Zpíváme králi, nosíme uniformu, píšeme úkoly

„Zpíváme králi, nosíme uniformu, píšeme úkoly… vzdělání nám mění osud,“ aneb jaké je to chodit v Thajsku na střední školu, v hlavní roli studentka Marko

„Nastoupila jsem na střední školu ve 12 letech. U nás je školní docházka povinná do 15, poté je to na volbě každého z nás, nebo spíš na volbě našich rodičů, jestli pokračovat, či nikoliv. Máme vlastně 2 maturity,“ popisuje slečna Marko, jež souhlasila s mou žádostí o rozhovor, který se bude týkat toho, co momentálně denně prožívá. Učení, učení, učení!

V dnešním článku o tom, jaké to je být středoškolákem v Thajsku. V čem je to jiné od našeho vzdělávacího systému? Oblékli byste si školní uniformu?

V 8 vzdávat hold králi…       

Systém středních škol, tzv. Mathayom Suksa je v Thajsku rozdělen do dvou fází. První tři roky povinné, další tři roky dobrovolné. „Jen málo, kdo skončí už v patnácti. Pro naše rodiče je vzdělání jednou z nejdůležitějších povinností každého dítěte, takže… já vlastně neznám kolem sebe nikoho, kdo by skončil dříve než v průběhu svých osmnáctin,“ usmívá se Marko. Školní docházka od pondělí do pátku a začátek obvykle od 8:30 do 15:30. „Naše škola začíná až v 9:30, ale já chodím mnohem dříve, od 8 nám vlastně začíná program jako takový… všichni se ho musíme zúčastnit,“ naráží Marko na rituál, který se odehrává každý den před tím, než se studenti rozutečou do svých tříd a lavic. Celá škola se shromáždí na volném prostoru, aby se seřadila do příslušných řad a společně zazpívala národní hymnu, hymnu královskou a v neposlední řadě i jednu z buddhistických písní za účelem projevení úcty thajskému královskému zřízení. „Vždycky všichni trpíme… v Thajsku v 8 ráno bývá šílené horko a my stojíme na přímém slunci i 30 minut. Pití s sebou nemáme“, popisuje Marko.

„A navíc, ta uniforma…“       

Děti školou povinné oblékají po vzoru anglické tradice školní uniformu, která se většinou skládá z tmavě modré sukně a bílé košile pro slečny, kalhot a bílé košile pro chlapce. K tmavě zeleným kalhotám hnědé ponožky, k modrým či černým ponožky, bílé či černé. Slečny by měly nosit vždy ponožky bílé. „Závidím lidem ze západu to, že se skrz oblečení můžou osobně projevit, ukázat své vlastní já, nosit, co se jim líbí, a v čem se dobře cítí…“, Marko ještě dodává, že pobíhat v parném horkém dnu v jedné košili a bílých ponožkách není pro každého.      

 Obědy ve školní jídelně nebo radši utíkat dodělat domácí úkol?

„V poledne máme pauzu na oběd. U školy se vždy shromáždí několik stánků s domácím jídlem a většina studentů si s hladovým žaludkem neví, co vybrat. Já si většinou koupím malou sušenku a utíkám dělat domácí úkoly, které jsem nestihla zhotovit doma…“, děti v Thajsku si ze školy obvykle každý den odnášejí více úkolů, než jsme si kdy my odnášeli na celý týden. „Vždy si napíšu seznam a odškrtávám, kolik mi toho ještě zbývá, někdy je to 10 někdy 13, jak kdy,“ dodává Marko. Studenti jsou často odsouzeni k ponocování, popřípadě stejně jako Marko, využívají jakýkoliv čas, i ten vyhrazený k obědu aby úkoly mohly dokončit řádně v termínu. 

Matika nebo angličtina?      

Předměty, které se na střední škole vyučují jsou závislé na rozhodnutí, které žák stanoví na začátku studia. Pokud bychom toto rozcestí měli přirovnat k našemu vzdělávacímu systému, řekli bychom, že si studenti volí mezi humanitním a přírodně-vědeckým směrováním. „Já si zvolila studovat jazyky, protože mě děsila představa každodenní chemie, matematiky či fyziky…“, Marko ještě dodává, že sice i nyní má ve svém rozvrhu všechny ty pro ni nenáviděné předměty, ale učitelé jim nedávají takovou důležitost. Mnohem více dbají na to, aby se pilovali v thajštině, angličtině či společenských vědách.

Učitel jako Božstvo?

„V Thajsku je povolání učitele jednou z nejvíce vážených vůbec. Jsou vysoce respektováni...“ Tato tradice je dána z minulosti, kdy většina učitelů byli buddhističtí mniši, kteří v těchto dobách měli absolutní autoritu, a byli hlavním prvkem ve výchově dítěte. Nyní, ačkoliv děti vyrůstají mimo buddhistický chrám, role učitele je vnímána ve stejném světle jako role mnichů v dávných dobách. Každoročně se v průběhu ledna slaví den učitelů (tzv. Wai Khru) . Škola uspořádá slavnost, kde se vzdává hold celému učitelskému sboru. „Prosíme o odpuštění za naše skutky, dáváme dary, klečíme před profesory jako před mnichy nebo bohy…“, popisuje Marko každoroční oslavy dne učitelů. Mnoho škol také na den vyhlašuje ředitelské volno, aby si mohli učitelé alespoň na chvíli odpočinout.

Letní prázdniny v březnu

Školní rok obvykle začíná po thajské Novém roce (tzv. Songkran), tedy v průběhu května a končí v březnu. Volno si děti užívají měsíc před začátkem nového roku, tedy 2 měsíce od března do konce dubna. Druhé volno je v délce jednoho měsíce v říjnu. Tento čas je v Thajsku vyhlášené pololetí. Děti zůstávají doma a připravují se na zkouškové období. „Škola říká, že máme volno, ale my se učíme, učíme a učíme, rodiče nám platí doučování, abychom zvládli projít všemi zkouškami, je to náročné…“, vypráví Marko.

Maturita, formalita…

Střední školu ukončuje závěrečná zkouška, zkouška dospělosti, v českém znění maturita. K mému překvapení této pro nás zcela zásadní zkoušce života Marko nepřidává nějaký velký význam. „Pokud jsi zvládnul dojít až sem, a poslouchal jsi alespoň trochu, to co učitel říká, tak napsat závěrečné testy není tak složité…“, Marko zmiňuje s úsměvem. Mnohem důležitější význam dává přijímacímu řízení na vysokou školu. „Protože kvalitní vysoká škola je často vstupenkou do života prosperity a dobrého zabezpečení do budoucna, alespoň pro naše rodiče…“ úsměv Marko nemizí, ani mi zmiňování tohoto pohledu na věc.

Vzdělávací systém v Thajsku je v mnoha aspektech podobný našemu českému, já jsem se pokusila vypíchnout několik zajímavostí, které se nám obyvatelům Evropy možná můžou zdát poněkud exotické, někdy až neuvěřitelné. Všeobecně v těchto asijských zemí platí, že vzdělání je pro dítě na prvním místě. Děti často nemají čas na koníčky nebo vlastní kamarády, protože musí denně trávit svůj volný čas doučováním či psaním úkolů. Tlak ze strany rodičů bývá někdy příčinou depresí a nízkého sebevědomí studentů, kteří v silné konkurenci zapomínají na to, že nejsou stroje, ale že jsou stále dětmi. „Těším se, až se odstěhuji od rodičů a nastoupím na vysokou školu… začne mi vlastně nový život,“ loučí se se mnou Marko těmito slovy, ze kterých je cítit odvaha a cílevědomost.         

Moc ji na její cestě držím palce, děkuji mnohokrát za milý rozhovor a důvěru, kterou mi při svém vyprávění projevila.       

Odkazy na další informace

https://educationdestinationasia.com/essential-guide/thailand/thailand-education-system  https://www.bangkokprep.ac.th/education-system-thailand/