jsme myslely, že přijede např. hlava církve v souvislosti s výročím vyvraždění carské rodiny. Stouply jsme si tedy k terase nad kaskádami a čekaly, jaký „papaláš“ vyleze.

Vtom vyšlo několik bodyguardů a mezi nimi se asi na 3 minuty objevil sám prezident Putin. Byli jsme asi nejblíž, jak to šlo a to úplně náhodou. Vykoukl, zamával a zase šel. Ale máme ho vyfocenýho. Pak jsme si šly doprohlédnout park. Měly jsme hrozný hlad, ale všude prodávali jen zmrzlinu. Až najednou jsme uviděly, jak si lidé nosí chutně vypadající pirožky s bramborem a zeleninou nebo párky v těstíčku. Prodávala je taková slečna, zřejmě načerno. Tak jsme jí trochu ulehčily zásoby. Ochutnaly jsme obojí – bylo to super. Pirožky mi chutnaly víc (15,- ; párky 20,-).

Cestou domů jsme byly už tak ubitý, že jsme celou plavbu prospaly a v autobuse už jsme se nezmohly na nic kromě tupého pohledu. Před kolejí jsme si koupily placku „lepjošku“ (10,-) – dobrá, chuť něco jako houska.

Dnes půjdeme spát brzo – snad.

POZN.:
Dnes jsme získaly další exemplář do naší sbírky ruských krasavic – pracovně jsme si ji nazvaly Irenka. Buď to byla herečka nebo..., ale ohozená byla po ruském způsobu. Eva ji stíhala jak „paparazzi“, až to jejímu Ivanovi bylo podezřelé a ošklivě se na Evu podíval.
Baleťáci nenosí spoďáry.
Petrodvorec je název města a Petergof je název muzejního komplexu.