Kapitola 7 – PN Torres del Paine

2.1.01 (út) Kemping Las Torres – Japonský kemp a zpět

Ráno to vypadá, že by mohlo být pěkně. To je dobře, neboť dnes máme v plánu bez baťohů jít na vyhlídku na vlastní Torresy. Po deváté ranní vyrážíme. Cesta je příjemná a kromě první půl hodiny stále do kopce. Míjíme „chilský kempink“, kde je též placené tábořiště a Campamento Torres, jež leží v údolí přímo pod vyhlídkou. Mezi těmito dvěma tábořišti potkáváme první Čechy v Chile. Je to parta pěti kamarádů z Turnovska. Málem bych je nepoznal, kdyby mě nebylo povědomé moirové tričko na jednom z nich. Takže si můžeme chvíli pokecat v rodném jazyku.

Po třech hodinách chůze stojíme na vyhlídce ve výšce asi tisíc metrů a nad námi se tyčí tři věže (torre znamená španělsky věž) majících přes 2800 metrů. Z této východní strany je to 1200 metrů vlastí štít a pod ním zbytek ledu do jezírka, jež je kousek pod námi. Nádhera. Nejsevernější je Torres Norte (2600m), uprostřed Torre Central (2800m) a vlevo Torre D’Agostini (2850m), největší, jež se odsud jeví jako nejmenší. Po chvíli přichází Kleofáš a nyní už jen přes půl hodiny čekáme až ze všech štítů zmizí mraky. Nakonec máme jakž takž štěstí, i když obloha je celá šedočerná. Co se dá dělat, hlavně když zrovna neprší. Slézáme do údolí a jdeme podél potoka proti proudu do Japonského kempu. Je to bouda napůl z plechu a napůl z igelitu; vevnitř jsou kamna a špína.Dál už cesta podle mapy nevede, ale ve skutečnosti tu vidíme pěšinku. Ještě není tolik hodin a tak se po ní vydáváme. Brzo se stáčí nahoru a rychle se drápeme až nad hranici lesa (cca 1100m). Vlevo vykukuje Cerro Fortaleza (2680m)a vpravo Cerro Escudo (2240m). Úplně vlevo, ale bohužel schované za skálou jsou Torresy. Zjevně jsme našli cestu z Base Campu, za který slouží Japonský kemp, na nástup pod vrcholy. Jsou tří a tak radši otáčíme. V sedm večer jsme zpět v kempu. Máme radost, že dnes relativně svítilo slunce, tedy s výjimkou vlastních Torresů. U stanu se zjevuje maník, jestli tu prý chceme nocovat. Kejváme a platíme – jen jednu noc, včerejší „dešťová“ byla grátis. Tentokrát ale teplou sprchou nepohrdáme.

3.1.01 (st) Kemp „Las Torres“ – Kemp „Coiron“

Dnes vyrážíme na okruh kolem celých Torresů, jež trvá přibližně pět až sedm dní. Ráno je sice zataženo, ale brzy se počasí lepší a na místní poměry dokonce praží slunce. Cesta ze začátku lehce stoupá, pak vede ve „výškách“ 150 až 300 metrů. Je krásná viditelnost, ale kopce vlevo nad námi jsou jen relativně nízké a oblé (1500m). Kolem jedné hodiny přicházíme k malému „refugiu“, u kterého je i placený kempink. Je tu opět teplá sprcha a cena 3000 peset za jednoho. Obědváme obligátní čokoládu a sluníme se vyhřáté louce. Slečna, která šla dopoledne asi hodinu kousek cesty před námi prochází kolem nás s otázkou: „Are you Czech?“ Koukám na ní jako z jara, jak to mohla poznat? Jak nám v zápětí povídá, je to Australanka, narozená v Praze, co ní jako malou rodiče emigrovali. Česky rozumí, ale nemluví. A tak se bavíme jen anglicky.

Jde s námi další tři hodiny, takže se můžu v angličtině dobře procvičit. V jednom místě nad řekou fouká tak, že nás to málem sráží k zemi. Ale zvládáme to. O půl páté jsme u cíle – v tábořišti Coiron. Je zdarma, a to nám pochopitelně vyhovuje. Další tábořiště je až za tři hodiny, a to placené. Australanka nemá stan, a tak chudáka čekají ještě tři hodiny pochodu, neboť v tom dalším kempinku je i refugio s ubytováním. Loučíme se a přejeme ji šťastnou cestu. Nás čeká už jen večeře a spánek. Do večerní siesty nám nad hlavou skřehotají papoušci, bohužel přeletí jen občas, velmi rychle a navíc jsou celý zelení, takže z fotografování nic není.

4.1.01 (čt) Kemp „Coiron“

Ráno se budíme do deště. V tomto počasí nemá cenu nikam spěchat. Času máme dosti. Čtu si Lonely Planet, hrajeme pasiáns či jen tak koukáme do blba. Ani odpoledne pršet nepřestává. Je to jasné, pro dnešek zůstáváme na místě. Poprvé v Jižní Americe dnes nikam nejdeme ani nejedeme. Kolem čtvrté trochu přestává pršet, hodně stanů kolem nás balí a vyráží dál. My ale nemáme kam spěchat. Náhle se před stanem ozývá: „Mluvíte česky?“ Hlas patří děvčeti, jež přichází se svým přítelem, horolezcem Tomášem. Ona tu je jen na měsíc jako doprovod, Tomáš na dva a půl. Za týden mu přiletí dva kamarádi a budou se pokoušet vylézt na Fortalezu. Máme radost, že jsme ji předevčírem, jako jedni z mála viděli. Když večer přestává pršet, tak spolu asi hodinu kecáme. Tomáš už tu byl loni a neúspěšně lezl se svými kamarády na Cerro Central. Ale nepřálo jim vůbec počasí. Čirou náhodou je viděli Zlatka s Marvinem, kteří je „přepadli“ v Japonském kempu. Mimo jiné byl s nimi, sice jen na skok, Rakoncaj. To jsou ale náhody. Ochlazuje se, a tak se loučíme a jdeme spát. Přejeme jim hlavně ať mají dobré počasí. Budou ho potřebovat, prý to mají na tři týdny práce ve stěně!

5.1.01 (pá) Kemp „Coiron“ – Kemp „Los Perros“

Ráno vyrážíme za relativního bezdeště směr Refugio Dickson. Jdeme v pohodě, stále po rovině. Příjemnou cestu kazí časté bažiny, jež se musí buď přeskakovat po poházených kládách, či složitě obcházet. Jednoduše je vidět, že jsme ve velmi deštivém kraji a voda je tudíž všude. A tak se pochopitelně přidává i déšť seshora. Za, na místní poměry, lehkého mrholení docházíme kolem půl dvanácté k refugiu Dickson, které leží na břehu stejnojmenného jezera. U kempu je budka, kde si kupujeme sušenky, jež nám hladovcům s malým přídělem jídla přicházejí velmi vhod. Do dnešního cíle to jsou jen čtyři hodiny, takže si říkáme, že bychom se mohli podívat tady po okolí. Necháváme si v chatě batohy, kde nás chatař ujišťuje, že k ledovci, kam bychom se chtěli podívat, je to tak pět hodin a navíc na začátku bychom potřebovali převoz přes jezero. K dalšímu jezeru, kam bychom rádi, je to prý vejlet na tři dny. Půjdeme tedy jen kousek, kam to půjde.

Po chvíli po pěšince v pabukovém lese přicházíme k řece (Río de los Perros), jež se vlévá do jezera. Doufáme, že půjde přebrodit. Ale vzdáváme to – voda je moc studená, proud uprostřed dost velký a naše motivace malá. Vracíme se tedy pomalu k batohům. Další cesta vede podél potoka stále mírně nahoru. Jde se celkem v pohodě, až na nějaký ten brod, ale teleskopické hůlky a goretexové boty vytváří pocit bezpečí. Chudáci ti, co tu šlapou jen v botaskách. Asi po dvou hodinách míjíme pěkný vodopád. Za další dvě hodiny stojíme na moréně, nad námi ledovec a před námi jezírko plné ledovcových ker. Nádhera.

Bohužel fučí vítr a leje jako z konve. Kleofáš jezírko fotí, ale nadává přitom, neboť vodní kapky dopadají přímo zepředu na foťák a nedá se to nijak zaclonit. Na druhé strany morény je schovaný kempink. Placený (dva tisíce na jednoho), s budkou, se studenou sprchou a bez sušenek. Naštěstí je tu i přístřešek se stolem a lavicemi, kde můžeme spolu s dalšími turisty v klidu vařit večeři. Jen Kleofášovi je zima – děravou botou mu zatéká a má mokré celé ponožky. Proto nadává a radši brzo zalézá do suchého spacáku, než by klábosil s ostatními cestovateli.

6.1.01 (so) Kemp „Los Perros“ – Sedlo John Garner – tábořiště „Los Guardas“

Dnes nás čeká cesta přes nejvyšší bod našeho treku, sedlo John Garner. Jako skoro vždy po deváté hodině vyrážíme. Z nějakých šesti set metrů stoupáme stále nahoru do sedla, které má asi 1240m. Bylo by to v pohodě, nebýt nekonečného bahna. Hodinu se brodíme střídavě lesem a loukami, kde všude teče voda, která na cestě vytváří husté bahno. Je to ubíjející, především psychicky. Hlavně Kleofáš je z něj štěstím celý bez sebe. Bahno končí, dále pokračujeme po suti s občasným sněhovým polem. To už se nám líbí. Po dvou hodinách jsme v sedle nahoře, je sice pod mrakem, ale pohled je skvělý. Všude kam dohlédneme je před námi ledovec – Glacier Grey, jež je jen malým splazem obrovského kontinentálního ledovce Hielo Sur. A vlevo je jezero Grey, kam ledovec padá. Kocháme se, fotíme se a pokračujeme v cestě.

Cesta klesá nejprve po suti a pak pabukovým lesem. Opět je zpříjemněna velmi kluzkým bahnem, které je v našem směru dolů, dost nebezpečné. Však taky každý alespoň jednou padáme. Je to ještě v pohodě ve srovnání s Němkou, která, soudě dle jejího pozadí, padá permanentně. Ohniště značí, že jsme na tábořišti. Občerstvujeme se čokoládou a pokračujeme lesem, nahoru a dolů, dál. Prales je nádherný, občas únavný. Čas od času kus lesa chybí, či zrovna jdeme po hraně skály, takže pod sebou máme jako na dlani ledovec Grey. Po čtyřech hodinách od svačinky přicházíme k tábořišti „Los Guardas“, kde pro dnešek končíme. Do dalšího kempu je to sice jen hoďku chůze, ale ten je zase placený. Zde máme zdarma místo pro stan, potok s vodopádem a přístřešek s lavičkou a stolem, kde v klidu vaříme a jíme, neboť venku opět prší. Když lezu pod ledový vodopád, abych se trochu ošplouchal, tak čirou náhodou prší zrovna nejvíce. Ale už si celkem zvykám a nenadávám.

7.1.01 (ne) Tábořiště „Los Guardas“ – Italské tábořiště

Ráno celkem v pohodě po hodině a kousek chůze přicházíme k jezeru Grey, kde je kempink a Refugio Grey. Zakoupené sušenky opět přichází vhod a můžeme směle pokračovat podél jezera. Tři hodiny jdeme po na zdejší poměry velmi pohodlné cestě, neboť tady chodí hodně lidí od Refugia Pehoe, kam můžou doplout lodí od silnice a ke kterému nyní míříme. Ze začátku je opět vidět ledovec, pak už jen jezero a hory nad námi a naproti. U kempinku Pehoe, na břehu Lago Pehoe kupujeme houstičky a manjar, který chutná jako naše salko, akorát že je zkaramelizovaný a hustší. Bohužel nic lepšího nemají. Chutná příšerně sladce, ale hladový žaludek snese vše. Teď už to máme jen dvě hodiny chůze pampou do Italského tábořiště (Campamento Italiano), jež leží na začátku doliny Frances, kam se chceme zítra podívat. Jen aby bylo pěkně jako dnes. Cestou do tábořiště poprvé chutnám plod pichlavého kalafatu (Berberis Buxifolia), který je modrý, ještě nezralý a velikostí a chutí připomíná naší borůvku.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů