Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy

31.1.01 (st) Výškový tábor „4300m“ – Refugio San José

Ráno je stanu děsná zima, takovou jsme ještě v Jižní Americe neměli. Teploměr ukazuje kolem nuly, voda v petce uvnitř stanu částečně zamrzla. Čekáme na slunce, ale to vychází, až když máme sbaleno. Je úplně jasno, jen trochu fouká. Po sněhových či ledových pláních jdeme pohodlně rychle dolů. Jde se moc dobře, místy je už zase velké vedro. Posledních 400 výškových metrů už není sníh ale jen cestička mezi sutí. Před polednem jsme u refugia. Nikde nikdo, jsme tu zřejmě jediní. Možná že tu spal jeden člověk, kterého jsme potkali dopoledne, jak šel nahoru.

V klidu se koupu (oplachuji) v jezírku u refugia, které nemá moc nad nulou, pereme, vaříme a relaxujeme. Sice bychom to dolů v pohodě zvládli, ale nemáme kam spěchat. Kleofášovi se rozhodně do Santiaga nechce, mě taky den navíc na Aconcague nespasí. Sice liofilizovaná strava od Rakušáků zmizela, ale i tak něco malinko zásob tu je, i my máme něco k jídlu. Tudíž nám nic nechybí, když nepočítám oheň – oba zapalovače se nám nahoře rozbili, sirky máme poslední tři a v boudě žádný jiný zdroj ohně nenacházíme. Máme proto trvale zapálenou svíčku, od které si průběžně zapalujeme vařič.

1.2.01 (čt) Refugio San José – Santiago

Ráno je všude kolem refugia zima, tady začne slunce svítit slunce až za dlouho. Vyrážíme dolů už po osmé hodině, neboť víme, že po silnici nic moc nepojede a tudíž stop bude na dlouho. Cestou se předcházíme se skupinkou Chilanů, kteří s námi spali v refugiu, až do té doby, než přecházíme potůček, kde je tak 10 centimetrů vody a kterého se jedna Chilanka velmi bojí. Po známé cestě, chvílemi po suti, chvílemi mezi keři jsme za dvě a půl hodiny na silnici. Hned si jdeme koupit kozí sýr, na který jsme se velmi těšili a o kterém jsme věděli, že ho tady u cesty prodávají. Je moc dobrý a vůbec ne slaný. Po prašné cestě jezdí náklaďáky s kameny, které nám nestaví. V oblacích prachu a ve vedru se vlečeme asi 6 kilometrů až do Baňos Morales, kde očekáváme větší provoz. Ale i tady jede kolem tak jedno auto za půl až tři čtvrtě hodiny. A to si ještě před nás stoupají čtyři Chilané z refugia.

A najednou, po druhé hodině odpolední, nás bere jedna dodávka na korbu. Po dvaceti kilometrech nás vyhazuje, ale hned za dvacet minut nás bere další, až do Santiaga. Jede s námi jako urvaný ze řetězu, na korbě to fouká, ale je to super. Dlouho jedeme Santiagem, netušíme, kde jsme a kde si nechat zastavit. A najednou Kleofáš vidí ceduli „Metro“ – úplně náhodou jsme se dostali na stejné místo, odkud jsme před šesti dny odjížděli. Je krásných půl páté. Jedeme metrem do našeho hotelu-bordelu. Já si jedu na autobusové nádraží jízdenku na zítra na noc do Mendózy. Rád bych vylezl na Aconcaguu; bohužel musím pokračovat sám, Kleofáš musí v pondělí (5.2.) kvůli práci a konci dovolené letět domů.

Večer „objevujeme“ soustavu tržnic za mostem na druhé strany řeky, mnohem lepší a asi třicetkrát větší než Mercado Central, které tak brzo zavírá. V jedné z mnoha pidirestaurací na trhu si dáváme humitas – skvělé jídlo vařené v kukuřičných listech, plněné polentou (či dělané přímo z kukuřičných zrn), cibulí a už asi ničím. Kupujeme si jahody, zrovna je jejich sezóna a stojí pakatel. Máme tak o večeři postaráno, kašičku s kilem jahod – mňam, mňam. Do noci na pokoji přebalujeme batohy, něco mi vezme Kleofáš domů, něco mi zapůjčí, něco na mne bude čekat v hotelu, až přijedu z Aconcagui. Spát tak jdeme až po půlnoci.

2.2.01 (pá) Santiago – odjezd do Mendózy

Jako první jdeme ráno do bankomatu pro peníze, pro Klea i pro mne. V první bance nic nedostanu ani napodruhé, trnu tedy hrůzou podobně jako v Puerte Montt před Silvestrem, než po deseti minutách v jiné bance uspěji. Kleofáš si jde shánět dárky a já dělám velký nákup na 15 dní, v sámošce a na trhu. Musím se formálně odstěhovat z hotelu, i když batoh mám prozatím u Kleofáše na pokoji. Kolem poledního objevujeme další tržnice za tou, co jsme byli včera na večeři, a tam mimo jiné skvělý kozí sýr, levnější než v horách a nejlevnější ze všech sýrů (tak 100 Kč za kilo). Bohatě se ním na oběd cpeme, s vědomým, jak je u nás drahý.

Odpoledne jdeme pěšky na Santa Lucia, kde je tržiště s uměleckými předměty z Chile, ale i Peru o Bolívie a asi i odjinud. Potkáváme tady teprve třetí Čechy v Jižní Americe, i když toto už jsou spíše Australáci, narozeni v Praze. Česky mluví ale velmi dobře. Kleofáš si tady kupuje palo de agua (vodní dřevo), v porovnání s jeho cenou u nás velmi levné, a tváří se nadmíru spokojený. Když procházíme parčíkem na protější strany silnice, oslovují nás nějací mladí lidé a dávají nám do ruky jakýsi lísteček. Normálně bych si to vzal, že to je nějaká reklama na něco, ale tentokrát jsem se zarazil. Tušil jsem nějakou zradu. Děcka se vydávají za studenty santiagské univerzity a prodávají svoje básně. Z jedné straně španělsky, z druhé anglicky. Jak bych si lísteček býval nechal, hned by chtěli zaplatit. Ani jeden jazyk neumíme tak dobře, abychom byli schopni poznat kvalitu básně. Děkujeme a odcházíme.

Na Santa Lucia je i stejnojmenný kopec, upravený jako park, s palmami, s pěknou Neptunovou kašnou, plnou koupajících se dětí a s vyhlídkou na město z horní skály. Je vidět sice na všechny strany, ale bohužel je jednak opar (smog) a jednak mi město nepřijde vůbec fotogenické. Navíc pohled směrem na historické centrum cloní výškové budovy. Protože nám jeden kopec nestačím jdeme asi hodinu chůze na Cerro San Cristobal, převyšující okolí o asi 200 metrů, odkud je též rozhled, ale stále je vše v oparu. Na vrcholu je třiceti metrová socha Panny Marie, celá bílá. Ve svahu je ZOO, kam se Kleofáš chystá, až já odjedu, a on nebude mít před odjezdem co dělat.

Večeříme opět v tržnici známé humitas a hustou polévku zvanou granados, obsahující kukuřici, cibuli, zelí a spoustu další ingrediencí. Chilské národní jídlo, pastel de choclo, si nedáváme, neboť obsahuje maso a my oba jsme vegetariáni. Kleofáš mi vynáší z hotelu batoh, na zemi spolu svačíme mango a je čas se rozloučit. Ruce máme špinavé od manga, takže se loučíme jen ústně. On mi přeje hodně úspěchů a zdravý návrat, já jemu šťastný návrat do Evropy. Odjíždím na autobusové nádraží, odkud mi ve tři čtvrtě na deset jede noční autobus do Mendózy. Kolem desáté doopravdy vyjíždíme a já brzo spokojeně usínám.

3.2.01 (so) Příjezd do Mendozy – Puente del Inka – Kemp Confluencia

Již v 0:45 nás budí, jsme na chilské celnici, před tunelem do Argentiny. Odbavení jde rychle, každý dostáváme razítko a jedeme dál. Na druhé straně, u Argentinců, také dostáváme, jen razítko a vypadá to, že pojedeme dál. Najednou začnou zespodu vyndávat většinu zavazadel, každý se před něj staví a celníci je prohrabávají. Procházejí i busem. Jen můj bágl, spolu s pár dalšíma leží v zavazadlovém prostoru, a to je přitom krásně na ráně. Stojím raději v povzdálí, a dělám jako by nic. Možná, že se kontrola týká jen Argentinců. Už v 1:45 odjíždíme – to je rekordní přejezd hranic. Rychle usínám, Aconcagua, pod kterou jedeme je stejně kdesi ve tmě. Nečekaně brzo, již o půl páté (!!) ráno jsme v Mendóze.

Chvíli čekám v nádražní hale a po šesté vyrážím s batohem, který má přes 30 kilo směrem na park San Martin, kde mají prodávat povolení na Aconcaguu. Je to přes celé město, vleču se skoro hodinu. V parku zahlédnu turistické informace, z nudy si čtu cedule, co mají zvenku nalepené, neboť je všude, v sedm ráno, zavřeno. V tom si všimnu cedule „permity na Aconcaguu se prodávají jen v turistické kanceláři na ulici San Martin“, což je zpátky přes celé město. Nadávám a vleču se zpět. Informace místo v 8 otevírají až v 9, ale naštěstí něco je pozitivní. Od 1. února je slabší sezóna a permit stojí „jen“ 120 dolarů, místo 160 v silné sezóně. Za deset minut ho mám vystavený, takže můžu jít zpět na nádraží, což je odsud jen kousek.

Po desáté jede bus do Puente del Inka, akorát začíná nakládat zavazadla. Místní nakladač batohů si poprvé v Jižní Americe řekne o bakšiš, jinak mi nechce vydat lístek na batoh. Něco mu dám, k čemu mi jsou argentinské drobné, a jedeme. Po druhé hodině jsme v Puente del Inka. Nechávám se ještě vyvést kus nad vesnici, na místo, kde začíná cesta pod a na Aconcaguu. S třiceti kilo na zádech, při zatažené obloze a lehkém větru začíná ve výšce 2800 metrů nad mořem moje sólová cesta. Ani se nestačím rozejít a už mě zastavuje dodávka a bere mě první 3 kilometry na místo, kde končí sjízdná cesta. Jsem u Refugia de Horcones (2850m), na kontrolním bodu správy parku, kontrolují mi výstupový permit, zapisují do tlusté knihy a dostávám pytel na odpadky. Když ho nevrátím, bude mě to stát 100 dolarů. Také dostávám různé instrukce, jako že tábořit se smí jen na vyznačených tábořištích a nikde jinde.

Jdu po jedné z mnoha cest, které vedou stejným směrem. Hned za hřebínkem je jezírko Laguna Horcones, odkud má být první pěkný pohled na celou Aconcaguu. Bohužel je ale zataženo a celý masív je v mracích. Brzo docházím jednu Argentinku, co se mnou jela z Mendozy. Po chvíli nás dochází ještě jeden Francouz, taktéž z busu. Sice oba mluví jen španělsky, ale lepší něco než nic. Argentince půjčuji teleskop a všichni tři společně pokračujeme v další cestě, která za mostem přes Río Horcones už jen po jedné pohodlné pěšince. Potkávám prvního Čecha – je to mistr Jakeš, známý polárník a dobrodruh. Svoje jméno má napsáno na tričku, vedle řady reklam. Má s sebou šest „oveček“ a vrací se z vrcholu. Všichni mu tam vylezli; on sám jde dnes až z Refugia Berlin (5800m) do Puente del Inca. Je to borec.

Postupně pak potkávám ostatní jeho lidi. Zvlášť mě zaujme – když se ho ptám na nějaké kopce nad Plaza de Mulas (Bace Campem), říká: „Já nevím, mě to nezajímá, nikde jsem nebyl, já si odškrtnu kopec a mizím!“. Podivní jsou někteří lidé. Jdeme až na Confluencii (3300m), což je tábořiště, kde pro dnešek končíme. Na Confluencii, což znamená španělsky soutok, se dělí cesty, jedna vede údolím Horcones Superior na Plaza de Mulas a druhá údolím Horcones Inferior pod jižná stěnu Aconcagui. Utábořuji se vedle bandy „skorokrajanů“ - Poláků, jsou tu jako cestovka v počtu 6+1, též jdou nahoru.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů