Afrika pod kůží – část 1

Už jste slyšeli otřepanou frázi, že kdo jednou navštívil Afriku, bude ho to pořád táhnout zpátky? Co na to říct – je to pravda. Afrika se lidem dostane pod kůži. Přináším pár střípků, které zůstali pod kůží mně...

Expedice Transafrika, červenec až listopad 2001

Trasa: letecky Praha – Kapské město, autem Jihoafrická republika, Mosambik, Tanzánie, Keňa, Etiopie, Džibuti, lodí Džibuti – Jemen, autem po Jemenu, letecky Sana´a (Jemen) – Praha
2 účastníci, dopravní prostředek Land Rover Defender
Náklady na cestu: ca. 130 tis. Kč/os.

Keňa úsměvná: Rovník

Kolikrát za život se podaří Středoevropanovi stanout na rovníku? Nebo spíš kolika lidem se to podaří aspoň jednou? S vědomím, že jde o významný okamžik v našem životě, jsme na cestě z Nakuru dál na sever pečlivě hlídali mapu a GPS. Asfaltovou silnici lemovaly kávovníky, bohaté zelené keře, vzrostlé, rozkvetlé ibišky i drobné květiny podobné heřmánku, ze kterých Keňané vyrábějí odpuzovače hmyzu. Malárie by tady však neměla hrozit, protože se pohybujeme v nadmořské výšce zhruba 2 tisíc m. Podle naší GPS nám k rovníku zbývá už jen kousek, když najednou míjíme velkou ceduli hlásající: Právě přejíždíte rovník! Historický okamžik nastal. Zastavujeme, fotíme se, zapisujeme se ve stánku u cedule do pamětní knihy těch, kteří tudy prošli, výjimečně se přemluvíme i ke koupi neuvěřitelně sladké keňské limonády a připíjíme si s usměvavými kluky ve stánku.

S jistým uspokojením, že jsme se vrátili na „naší“ stranu světa, se vydáváme dál na sever. Neurazili jsme ani pět kilometrů a znovu míjíme ceduli: Právě přejíždíte rovník! Samozřejmě i tentokrát je u ní stánek s limonádami, náramky, pohledy, pamětní knihou a usměvavou obsluhou. Hakuna matata… (žádný problém – svahilsky)

Keňa beroucí dech: Sníh na rovníku

Na horizontu kraluje Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky (5.199 m n.m.). Vystoupat na ní není tak finančně nákladné, jako výstup na Kilimandžáro. Vždyť tanzanští horští vůdci, nosiči a dvorní kuchaři turistů vědí, že Kili dobře uživí nejen je, ale i jejich široké příbuzenstvo. Mt. Kenya není turisty navštěvovaná tolik jako Kili a možná i to jí přidává na kráse. Výstup na ní přesto není zadarmo. „Obyčejní turisté“ vystoupají do výšky 4950 m n.m. na vrchol Point Lenana a obrací se zpět. Samotný vrchol Mt. Kenya ve výšce 5199 m n.m. je dosažitelný s horolezeckým vybavením a lezeckými zkušenostmi. Na Point Lenana dorazíme ve chvíli, kdy se slunce chystá přehoupnout přes obzor. Vzduch má zhruba pět stupňů pod nulou, hory okolo jsou někde poprášené, jinde zasypané sněhem a to, co se nám odehrává před očima, se nedá ani popsat.

Afrika: Zvědavost a otevřenost lidí

Možná jsme měli štěstí, ale spíš věřím tomu, že je to fakt – lidé z jižní a východní Afriky jsou neuvěřitelně přátelští, otevření a také velmi zvědaví. Pokud se člověk smíří s jejich otevřeností, dozví se spoustu zajímavého a občas se neubrání tomu, že se nechá zaskočit. Není výjimkou, že se vás celník na keňsko-etiopských hranicích vedle běžné prohlídky pasu zeptá i na to, jak jste se seznámili se svým přítelem, jestli se chystáte vzít, jestli jste křesťané atd. Nebo se vám může stát, že se nějaký Tanzánec v kempu poblíž Dar es Salamu na vás zadívá, když budete prát prádlo a zeptá se vašeho přítele: „Člověče, kde jsi takovou ženskou potkal? Vždyť dělá jako černá!“ Jeho úsměvná poznámka odráží realitu – bílé ženy jsou v Africe ctěné, privilegované a jen málokdy pracují fyzicky. O domácnosti jim pečují černí zahradníci, kuchařky, chůvy a služebné. Jako by se tu zastavil čas v dobách kolonií. Díky vysoké nezaměstnanosti v Africe a nízké vzdělanosti některých Afričanů jsou lidé za tuto práci vděční. Od svých rodičů a prarodičů navíc vědí, že rodiny bělochů jsou většinou zárukou dobrého zacházení se zaměstnanci.

Africké pastičky: Turisto, nehádej se, usmívej se :-)

V Tanzanii nás zastaví policistka a přikáže nám, abychom zajeli k budce na kraji cesty a koupili si tam povinnou nálepku na auto za 4000 tanzanských šilinků. Na nálepce stojí: Drive safely, avoid accident. Když se ptáme, k čemu nálepka je, ubezpečuje nás její prodejce, že nás uchrání před nehodami. Nejen v Tanzanii, ale i v zahraničí, dodává.

Moderní komunikační technologie se samozřejmě nevyhnuly ani africkým zemím. Je však rozdíl, jdete-li do internetové kavárny v JAR nebo v Etiopii. Zatímco v JAR vám naúčtují skutečnou dobu, kterou strávíte brouzdáním po internetu, v Etiopii zapíná provozovatel kavárny stopky už v okamžiku, kdy se přiblížíte k volnému počítači. Takže na nic nečekejte, zasedněte a rychle se nalogujte! Rozhodnete-li se využít v Etiopii místní autobusy nazývané matatu, připravte se na boj o místo. Jakmile se totiž autobus otevře, nahrne se do něho spousta lidí, mnohem víc, než je autobus schopný pobrat, a rychle obsazují sedadla – čím víc, tím lépe. Mnoho z nich však nemá ani v nejmenším v úmyslu někam cestovat. Ochotně vám proto ukořistěné sedadlo prodají.

Mosambik: Snoubení krásy s chudobou

Mosambik, bývalá portugalská kolonie, se stále potýká s následky nedávné občanské války. Špatné cesty, rozsáhlá pole a lesy pokryté minami, chudoba a nemoce ztrpčují život místním obyvatelům. Přesto zdejší lidé nepropadli beznaději. Smekáme před lidmi, kteří se ani v tak těžké životní situaci nevzdali a stále se usmívají.

Turisté se do země postupně vracejí, prozatím nejvíce na jih Mosambiku. Jakmile přejedeme hranice z JAR, zavěsí se na nás houf dětí, běží za námi, natahují ruce a křičí na nás pištivým hlasem: „Money! Sweets!“ Další z nich si nelámou hlavu s prosením, naskakují za jízdy na auto, lezou na střechu a prohlížejí, co by se jim z věcí připevněných na střeše mohlo hodit. I když nás jejich razantní nájezd rozladil, musíme si přiznat, že bychom se na jejich místě nejspíš nechovali jinak. O to víc jsme překvapení vstřícností a rezervovaností lidí, kteří žijí dál na sever od Ponta d´Ouro, tedy mimo hlavní turistickou oblast. Tady místo turistů potkáváme mnohem víc cizinců, kteří jsou tu pracovně – např. obchodníci, stavaři, zdravotníci, zaměstnanci humanitárních organizací, hledači min nebo vojáci, kteří mají za úkol odzbrojit místní obyvatele. Po skončení války se lidé vrátili domů, bohužel však i se zbraněmi, které za války dostali.

Kolem cesty napříč Mosambikem z JAR do Tanzánie se usadilo tolik lidí, že to vypadá jako jedna nekonečná vesnice. Provoz na silnici není velký, zato kolem cesty jde neustále proud lidí. Muži i ženy si tu jeden za druhým vykračují po vyšlapaných cestičkách. Mimo ně se kvůli strachu z min příliš nepouštějí. Staré lidi bohužel nevidíme…

Zatímco muži si vykračují volně, nanejvýš s rádiem v ruce nebo přivázaným ke krku, ženy bývají velmi „vytížené“. Na hlavě nosí velká vědra s vodou, dříví nebo lavor s vypraným prádlem, za ruku vedou dítě a na zádech mají přivázané mimino. A často jsou navíc těhotné. I při tomhle heroickém výkonu si vykračují s ladností a grácií.

Dodnes se mi zdá o dlouhých, bílých mosambických plážích. O písku jemném tak, že se usazuje na kůži jako třpytivý prášek. O vysokých kokosových palmách, do jejichž kůry lidé udělali záseky a po nich jako po žebříku vylezou až do koruny stromu pro ořechy. O lidech pohybujících se beze spěchu. O mosambických ženách v dlouhých barevných sukních. O bohatých korálech u břehu pevniny i nedalekých ostrůvků. O pestrobarevných rybách, hvězdicích a chobotnicích…

Přečtete si i druhý díl tohoto cestopisu –  Afrika pod kůží – část 2.