Deník z Jižní Afriky (část 20 / 32)
Jihoafrická republika, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, Zambie (26.9. – 22.10.2006)
12. 10. 2006, čtvrtek - pokračování
Mezitím tady nějací kluci žebrají o peníze a cigarety. Jednomu velkému klukovi dávám cigaretu, ale menší dostane jen bonbóny, žádné peníze, jak chtěl. Další borci se nám snaží prodat telefonní karty. Všimnu si, že vedle stojí veřejné záchodky. Jdu tam jenom ze zvědavosti a objevím poučné plakáty, které vysvětlují, jak se v souvislosti s cholerou a ostatními nemocemi chovat na záchodech. Je to vyvedeno i s kresbami. Nejpovedenější je obrázek, který ukazuje, že není dobré současně vykonávat potřebu a zvracet. Upřímně řečeno nevím, jestli tohle už někdy někoho napadlo realizovat. Inu každá země má svá specifika a zvyklosti. To si musím samozřejmě zvěčnit. Kurs starého meticalu ke Kč je 1:1.000 a po opatřeních centrální banky, kdy se škrtaly 3 nuly, je to cca 1:1. Celníci nám dají pasy až po hodině ve 12:55, kdy konečně odjíždíme z hranic. Ve 13:05 nás staví policie a kontroluje nás. Všechno kontrolují a hledají muchy. Nakonec si vymyslí, že když máme přívěs, musí být vpředu umístěn výstražný trojúhelník. Chtějí peníze, ale Pieter to nakonec uhádá a nic neplatí. Mosambik je země, kde potřebujete mít na autě domácí značku. Jakmile domorodci vidí, že jste turisté, hned se vás snaží odřít. Pořád jenom chtějí peníze a stále více a více.
Mosambik je bývalá portugalská kolonie, která dlouho bojovala za samostatnost, až ji v roce 1975 získala. Občanská válka však pokračovala až do roku 1994. V zemi vládl a socialismus budoval až do své smrti při leteckém neštěstí právě před dvaceti lety Samora Moises Machel, což byl takový místní diktátor silně orientovaný na Sovětský svaz. Byl a dodnes je mezi lidmi oblíbený. Jeho smrt byla předmětem vyšetřování. Nikdy se ovšem neprokázalo, že by to byl atentát. Jedeme dál a podél cesty vidíme prodavače černého uhlí, které mají v pytlích. Ve 13:45 nás zastavuje další policejní kontrola, ale ta nás naštěstí už nezdrží. Blížíme se k hlavnímu městu Maputo, které se až do roku 1975 jmenovalo Lourenco Marques. Máme být ubytováni ve čtvrti Matola.
Zastavíme 5 kilometrů před Maputem a čekáme v době 14:15 – 14:45 na našeho ubytovatele Fernanda. Ten nás veze uličkami předměstí po hrbolatých cestách ke svému domu. Máme obavy, co to bude za palušu, ale jsme velice mile překvapeni, protože je to krásně zařízený dům s velkými pokoji většinou pro 2 lidi. Objekt je nepřetržitě hlídán placeným strážcem. Ubytováváme se mezi 15:15 a 15:45. Majitelem je Fernando a jeho žena Zulejka. Také přemýšlíme, co bude v plánu zítra. Můžeme jet do 200 km vzdáleného města Xai-Xai (Čaj-Čaj), kde jsou krásné pláže ale nejistý nocleh, nebo zůstat v Maputu v dobrém ubytování a využít ke koupání místní pláže. Rozhodujeme se, že se pojedeme napřed podívat do Maputa a pak to rozlouskneme. V 15:45 jedeme do Maputa. Na přivaděči do města platí Pieter 17,50 meticalů jako mýtné. Naši řidiči se už delší dobu domlouvají vysílačkou, aby správně dojeli.
Město a jeho obyvatelé jsou chudí. Nafilmujeme cestou mnoho záběrů, ale někteří lidé jsou agresivní. Zastavujeme u Muzea revoluce, kde ale není ani živáčka a proto tam nemůžeme jít. Stojíme hned vedle prodavačů novin – kamelotů, kteří mají skoro v nohách jakousi ležící postavu. Raději ani nezjišťujeme, jestli je to živý člověk. Jedeme dále centrem a pak k plážím kolem budov postavených pro invalidy z doby občanské války. Po cestě si prohlížíme pláže. Když tu nebudou zítra lidé, můžeme se jít koupat. Pak jedeme k lepší restauraci Costa Do Sol, ale rozhodneme se, že napřed navštívíme místní rybí trh (fish market, mercado da peixe). Jsme tu v 17:50. Průvodci se musí na místě parkování domluvit s místními kluky, aby nám vozidla pohlídali. Samozřejmě za to budou chtít zaplatit. Jdeme se podívat na trh. Máme v úmyslu si mořské potvory nejenom prohlédnout, ale chceme si něco vybrat a nechat si to ve vedlejší restauraci připravit k večeři. Většina lidí se rozhodne pro relativně dobře vypadající středně velké krevety.
Čekáme poměrně dlouho na přípravu jídla a nakonec se odvážíme jít zpět na trh a nafilmovat všechny ty prodavače a mořské potvory. Je to parádní zážitek. Vzduch je prosycen rybinou. Lidé jsou tu příjemní. Mají rytmus v těle a před kamerou se předvádějí. Pak fotíme tančící servírky. Je to dobrá zábava. Děvčata jsou opravdu pěkná a pohyblivá. Jen ten AIDS kdyby je tak nekosil. Naše Míla se po chvíli přidává a tančí s nimi. Během čekání na večeři k nám neustále přicházejí různí prodavači a doslova nám vnucují své zboží. Například přívěsky, nože, zapalovače, ojetá a ještě poškrábaná CD pravděpodobně původem stejně z Jihoafrické republiky, kešu ořechy. Máme tu i tak zvanou chodící galerii. To černoši chodí kolem nás s roztaženými obrazy na plátnech. Pokud něco prodají, tak vděčný objekt je průvodce Pavel, který občas něco koupí, jako například asi jeden a půl kila kešu ořechů za 200 meticalů, což je velice dobrá koupě. Holt prodavačka už končila a chtěla se zbavit zbývajícího zboží. Je tady taky jeden dost postižený člověk, který má nepohyblivé nohy a samozřejmě vozík nemá a tak se za pomoci rukou posunuje a plazí po zemi u našeho stolu. To opravdu není hezký pohled. Ale tady si člověk musí především zvyknout na jinou životní úroveň a styl. Restaurace už je skoro prázdná. Jen opodál je u jednoho stolu velice hlučná a divoká zábava. Dokonce můžeme z dálky pozorovat, jak se hosté vzájemně oblévají pivem. Ale rvačkou to nakonec naštěstí neskončilo.
Pak nám donesou každému krevety, hranolky a nápoje. Já si dám pivo a Libuška červené víno. Krevety jsou výborné. Celkem nás to stojí 405 meticalů pro 2 osoby. Ještě si kupujeme kešu za 50 meticalů. Ve 20:30 odcházíme. U auta se pak ztrhne těžká slovní bitva mezi Pieterem a kluky, kteří nám hlídají celou dobu zaparkovaná auta. Ti chtějí stále více peněz, až se Pieter rozlobí a řekne jim, že zavolá policii. Ještě přiletí číšník reklamovat účet. Údajně tam něco zapomněli připočítat. Pieter to znechuceně zaplatí a nadává. My mu to zítra doplatíme. Rychle odjíždíme, ale Pavel je za chvíli zastaven vojáky, kteří kontrolují pasy. Jeden pas nemohou turisté najít a tak se zase zdržíme. Naštěstí už nikam nespěcháme. Jenom zpět na ubytování. Ve 21:30 čerpáme pohonné hmoty. Já v té benzínce kupuji vodu za 25 meticalů. Ve 22:00 jsme už na pokoji a pak zase píšu poznámky, které nemohou přesně zachytit tu atmosféru živočišného Mosambiku, z kterého je chudoba a nuzota přímo cítit. Ve 22:30 jdu spát. Dnes jsme si večer vzali po týdnu další antimalarika Lariam. Počasí bylo celý den krásné a teplé.
Obsah cestopisu Deník z Jižní Afriky
Deník z Jižní Afriky (část 1 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 2 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 3 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 4 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 5 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 6 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 7 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 8 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 9 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 10 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 11 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 12 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 13 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 14 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 15 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 16 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 17 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 18 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 19 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 20 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 21 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 22 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 23 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 24 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 25 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 26 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 27 / 32)
Deník z Jižní Afriky (část 28 / 32)
Libuše a Jiří Peštukovi | 22.4.2007
Aktuální počasí v destinaci
|
29,8°C
|
Předpověď počasí |