Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas

13.1.01 (so) Lago Tyndall – Most přes Río Grey

Dnes bychom rádi dorazili až na silnici. Podle Lonely Planet jde o nejhorší úsek, vyrážíme proto raději již v osm hodin. Podél řeky se jít nedá, skály nad námi místy padají až do vody. Lezeme nahoru, a „jdeme“ tak ve výšce padesáti metrů na řekou. Spíš než jdeme, zase bojujeme – nothofagy, kalafa či stejně či ještě více přiblblý dřišťál. Některé boční údolíčka, vytvořené potůčky, jsou zarostlé prakticky neprostupně. Lezeme raději více nahoru, asi 400 metrů, kde předpokládáme řidší vegetaci. Jde se tu o něco lépe, až na ty skály a časté lezení nahoru-dolů. Nakonec, za jedním vodopádem klesáme zase až dolů k řece. Bohužel těsně nad řekou jde spíše o skáloslézání, sklon je příšerný, ještě že skála hustě porostlá vegetací.

Dál jdeme podél ramen řeky, chvílemi dokonce po příjemných říčních usazeninách. Po půl kilometru jsou tu ale zase bažiny a stromy. Po menším prodírání většinou lesem, přicházíme až na soutok řeky Tyndall s velkou řekou Serrano, která odvodňuje velkou část Torresů. U skalního ostrohu nacházíme něco jako náznak cesty. Po menších pochybnostech se po ní vydáváme. Asi se po ní hodně dávno vodil dobytek či se jezdilo na koních. Cesta končí u obrovského říčního zálivu. Plavat s batohy na druhou stranu se nám nechce, tak ho obcházíme. Než se prodírat neprostupným roštím, jdeme raději většinou vodou – s botami na nohou si tam, kde je vody maximálně nad kolena, spokojeně čvachtáme. Už jsme oba absolutně „plechový“. Tohle bych první den určitě neudělal. Najednou se cesta, či její náznak zase objevuje, s radostí po ní vyrážíme.Jdeme zhruba na rozhraní lesa a podmáčené trávy s roštím. Ty kravská lejna kolem nás přece musí být čerstvá, říkám si. Ale možná tak jen vypadají tím, že jsou rozmoklá a že tady nikdy nemají příležitost vyschnout. Několikrát cesta mizí, to pak bojujeme s bažinami, ale hlavně s neskutečně pichlavým porostem, většinou tak o hlavu vyšším než my. Nakonec lesy končí, cesta taky a my stojíme na velké pláni. Na obzoru vidíme malé kopečky, které brání dalšímu výhledu. Vyrážíme přímo kupředu. Bohužel jde o obrovské rašeliniště či možná bývalé jezírko zarostlé rákosem. Po kolena ve vodě se plazíme kupředu. Podrážka se mi odchlipuje skoro celá, při každém kroku se děsím chvíle, kdy mi upadne. Paradoxně naštěstí pro tuto chvíli prší, stejně jako s přestávkami celý den, takže nás neotravují hejna komárů, co před tím u řeky.

Když se několikrát začínáme bořit skoro pod pás, kus se vracíme, a toto místo raději obcházíme. Nakonec vylejzáme na kopeček před námi. Dál je sice relativně pohodlná tráva, ale další kopeček před námi brání výhledu. Přibližný směr víme, ale jen s tolerancí plus mínus 45º, můžeme si tak pěkně zajít. Jdeme sále mírně nahoru či dolů, přes občasné kalafaty, které tu píchají stále stejně, jen my jsme více otrlejší. Přicházíme k širokému potoku. Brodíme ho, pokoušíme se jít podél něj. Ale zase je tu další potok zleva – bylo to jen jedno z jeho mnoha ramen. A zase brodíme a kličkujeme mezi rameny, v podmáčeném terénu, či po chvíli v hustém podrostu a lese. Při jednom brodění Kleofáš zapadá do vody až po pás, to už je dost hustý. Někde tu musí být silnice – ale stále je všude jen les, kalafat či bažiny.

Vylejzáme na malý kopeček a válce konečně vidíme vytouženou cestu. S radostí překonáváme posledních 500 metrů a najednou stojíme na pevné zemi. Radostí se nám tomu ani nechce věřit. Jdeme po silnici ještě asi dva kilometry až k mostu, u kterého jsme chtěli původně vyjít, neboť jsme si před tím pochopitelně trochu zašli. U mostu se trochu zdržíme hledáním suchého skrytého místa na stan – nesmí se tu oficiálně stanovat, takže chceme být kryti. Nakonec, v osm večer, po dvanácti hodinách nepřetržité chůze, zničení jako dobytek, definitivně pro dnešek, na jednom kamenitém plácku, končíme. Dvojitá večeře nám trochu snižuje naši únavu a vyčerpanost. Tento právě dokončený trek byl fakt velmi drsný a každému dalšímu případnému zájemci ho budu asi rozmlouvat.

14.1.01 (ne) Most přes Río Grey – Salto Grande – Puerto Natales

Dnes nás čeká jen cesta po silnici a opuštění Torresů. Vyrážíme po prašné silnici do pět kilometrů vzdálené osady Río Serrano. Z těch 4 - 5 aut, co kolem nás projíždí, nám nikdo nestaví, takže se projdeme. Jdu v sandálech, snažím se pohory s odlepenou podrážkou šetřit, aby se ještě daly někde dát opravit. Ve vesnici sídlí administrativa celého národního parku. Kupujeme si předražené sušenky, snad poslední před civilizací, a vyrážíme dál. Po dalších třech kilometrech chůze v prachu nás konečně bere na korbu dodávka a veze nás pod Salto Grande, náš poslední cíl v Torrésech. Po čtvrt hodině chůze jsme na místě. Jedno jezero padá vodopádem do druhého. Je to úchvatná podívaná – nejlepší vodopád tady v parku. Když si chce Kleofáš vyfotit vodopád z blízka, zasekne se mu definitivně foťák. Sice mu půjčuji na nějaké záběry svůj, ale jeho nálada je rázem na bodu mrazu.

Autobus zpět do Puerto Natales jede sice i odsuď, ale mi si chceme ještě vyfotit divokou lamu vikuňu, která žije kolem Laguny Amargy, odkud jsme vyráželi na trek v Torresech. Dvě hodiny stojíme na silnici, občas něco projede, ale nikdo nestaví. Nakonec o půl třetí odjíždíme autobusem. Vikuně vidíme alespoň z autobusu, ale buď jsou moc daleko, či na druhé straně či je zahlídnu až na poslední chvíli – takže žádné foto, k velké nelibosti Kleofáše, pro něj nepořídím. Za slejváku, podobném tomu jako, když jsme sem přijížděli, opouštíme PN Torres del Paine. Ve čtvrt na sedm jsme v Puerto Natales. V sedm má jet bus do Punta Arenas – už se moc těšíme do „našeho“ hostelu s kuchyní. Nakupujeme rychle jídlo a… v kanceláři autobusové společnosti se dozvídáme, že první volný bus jede až zítra ráno. Bohužel řidič nás odmítá vzít i jen na stojáka.

Jdeme najít ubytování tady – do Chila House, penziónku, který nám už v Čechách poradil Marvin se Zlatkou. A ejhle, kromě stejné ceny za ubytování, tu mají i kuchyň. Sice v ní domácí normálně vegetí, kuchyňská linka je celá šejdrem ale je tu. Vlastnoručně dělané palačinky přijdou moc vhod. Asi o tomto hotýlku kolují u nás zvěsti, neboť vidíme, že pod schody má schované batohy pětice Čechů, co jsou zrovna v Torresech. A to v Lonely Planet o tomto penziónu není ani zmínka. Večer se v kuchyni před jedním Holanďanem, co tu bydlí s námi, svěřuji s tím, že bych rád ochutnal kokový čaj. Holanďan čirou náhodou má několik pytlíku ještě z Bolívie, z nichž nám dva nám věnuje. Je z nich dělám super silný čaj. Je to sice síla, ale nic zvláštního po něm necítím. Usínám s pocitem, že rozhodně nemusíme litovat, že jsme skončili tady.

15.1.01 (po) Puerto Natales – Punta Arenas

Ráno začíná velmi příjemně – v kuchyni nás čeká připravená snídaně – opravdová. Paní domácí sedí vedle kamen, rozpéká nám houstičky a my se cpeme – sýrem, džemem, povidlami; to není chudoba jako Puerto Montt. Spokojeni se loučíme a jedeme do Punta Arenas. Před polednem jsme na místě. Hned se ubytováváme v „našem“ hostelu. Jedna z věcí, které nás čekají, je praní. Dáváme našemu hoteliériovi naše bundy, kalhoty a fleesové bundy, že nám je vypere. Nabádáme ho, ať to pere jen na co nejnižší teplotu, aby se neponičili nepropustné membrány. Ujišťuje nás, ať nemáme starost, má s ním zkušenosti, ba i má speciální prací prášek. Věříme mu, jinou možnost stejně nemáme.

Po výborném těstovinovém salátu vyrážíme do města. Já bych si rád nechal opravit boty, Kleo foťák, a jelikož máme ještě zítřek volný den, rádi bychom si i koupili lístek na lodní výlet na ostrov plný tučňáků. Opravnu obuvi nacházím velmi rychle, horší je to s Kleofášovým foťákem – nejbližší opravna je v Santiagu, jak nám potvrzují v informacích na náměstí! Ještě ho svěřuje zaměstnanci v našem hostelu, ale bohužel mu ho vrací s nepořízenou. Jedeme proto místním busem do Zona Franca, bezcelní svobodné zóny za městem, kde se dají sehnat levné dovozové, hlavně luxusnější věci – od švýcarských čokolád až po auta. Bohužel v každém obchodě prodávají skoro všechno zboží dohromady, takže se špatně vybírá. Kleofáš stále neví, zda si má koupit nový foťák, či ne; a pokud ano, tak jaký, nějaký obyčejný či nějaký lepší? Nakonec kupuje za asi 210 dolarů slušný automat s velkým zoomem, lepší než měl doposud. Myslím, že podobný u nás je stojí o dost více. Ale ani po nákupu ho pochybnosti nepřecházejí.

Večer ještě platíme každý 30 dolarů za zítřejší snad pětihodinový výlet na ostrov tučňáků – prý zde jich žije asi dvacetkrát více, než jsme viděli na Silvestra. A snad tam jsou i nějací lachtani či tučňáci, na které se těší Kleofáš, a kvůli kterým tam chce jet. K večeři si tentokrát smažíme bramboráky, celkem dobré, jen majoránka mi v nich chybí, a koření, co tam pokusně dal Kleofáš, mi moc nesedne. Nedá se nic dělat, obávám se, že se tu majoránka nedá sehnat. Francouz, jeden z našich spolunocležníků, co nás se zájmem pozoruje, se nestačí divit.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů