Salkantay trek aneb na Machu Picchu po vlastní ose

Autobusem, vlakem, a nebo pěšky? Pěšky!

Způsobů, jak zažít Machu Picchu, je několik. Můžete jet autobusem, vlakem a nebo jít pěšky. Nejznámější trek se jmenuje Inca trail. Vede po starých inckých cestách a končí u vchodových dveří samotného divů světa. Ten kdo chce Inca trail absolvovat musí ale splnit několik podmínek. Termín je potřeba si zarezervovat několik měsíců dopředu, jelikož denní limity vstupů jsou přísně omezené. Cena je velice vysoká, za 4 dny putování si agentury účtují minimálně 8000 Kč. A hlavně - bez průvodce není možné Inca trail absolvovat. Poslední zmíněný bod bylo to, co nás od tohoto trailu finálně odradilo. Věděli jsme na jisto, že chceme jít na vlastní pěst, sami si určovat tempo. Toužili jsme po autentičnosti a klidu. Hledali jsme tedy dál a z alternativních přístupových tras jsme nakonec vybrali trek Salkantay.

Kouzlo Salkantaye je v neuvěřitelné proměnlivosti krajiny

Každý den gradoval náš úžas. Za každou zatáčkou nám učarovaly pokaždé nové výhledy. Dát do pár vět tak dlouhé dny plné zážitků je obtížný úkol, ale pokusím se slovy namalovat představu trasy.

Od ledovcového jezera až do výšky mraků

Blankytně modré ledovcové jezero Humantay. Východ slunce proměnuje barvy v hlubokém údolí a jezero se pod jeho paprsky rozsvěcuje, jako v zrcadle se na jeho hladině odráží ostře řezané skály okolních hor. Dál se pěšina vlní okolo průzračné horské bystřiny až náhle hobití cesta ústí do širokého údolí, kde rostou jen nízké keře a občasná tráva. Ledový vítr šlehá do tváří pod masivem velkolepé hory Salkantay. Ční do výšky 6271 metrů. Gigantický strážce okolí. Nocujeme v posledním lidském obydlí. Pod strmou horou se cesta opět zužuje a v ostrých serpentinách stoupá prudce vzhůru. Legendárním sedmi zatáčkám tu nikdo neřekne jinak než Sedm hadů. A to je jen úvod dlouhého náročného stoupání. Cesta vede okolo kamenných mohyl, do výšky mraků. Kyslíku ubývá, každý krok zkouší naše psychické i fyzické možnosti. Nejvyšší bod je 4630 metrů vysoko. Sněžná bouře, která nás chytla už v polovině průsmyku ale zaclonila výhled na majestát Salkantaye. Vítr se nám zakusuje do tváří a ze zimy nás bolí prsty tak moc, až to vhání slzy do očí.

Ze sněhové bouře do pralesa

Nečekáme, hned zahajujeme sestup. Po kluzkých kamenech opatrně sházíme o tisíc metrů níž. Cestou nám taje sníh pod nohama, nahrazují ho zlaté mechy. Mlha ale neustupuje. Šedé skály protínají hustou bílou clonu a krajina obrovských kamenů působí tajemně, mysteriozně. Na opačném úpatí hory už ale nehostinnou zem pokoušejí první stromy, potkáváme motýly, duha jako brána lemuje objetí hor. Až náhle poslední sníh střídá výhled na absolutně zelené údolí pod námi. Jsme na pokraji pralesa. Cesta dál klesá. Vzduch se proměňuje, je čím dál tepleji. Okolo nás kvetou divoké orchideje a poletují kolibříci. V lese ze stromů visí liány a ozývá se křik džungle. Překračujeme vodopády, které půlí pěšinu. Cesta nás vede kávovými plantážemi. Sezona vrcholí a tak na každém rohu ochutnáváme domácí kávu.

Vyhlídka na Machu Picchu

Poslední úsek je výstup do mračného lesa k vyhlídce na Machu Picchu. Je to cesta s nejistým cílem, jelikož mračný les je věrný svému jménu a je většinu dne zahalen v oblacích. Mžourali jsme do bílé tmy až se náhle jako kouzlem mraky rozestoupily a před námi se otevřel výhled na Ztracené město Inků. Poprvé vidíme ikonické Machu Picchu! Byl to magický zážitek.

Autentická setkání s místními lidmi

Pod Salkantayem jsme sledovali mladou maminku s miminkem uvázaném v šátku jak okopává políčko brambor. Oba dva měli tváře rudé, od ledového větru popraskané. V noci byla taková zima že nám zmrzl stan. Obdivovali jsme houževnatost této rodiny, odolnost kterou odolávají nepříznivým podmínkám.

V pralese nás jiná rodina u které jsme přespávali pozvala k sobě domů na kávu. Jak moc se jejich domov lišil od prostředí z našeho spektra reality! V jediné světnici měli všechno. V jednom rohu ohniště, v druhém ohrádku s morčaty (lidé zde pěstují morčata na maso), ve třetím rohu postel a v posledním stůl. Místo podlahy měli udusanou zem, ve spíži jen pytel rýže, ale působili tak štastně. Celá rodina pohromadě, smáli se a užívali si společnou chvíli. Paradoxně jim možná nic nechybělo, zatímco my v bohatých zemích pořád pociťujeme nějaký nedostatek.

Hodně jsme se od lidí cestou učili. O pokoře, o odolnosti, o tom že opravdové štěstí je vlastně v jednoduchosti.