Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina

18.12.00 (po) „Tábor 5350 metrů“ – Lago Chungara – Arica

Dnes nás čeká jen cesta. Pomalu sestupujeme po suti, později opět kličkujeme mezi hromadami šutru a na závěr nás čeká obejití velkého kusu jezera, neboť to, co vypadalo jako samostatné jezírka, je jen záliv jezera Chungara, takže se nám cesta trošku protahuje. V půl dvanácté jsme dole na silnici. Máváme na auta, jež jezdí tak v intervalu patnácti minut až nám zastavuje autobus, jímž jsme před pěti dny přijeli z Ariky. Po třetí hodině jsme v Arice, dnes jsme tudíž klesli o více než pět kilometrů.

Kupujeme si lístky na zítra odpoledne do Santiaga a taky pro jistotu ze Santiaga do Pucónu (pod sopku Villarica), kdyby náhodou měli vyprodáno. V centru města se ubytováváme dle Lonely Planet v nejlevnějším hotelu. Kůča je to hrozná, ale máme pro sebe čtyřlůžák a teplá voda tady taky teče. Pereme některé naše zaprášené hadry a razíme do města. Bohužel nikde nemůžeme najít obchod s potravinami, takže chodíme hladoví.Dorážíme až na jih za město na pláž. Vlny jsou tak dvoumetrové, ale jelikož pláž je písčitá, vodě neodolám. Poprvé v životě se koupu v Tichém oceánu. Vodu jsem čekal na začátku léta studenější, ale má tak dvacet stupňů. Koupe se i Kleofáš, i když mám pocit, že ho více těší ptáci, co nad námi krouží (kormoráni, kondoři), či škeble vyvrhnuté mořem. Hlavní náměstí s palmami je celkem pěkné, okolí je zase klasicky šedivé, nemastné, neslané. Jdeme brzo spát, abychom si každých svých dva tisíce peset (necelé čtyři dolary) za noc pořádně užili.

19.12.00 (út) Arica – cesta na Santiago

Hned ráno vyrážíme na kopec nad Aricou, odkud je pěkný pohled na město, přístav a oceán. Taky si fotím centrum, kde je vidět, že se blíží vánoce, takže obrovský Santa Klaus zakrývá celou budovu kina. Pěší pasáž je ozdobena řetězy, v lepších obchodech mají umělé stromečky, americké koledy; vše na mě na začátku léta s palmami nad hlavou připadá lehce komické. Dokupujeme pár věcí, jež nám chybí a opouštíme naši kůču. Jdeme pěšky až skoro k autobusovému nádraží. Protože do odjezdu je ještě hafo času, navrhuji se jít ještě vykoupat do moře. Pláž tady na severu města má dokonce i sprchy, takže není co řešit. V poledním žáru je koupel osvěžující. U nádraží si kromě jídla kupujeme i blumy na cestu a půl třetí nasedáme na busu směr Santiago.

Čeká nás přes 2100 kilometrů a 29 hodin v buse směr jih. Jedeme opět pouští, takže není vůbec nic vidět. Po pár hodinách bus zastavuje. Už na nádraží bylo divný, že nám prohrabávali batohy, jestli v nich nemáme ovoce, a to jedeme jen po Chile. Ale tady musíme všichni ven i s příručními zavazadly. Rentgen odhaluje houstičky a blumy. Housky jsou povoleny, blumy nám jsou nekompromisně zabaveny. Že se do Chile nesmí nic dovážet, to jsme věděli, ale toto je moc. Naštěstí jich byl jen pytlík a byly lehce kyselé. Těsně před šerem přijíždíme do Iquique, které je proslavené fůrou starých baráků ze dřeva. Přibíráme další pasažéry a vyrážíme směr jih a noc.

20.12.00 (st) Cesta ze severu – Santiago – Cesta na jih

Ráno se probouzíme a kolem stále poušť. K jídlu dostáváme jen kafe se sušenkami – jedeme totiž jen nejobyčejnějším busem: Clasico, kdy lepší je Semicama, kterou jsme jeli ze Santiaga do Calamy a nejlepší Salón Cama. I tak je bus, jako všechny předchozí, velmi pohodlný, se samozřejmým záchodem vzadu. Jen místa na nohy je méně. Monotónní krajina se lehce začíná měnit, posledních pět set kilometrů jedeme již v zeleni. V sedm večer jsme v Santiagu. Grátis přejíždíme na druhý terminál; večeříme a dvě hodiny posloucháme z nádražního ampliónu vánoční písně (evropské či americké), a v půl jedenácté večer vyrážíme busem Santiago – Pucon, který je náš další cíl.

21.12.00 (čt) Příjezd do Pucónu – celnice v Puesco

Kolem poledního přijíždíme do Pucónu, turistického centra pod činnou sopkou Villarica. Včetně tříhodinové pauzy v Sanatiágu jsme byli 43 hodin v autobuse. Moc príma. Protože chceme vylézt právě na Villariku, hledáme Conaf, což je správa národního parku, aby nám dali výstupový permit. Bloudíme po periferii města, než se tak na dvacáté doptání dozvídáme, že sídlí v centru. Když ho konečně nacházíme, dozvídáme se zdrcující zprávu – ode dneška je sopka uzavřena, asi kvůli hrozící erupci. Zprávu si ještě ověřujeme v jedné cestovce, kde se slečna se mnou baví anglicky, a je to bohužel tak.

V jedné hostérii si kupujeme mapu okolí a prodavač nám správně radí, ať pod Villariku radši vůbec nechodíme: my jsme chtěli původně kromě výstupu na vrchol i ji obejít a pak pokračovat na argentinskou hranici, pod vyhaslou sopku Lanin. Měníme operativně plán, nejprve pojedeme na Lanin, a pak to projdeme zpět k Villarice, a pak se uvidí. Stejně je zataženo, sopka nad městem není vůbec vidět. Stopujeme tedy směr argentinská hranice. Po půlhodině staví, jak jinak, autobus. Jedem do posledního městečka asi čtyřicet kilometrů a stopujeme dál, tentokrát již na prašné silnici.

Skoro nic nejede, a když, tak je to plné a nestaví. Popojíždíme asi pět kilometrů a pak už jen čekáme asi tři hodiny, ale marně. Stmívá se, a tak vyrážíme po silnici si hledat místo na noc. Asi po hodině, když jdeme jen kolem samých plotů, nás bere dodávka a veze nás až do poslední vesnice Puesco, kde Chilani mají celnici (na hranici je to ještě 16 km). Je devět večer, celnice již zavřená a otevírá až ráno v osm. Celníci nám ukazují kemp, který je hned vedle. Dokonce tu je i kohoutek s tekoucí vodou, skvělé travnaté plácky, jen náš stan, a to vše zadarmo.

22.12.00 (pá) Celnice v Puseco – Paso Tromen – Refugio Argentina (BC Lanin)

Ráno překračujeme celnici a protože nic nejede, vyrážíme po prašné silnici vzhůru směr hranice. Asi po hodině chůze nás konečně bere jedno auto. Veze nás tak deset až dvanáct kilometrů do Pasa Tromen, kde je hranice a argentinská celnice. I zde je vše v pohodě. Pak nás vezme ještě asi dva kiláky, k Guarderii Tromen, odkud nák odbočuje cesta na samotný Lanin. Chceme se, jak nám radí Lonely Planet zaregistrovat, ale nikdo tu není. Míjíme pár araukárií (blahočet chilský) a pralesem nothofagu (pabuk) jdeme směr vrchol. Les končí, cesta překonává široké říčně ledovcové koryto, naštěstí skoro bez vody, a dále vede přímo nahoru po ledovcové moréně.

V 2500 metrech se přicházíme k chatě – Refugiu Argentina. Je to bouda tak pětkrát krát sedm metrů, s tunelovou střechou, Stěnu proti vchodu vyplňuje stůl a police se slušnýma zásobami jídla a benzínu. Sice nějakých sto padesát metrů výš je další refugio, ale toto je jisté, nahoře může být plno, a taky nemusíme nosit zbytečně batohy nahoru a dolů. Už skoro za tmy dochází borec, co jsme ho v poledne předešli. Vypadá jak vandrák, má ruksak a dva igelitové pytle přes rameno. Je to Argentinec z Buenos Aires, jež chodí pěšky po Argentině a Chile. Docela bouchač. Myslím, že skoro žádné jídlo s sebou nedonesl, využívá zcela místních zásob.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů