Deník z Bolívie a Chile (8 / 9)

Jelikož mě včera v pozdních večerních hodinách popadla touha po volnosti, probudil jsem se dnes ráno na poušti za městem a zdáli na mě shlížel šestitisícový vulkán Licancabur. Podobně jako nedávno v Tupize, obloha hrozila bouřkovými mraky (což je komické, protože tu naposledy pršelo v třetihorách) a prudký teplý vítr proháněl uličkami mračna prachu.

V San Pedru čas stojí a návstěvníci ospale bloumají mezi domy. Když k tomu připočtete to, že díky vodě, která se tu bere bůhvíkde, je městečko jedinou zelenou oázou široko daleko, není to nakonec tak špatné místo. Za odpočinkem sem jezdí i samotní Chilané, jen jsem je předtím nepoznal, protože na rozdíl od bolivijských Indiánů si je s Evropanem splést lze. I jejich španělština je jiná - poté,co jsem se naučil jakž takž rozumět v Bolívii, jsem opět ztracen. Navíc se mnou v hostelu bydlí Australané a Irové, a tak mam pocit, ze nerozumím ani anglicky.

Odjíždím dnes do města Calama, což je pro mě taková přestupní stanice na cestě k oceánu a posléze už zpět do Santiaga. Spoje už zase jezdí načas a z prachu se mezi domečky a toulavými psy jako zjevení vynořil obrovský dálkový autobus s utrženou polovinou přední masky. Nevím proč, ale řidič byl oblecen jako Zorro, včetně širáku a černé pásky přes oči. S pasažéry jednal s důstojnou vlídností a po většinu cesty pak do mikrofonu měkkou španělštinou vyprávěl cosi, čemu jsem nerozuměl, zatímco pohodlný autobus svištěl pustou a rozervanou vulkanickou krajinou s pláněmi červeného stěrku. Calama je další oázou v pustině, ale tentokrát je to už normální západní město. Hory na obzoru, v korunách palem štěbetají ptáci, ulice jsou dláždené a lidé navečer courají po pěší zóne. Vládne tu téměř středomořská atmosféra, a i když mi Bolívie učarovala více, je příjemné být zase chvíli v civilizaci.

28/7/2003

Když mě dnes v šest ráno vyklopil autobus do temné Caldery, nemaje mapu jsem strávil nějaký čas tím, že jsem hledal centrum. Pak jsem se ubytoval, na chvíli usnul, probudil se, vyšel ven a ejhle - vždyť já jsem zrovna na břehu Pacifiku! Celé to klidné městečko se svažuje k zátoce s přístavem, který se v sousední Bahia Inglesa mění prý v pláže bílého písku (zatím nevím, chystám se tam zítra). Zde tráví mnozí Chilané své letní dovolené, ale protože tu léto spadá zhruba na leden, teď je tu příjemně prázdno.

Vyšel jsem na útesy mezi oběma městy, které jsou prozměnu tvořeny černými lávovými balvany. Připádáte si tam jako v Říši obrů - ty kameny jsou tvarované jako normální malé oblázky, ale přitom mají v průměru třeba čtyři metry. Ze škvír vykukuje něco, co budou buď velké ještěrky nebo malí varani. V duchu této atmosféry, jestli znáte Saudkův komiks Arnal, na pláži stojí věrná replika Dračí skály.

Oceán je krásně čistý, ale na koupání to přece jen není, ani pro mě. Vzdálenosti a směr tady na poušti vážně klamou, a tak se z plánované dvacetiminutové procházky stal čtyřhodinový ostrý pochod. Zato jsem objevil areály těžebních společností (hezké na ostravský způsob) a místa, kam rybáři vyvážejí prázdné schránky škeblí a krabů (svou rozlohou smutné).

A cobydup je zase tma.

31/7/2003

Pokud jste si všimli řidší frekvence zápisků posledních dnů, bylo to tím, že jsem měl chřipku a věnoval jsem se spíš třesení, slinění a pocení. Teď jsem opět v Santiagu de Chile, procházím ho sem a tam a teprve teď zjištuji, jaké je to vlastně hezké město. Má místy takový nervózní hemživý náboj jako třeba NYC, jinde jsou zase klidné čtvrti na styl dejvických vilových bloků. V noci je zima, přes den vedro a ten všudypřítomný hnědý smogový opar k tomu nějak patří. Pozítří odlétám domů.