“Po smrti otce se mě ujal farář z Česka.” Příběh Haiťana, který se nevzdal

Život na Haiti
Život na Haiti

“Pokud někdo v České republice tvrdí, že je tam život těžký, tak já těmto lidem vzkazuji, přijďte žít na Haiti a já rád pojedu do České republiky žít místo vás.“

Bydlí v hliněném domku se střechou z palmového listí v malé vesničce Baie de Henne na severozápadě Haiti. Nemá doma elektřinu ani kanalizaci a pro vodu si chodí s dalšími pěti tisíci obyvateli k obecní studni. I přes to Stanley Mertilien vystudoval ekonomii a živí se jako účetní. A to v nejchudší zemi na západní polokouli, kde více než šedesát procent obyvatel neumí číst ani psát, a více než osmdesát nemá práci – Haiti.

Dětství byla zábava, ale i práce

Stanley se narodil jako pátý syn z deseti dětí Alphonsovi Simonise a Madianie Mertilien. Do svých devíti let žil jen se svým otcem v hlavním městě Port-au-Prince. Po jeho náhlé smrti odjel za matkou do vesnice Baie de Henne.

Ta to s tolika dětmi neměla jednoduché. Stanley pomáhal, jak uměl. Uklízel dům, pral prádlo nebo vařil na ohni. Sice mu zbývalo ještě dostatek času na hry se sourozenci, ale měl své povinnosti, které si předtím bez stížností splnil. Rád vzpomíná na matčinu laskavou péči a její speciální způsob přípravy tradiční rýže s fazolemi. Přidávala do nich avokádo, kterých měli za domem vždy spoustu.

Ve volném čase chodil hrát s kamarády fotbal, vykoupat se v moři nebo na výlet do hor. V telefonickém rozhovoru vzpomíná na zážitek z dětství, který mu pevně uvízl v paměti: „Jednou jsme si s bratrancem vyjeli na kánoi na ryby. Byly velké vlny, a v jednu chvíli se naše kánoe zvedla tak vysoko, že jsme se přetočili, a jen ohromeně pozorovali, jak všechny naše předtím nachytané ryby padají zpátky do moře. Můj bratranec neváhal a strčil mě přes palubu do vody, abych všechny ty ztracené ryby pochytal. Já jsem byl ještě malý a měl strach, že se utopím.” Stanley nemohl vylézt zpátky do kánoe a zachránil se jen díky jinému rybáři, který byl ten den také na moři, a pomohl mu z vody ven.

Učitel nedostal zaplaceno, a tak nepřišel

Brzy poté, co jsem se přestěhoval, si mě všiml tehdejší zdejší misijní farář z České republiky, otec Roman Musil. A protože jsem neměl otce, přijal mě jako svého syna. Platil mi školu a pomáhal mi. A když přijel na Haiti ředitel Arcidiecézní charity Olomouc, domluvil pro mě a ostatní děti adopci na dálku,“ vzpomíná na svého patrona.

V Baie de Henne je pouze katolická základní škola Sv. Marie Goretti, v níž je kněz z místní kongregace zároveň ředitelem. V celém okolí jako jediná pořádně funguje. “Státní školy zde nejsou, protože erární rozpočet nemá na platy pedagogů. Děti přijdou do školy na osmihodinovou výuku, ale učitel tam není. Nedostal výplatu, a tak raději zůstal doma,“ popisuje Stanley tristní situaci haitského vzdělávání. Kapacita školy zdaleka nepostačuje poptávce a navíc na ni po deváté třídě nenavazuje střední stupeň. Vesnice tak přichází o část mladých perspektivních lidí, kteří odcházejí do větších měst. “Kdybych nepotkal otce Musila a nevěřil v jeho pomoc, tak nevím, kde bych dnes byl. Asi někde sám, v pustině a chudý,” přemítá nad štěstím, kterého se mu díky pomoci ze zahraničí dostalo.

“Z mých osmi sester chodily do školy jen tři a do adopčního programu z nich byla zařazena jen jedna. Ostatní zůstávaly s matkou doma, aby pomáhaly s prodejem zboží na místním trhu. Mladší bratr teď také studuje, ale podporu zatím nedostává.” Stanleyho sestra Sawone, která díky adopci absolvovala úspěšně základní vzdělání, je i tak nyní ženou v domácnosti. Bez odborného diplomu nemůže sehnat práci v hlavním městě, a ve vesnici pro ni žádná není. Na univerzitní studium sama peníze nemá.

Mnoho dětí se stejně jako ona nalézá v bludném kruhu zděděném po svých rodičích. Obvykle jeden z nich nemá práci. A když ano, tak například obdělává půdu za svým domem nebo rybaří, i když často neumí plavat. Na Haiti pracuje přes osmdesát procent lidí v zemědělství, nebo lépe řečeno v rolnictví, ale míra produkce zde není moc velká. Jednak kvůli tropickým klimatickým podmínkám, kdy se střídají období sucha s obdobími hurikánů, a také proto, že chybí zavlažovací kanály nebo technika na obdělávání polí. A stát, který by s tímto měl zemědělcům pomáhat, v tak odříznutých oblastech, jakým je okolí vesnice Baie-de-Henne, nedává nic. “Vždyť by to sem ani nebylo kudy dovézt, nevede sem žádná silnice,“ směje se paradoxu lokální situace Stanley.

Lidé také opouštějí zemi úplně, aby utekli před bídou a nestabilitou – do Dominikánské Republiky, Spojených států amerických, Chile, nebo Brazílie. “Mnoho mých kamarádů odešlo hledat lepší život do hlavního města a někteří i do zahraničí. Ale já nevím, jestli se tam mají lépe. Jsou tam noví, cizinci, stát jim nepomáhá ani tam. Já ale na Haiti zůstávám. Je to krásná země, má vlast. Je to země mého otce a mé matky. A mám svou vlast rád.“

Promovaný ekonom, jediný v celém regionu

Po absolvování povinné školní docházky se Stanleymu podařilo získat stipendium na střední škole v Gonaïves, druhém největším městě na Haiti. Cesta tam trvá dva dny, a tak se tam musel přestěhovat. Život ve velkém městě byl pro něj krušný. Byl osamělý, hladový a cítil se v nebezpečí. „Vždy, když jsem měl prázdniny, jel jsem rád domů pomáhat rodině. Starat se o osla, kterého měla moje matka na zahradě. Pěstovat kokosy a avokáda. Nosit dřevo na vaření. Nezanedbávám chození do kostela na mše. Rád se modlím k Bohu,“ říká Stanley, jehož snem je práce kněze. Křesťanství je na Haiti nejrozšířenějším náboženstvím, i když mu stále silně konkuruje polyteistická víra voodoo.

Po maturitě stál před důležitým rozhodnutím. „Chtěl jsem jít na univerzitu, ale neměl jsem na to peníze. Jeden semestr stojí tisíc dolarů (dvacet dva tisíc korun).” Pomoc ale přišla záhy, protože se díky své píli stal pomocníkem charity při zahraniční misi, díky níž si na studia našetřil.  Ve svých dvaceti devíti letech Stanley získal vytoužený titul bakaláře.“Universita pro mě nebyla jen něčím, co mě bavilo, ale byla mojí povinností. Chtěl jsem po jejím skončení ještě pokračovat a stát se knězem. Ale ve svém věku si tím nejsem jíst. Prozatím jsem získal práci, která může živit mě a mou rodinu po zbytek života a pomůže i v mé rodné vesnici.“

V současné době působí jako hlavní ekonom na škole v Baie de Henne, kde pomáhá nejen s účetnictvím, ale i dalšími administrativou. Přeci jen jako absolvent univerzity umí zacházet s počítačem, internetem a je jako jeden z mála v celé vesnici v neustálém virtuálním spojení se světem.

“Mám hodně práce, ale cítím se v Baie de Henne spokojený. Je to moje komunita, moje vesnice, moje rodné město a mohu se zde vidět se svou matkou, svými sestrami a bratry, kamarády, sestřenicemi a bratranci, se svým strýcem a tetou. Vídám je všechny. S nimi se cítím šťastný.“

Bez vzdělání tu nemáme nic, jen násilí

I přes to, že Haiti získalo svou nezávislost již v roce 1804 osvobozením od francouzských kolonialistů, ani v dalších letech se mu nevedlo moc dobře. Původní obyvatelé byli za krutovlády Evropanů vymýceni, nahradili je násilně dovezení otroci z Afriky. Haiti mělo až do současnosti sedmdesát dva oficiálních vládců země, kterým ale málokdy šlo o blahobyt lidu. Důležitá pro ně byla jen co nejnižší čísla rozvoje, aby bylo možné obdržet humanitární pomoc. Spekuluje se, že po ničivém zemětřesení v roce 2010 byl z charitativních peněz opraven i  prezidentský palác. Míra korupce dle Transparency International zasazuje Haiti na 170. místo ze 180 zemí.

Na Haiti není elektřina, cesty, auta. Není zde ani policie, která by lidem pomáhala. Státu na potřebách obyčejných lidí moc nezáleží. Spousta lidí si svůj život bez přídavků jídla a hygieny ze zahraničí neumí ani představit. “Obvykle jíme jen jednou denně, a to nám musí vydržet na celý den. Někdy dokonce děti při soustředění na výklad ve škole z hladu omdlí.“ Oproti Dominikánské republice, která zabírá druhou polovinu ostrova Hispaniola, je země zaostalá a pustá, bez vidiny ekonomické prosperity nebo bez přitažlivosti pro turisty. 

Je to poznat i dnes, kdy zemí zmítají občanské nepokoje a touha po lepším zacházení. Situace se v červenci 2021 tak vyhrotila, že zde dokonce došlo i k vraždě prezidenta. V polovině září má proběhnout veřejné referendum, které rozhodne o novém právoplatném vládci země, ale lidé jsou netrpěliví a v jednoduché vyřešení situace nevěří. V ulicích řádí ozbrojené gangy, a jsou zde čím dál tím častější krádeže a únosy. “Věřím, že jedinou nadějí naší země je pomoc dětem ve studiu, aby si uvědomili, že to budou jednou oni, kdo bude přemýšlet o budování infrastruktury, nakupovat zemědělské stroje a zakládat nemocnice. Bez vzdělání tu nebudeme mít nic, jen násilí.”

Haiti v číslech

  • rozloha: 27 750 km² (jako naše Morava a Slezsko dohromady)
  • počet obyvatel: 10 788 440
  • jazyk: haitská kreolština, francouzština
  • vznik: 1. ledna 1804 vyhlášena nezávislost na Francii
  • státní zřízení: poloprezidentská republika
  • prezident: o post se přou Jovenel Moïse a Joseph Mécène Jean-Louise
  • hlavní město: Port-au-Prince
  • hrubý domácí produkt na obyvatele: 732 USD (167. ze 185 na světě, 2020)
  • index lidského rozvoje: 169. ze 185 na světě, 2018)
  • inflace: 23 % (2020)
  • délka života: 65 let (67 let u žen, 62 let u mužů)
  • dětská úmrtnost: 48 z 1000 před kojenců, 71 z 1000 do věku 5 let dítěte
Komentáře
Booking.com
Aktuální počasí v destinaci
Mapa oblasti
Sponzoři článku

Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu. Vložit inzerát.

Nejnovější článek
Kam dále?
Reklama