Chile

A je to tady! Stejně jako každý rok i letos vyrážíme v únoru na další cestu do světa: otestovat sebe sama, fyzičku, spolucestovatele, vybavení, ale hlavně si užít cestovatelských slastí i strastí, krásy přírody, poznávání jiných kultur, domorodců, pokrmů apod. Po Mexiku, Venezuele, Ekvádoru, Indonésii, Peru, Bolívii a Indii padla volba opět na Jižní Ameriku, konkrétně na její nejjižnější cíp, tedy Chile. Tradiční honba za nejlevnějšími letenkami, obava zda nám šéfové schválí dovolenou a už je to tu – jedeme! Po trase Mnichov – Madrid (neplánovaný den zdržení: Iberia nezklamala) – Santiago – Puerto Montt – Punta Arenas se přesouváme do oblasti, kde prší 360 dní v roce, kde vítr nepřetržitě testuje kvalitu našeho oblečení… ano, jsme v Patagonii!

Míříme přes Puerto Natales do jednoho z nejkrásnějších parků na světě – Torres del Paine. Absolvujeme zde klasickou trasu ve tvaru písmene W, obdivujeme majestátní věže Torres při východu slunce, pozorujeme modře mrazivé barvy a neuvěřitelné rozměry ledovce Grey, k tomu nás cestou provázejí nádherná jezera různých barev, tvarů a teplot. Počasí nám neuvěřitelně přeje a patrně „vyžíráme“ ostatním ony čtyři dny z roku, kdy tady neprší. Po návratu z Torres absolvujeme lodní výlet na ostrov Magdalena, kde žijí kolonie několika desítek tisíc tučňáků magellanových.

Opouštíme Patagonii, přelétáme do Puerta Montt, několik dní trávíme v parku Vincet P. Rosales s krásným vodopádem Salto de Rio Petrohue, přes město Osorno pokračujeme do parku Huerquehue, který je vyhlášený pravěkými stromy – arokáriemi. Ano, právě zde se natáčel seriál BBC Putování s dinosaury a opravdu: jen čekáme, kdy na nás nějaká ta obluda vykoukne zpoza bambusovo-pabuko-arokáriových lesů. Jako zpestření si po návratu dopřáváme výstup na sopku Villarrica (2840mnm). Daří se nám zístat povolení a tak můžeme vyrazit bez průvodce. Výstup není náročný, z počátku se hrabeme vzhůru stezkou ze sopečných kamenů a popela, u hranice sněhu nasazujeme mačky a pokračujeme svým tempem až na vrchol (vlastně, co je to vrchol, když má sopka tam nahoře ohromný kráter o průměru asi půl kilometru s dírou uprostřed?).

Organizované výpravy jsou ještě daleko pod námi a tak si uživáme vítězné samoty tam nahoře. Pozorujeme kráter, který nás sem tam obdaruje flusancem žhavé lávy či sirnými čmoudíky. Po bezpečném návratu dolů ještě zamíříme do parku Conquilio, kde trávíme několi posledních deštivých dnů v přírodě. Pak už jen hlavní město Santiago s magickým kopcem a sochou Panny Marie uprostřed, krásné barevné přístavní město Valparaiso a je to za námi. A kam příště ? Vice na http://chile06.wz.cz