Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago

21.01.01 (ne) Kemp Voipir

Ráno se budíme do deště. Viditelnost je skoro žádná a prší, přesto balíme a chystáme se na odchod. Jen když zbývá složit stan, rozhodneme se, že počkáme. Bohužel prší až do odpoledne, takže zůstáváme na místě. Kleofáš se učí španělsky, já si dopisuji deník – odpočinkový den, pouze moje kolena v malém stanu lehce trpí a navečer jsem celý rozlámaný.

22.1.01 (po) Kemp Voipir – Kemp Chinay

Ráno sice neprší, vycházíme ale do mlhy, viditelnost je tak na 200 metrů. Takže ledovec nahoře na Villarice nevidíme, ani jezero pod námi, ani Lanin, který by se měl po nějaké době objevit. Chvíli jdeme ještě araukáro-nothofagusovým lesem, pak už jen po lávě. Asi čtyř kilometrový úsek někdo vyznačil z obou stran kameny, jeden vedle druhého a mezi nimi metr široká cesta. Jde se primově, žádné bloudění, kilometry rychle ukrajujeme, i když průvodce tvrdí něco jiného. Občas překračujeme i nějaký potůček, i když většina odtávajícího sněhu se ztrácí v lávě. Najednou se cesta jakoby ztrácí a my se musíme prodírat různými keři. Vcházíme do lesa, a podle mě zcela nelogicky začínáme klesat. Z 1550 metrů na 1050 metrů až dolů k potoku v údolí.Lávka nikde, takže brodíme a po dalších 300 metrech přicházíme na prašnou silnici. Jsme na dobré cestě, v dobrém místě, jen jsme šli moc rychle a urazili podle Lonely Planet dvě etapy. Je teprve kolem čtvrté hodiny, takže ještě můžeme jít dál. Po chvíli překračujeme zalesněné sedlo (1250m) a klesáme po cestě, po které jezdí auta i motorky směrem ke guarderii Chinay. Na prvním rovném plácku, který je i oficiálně označen a vybaven lavičkami na sezení pro dnešek končíme – vždyť dle Lonely Planet jsme dnes urazili dvě a půl etapy.

23.1.01 (út) Kemp Chinay – Laguna Azul

Dnes nás čeká náročný den. To co jsme slezli a ještě něco navíc zase musíme vystoupat. Po patnácti minutách chůze dolů po cestě, po které jsme včera scházeli, přicházíme k guarderii Chinay. Úředník Conafu se nás na cosi ptá. Po chvíli pochopíme, musíme zaplatit za vstup do národního parku, i když v něm jsme už čtyři dny. Platíme každý 1100 peset a můžeme jít dál. Odbočujeme z cesty kolmo nahoru. Několik hodin kličkujeme lesem, občas až zbytečně, až nad hranici lesa, která je tady tak v 1600 metrech. Slunce od rána, po dvoudenní pauze, krásně svítí, nepříjemné jsou obrovské mouchy a hovada, která ním velmi znepříjemňují cestu – kvůli nim jdu i ve vedru v kalhotách, bundě a se staženou kapucí!

Docházíme až na hřeben v asi 1800 metrech a asi jednu hodinu jdeme hřebenovku. Cesta se jmenuje „Sendero Panorámico“, zcela chápu proč. Je vidět krásně na všechny strany, na všechny okolní kopce a vzdálenější sopky. Na konci hřebenu slézáme porostem nothofágů asi 200 metrů do sedla, a pak opět vytrvale stoupáme. Po dvou až třech hodinách si říkám, že by někde tady Laguna Azul již dávno měla být. Ale stále nic, jen skály a sněhová pole, kterých nespočet překračujeme. Když jsme tak v 1900 metech, konečně jezero vidíme, a to paradoxně hluboko pod námi. Až pochybuji, že je to to pravé. Ale Kleofáš mě naštěstí přesvědčí – i podle mapy jezero zvysoka obcházíme.

Scházíme dolů až k výtoku potoka z jezera a brodíme ho. Dle Lonely Planet by někde na této straně mělo být refugio. Ale po chvíli nacházíme jen ohořelé základy. Buďto shořelo, nebo to pravé je schované někde v lese. Vracíme a brodíme zpět, přímo na břehu jezera pro dnešek končíme. Dnes to byla nádherná procházka, jen ty hovada byly k nevydržení. Od rána, od guarderie, jsme nepotkali ani živáčka.

24.1.01 (st)Laguna Azul – Puesco

Ráno vycházíme s tím, že do večera bychom se rádi dostali na silnici do Pueco (hraniční přechod do Argentiny, před měsícem jsme tudy procházeli na Lanin). Kličkujeme po lávovém poli mezi kameny, a pak už jdeme jen po lávovém prachu. Jdeme chvíli pár metrů nahoru a chvíli zase pár metrů dolů, po dvou hodinách přicházíme ke krásné Laguně Blanca. Někdo ti někdy spal, jsou tu opět stopy od koní, ale jinak pusto. Slunce praží, mouchy a hovada zase začínají otravovat. Chvíli hledáme kudy dál, po chvilce je to ale jasné. Kousek zpět a pak doleva stále nahoru. Po dalších dvou hodinách chůze buď travou či přes sněhové pole, relativně stále do kopce, přicházíme do sedla.

Nad námi se tyčí Lanin a pod námi hluboké údolí – to musí být ono, na konci je pak Puesco. Je kolem jedné hodiny a dolů to máme dle průvodce čtyři hodiny. Scházíme serpentinami dolů a přicházíme do závěru údolí – velkého, travnatého, podmáčeného. Slunce praží a obrovské mouchy jsou stále dotěrnější. Ve vedru se oblékáme od hlavy k patě, ale i samotný bzukot je k nevydržení. Cesta najednou končí a my hodinu a půl chodíme sem a tam, a hledáme, kudy cesta prochází hustým lesem, který vede až dolů na silnici. Stále ale nikde žádný náznak další pěšinky, jen všude bažiny a neprostupný prales.

Až Kleofáš si všímá mužíku, který vede paradoxně jakoby zpět do kopce. Jdeme tím směrem, něco jako cesta tu je, po stoupání opět klesáme, je to opět veselejší. Najednou se vpravo pod námi objevuje jezero – je nám to jasné, nyní jdeme dolů mnohem delší, tu kratší jsme definitivně nenašli. Podle popisu v Lonely Planet je to navíc celkem husté – špatná cesta a hodně hodin. Ale nedá se nic dělat, lepší něco než nic. Jdeme dolů, cesta se chvílemi ztrácí, chvílemi jdeme přes bažinaté vodnaté louky kolem jezera. Občas se vracíme, to když už je vody pod nohama moc či roští absolutně neprostupné, a přemýšlíme kudy dál. Slunce praží, Kleofáš je celý balený, já trpím v kraťasech a v bundě. Vždy, když je to nejhorší a náš postup dopředu skoro žádný, tak jsou hovada nejdotěrnější.

Už jsem jich dnes zabil tak 200. Je to pakárna, ale vědomí, že chceme být do večera dole, nás popohání dopředu. Nyní jdeme spíše po rovině, chvílemi i do kopce. Konečně vytrvale a dlouze padáme. Přicházíme na relativně slušnou cestu, nedávno po ní jezdily povozy. Jsme už dost zničení; když Kleofášovi říkám, že mu vařič propíchl zevnitř batoh, ani ho to trochu nerozčílí. Docházíme až na známou prašnou silnici do Argentiny. Po dalších tři čtvrtě hodině scházíme až na celnici v Puescu. Je osm večer a máme toho opravdu dost – podle Lonely Planet jsme urazili tři denní etapy a terén v druhé polovině byl více než humusový. Náročností se dnešek možná vyrovnal poslednímu dnu v Torresech. Za celý den jsme opět nepotkali živou duši. Celníkům vysvětlujeme, že nejdeme z Argentiny, a bez problémů procházíme.

Po chvíli již stavíme stany na našem známém tábořišti vedle celnice. Teď už je to v pohodě. Vedle nás se utábořuje horolezecký pár ze Santiaga. Půjčují si od nás vařič, a my se tak s nimi dáváme do řeči. Malují nám na papír, jak a odkud se stopem dostaneme ze Santiaga pod Cerro Plomo, kam chceme hned po návratu do Santiaga vylézt. Taky nám podrobně popisují cestu na vrchol. Když si vše napíšu, tak přichází řeč na jiný zajímavý kopec nedaleko Santiaga. Jihovýchodně od něj leží Cajón Maipo a na jeho konci, přímo argentinské hranici, vyhaslá sopka San José (5880m). Dá se tam v pohodě dostat, a prý je to lepší než Cerro Plomo. Je rozhodnuto, pojedeme tam, zkusíme něco jiného, než jsme v Čechách plánovali. Taky mi radí velmi důležitou věc, a to kde v Santiagu seženu nové goretexové boty, na těch mých podrážka definitivně odešla. Píšu si dvě adresy a doufám, že uspěji. Po půlnoci konečně uleháme.

25.1.01 (čt) Puesco – Pucón – Odjezd do Santiaga

Bus do Pucónu jede v sedm ráno a po špatných stopařských zkušenostech na této silnici ho chceme chytit. Takže vstáváme před šestou a za rozbřesku rychle balíme. Něco po sedmé opravu odjíždíme a po deváté jsme v Pucónu. První si kupujeme lístky na večer na noční autobus do Santiaga, a do večera nemusíme dělat už vůbec nic. Nakupujeme něco na zub, jdeme na pláž na břehu jezera Villarica, která je hned za centrem a do odpoledne jen lenošíme. Cpeme se rodinným balením zmrzliny, vaříme si hrášek k obědu, sušíme mokrý stan, občas se koupeme. Je to pohoda, slunce praží, pláž se v odpoledne plní celá lidmi. Z vody je nádherný výhled na vrchol Villariky. Všude je poznat, že jsme pod sopkou, neboť celá pláž je šedá – lávová. Před osmou večerní nasedáme do autobusu směr Santiago a někde za Temucem spokojeně usínám.

26.1.01 (pá) Příjezd do Santiaga –Santiago

Už kolem půl osmé dojíždíme do hlavního města. Takhle ráno je všude zavřeno, ani do hotelu ještě nemůžeme. Sedíme na lavičce před hlavním vlakovým nádražím a čekáme. Po deváté otevírá stánek s turistickými informacemi, Kleofáš si bere mapu a vyrážíme do centra. Hledám první obchod, kde by měli mít boty pro mne. Po chvíli hledání ho mám. Bohužel mají jen plastové skelety, které nechci, ale dostávám ještě jinou adresu, kde bych mohl uspět. Ubytováváme se v hotelu, který nám poradil již v Čechách Marvin, je to kůča, ale je tu i kuchyňka. Jedeme do kanceláře Air France, zkontrolovat letenky, vše vypadá v pohodě, ani už tam znovu nemusíme. Jdeme pěšky až za konečnou metra do obrovského nákupní galérie, větší než například letiště v Praze. Ale vůbec nic zajímavého tu není, hlavně tu nemají boty pro mne.

Vracíme se na metro a jedem na místo, které mi dopoledne poradili. A opravdu, boty tu mají. Sice jen italské Sportivy, ale můžu být vůbec rád, že mají moje číslo. Takže platím 8000 peset (150 dolarů) a s radostí odcházím. Vracíme se do centra, nakupujeme různé nezbytnosti, jídlo na večer a na dalších šest dní do hor. Bohužel už má zavřená tržnice, Mercado Central, kde mají levné ovoce, zeleninu i jiné věci. Co se dá dělat, nenapadlo nás, že tržnice tu zavírá tak brzo. V hotelu si k večeři děláme smažený sýr s hranolky, na který už máme oba delší dobu chuť. Sice to chvíli trvá, a máme menší problém s nádobím, neboť domácí nám nechtějí skoro nic půjčit. Ale vše dobře dopadne a smažáček přijde velmi vhod. A navrch máme obrovský meloun. Po půlnoci můžeme sbaleni na další cesty, s pár věcmi zanechanými v hotelu, v klidu usnout.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů