Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)

13.12.00 (St) Příjezd do Ariky – jezero Chungara

Když se ráno v buse probouzíme, kolem nás je, jak jinak, poušť. To jest nic. V osm ráno jsme na hlavním autobusovém terminálu v Arice. Přestože tady nikdy neprší (a to jsme u moře), zrovna dnes je mlha. Hned na nádraží zjišťuje pozitivní zprávu, že v deset hodin jede bus do La Paz a nás vezme k jezeru Chungara, jež leží na bolívijské hranici a ještě za příjemnou cenu (předem jsem se totiž bál, že budeme muset platit plnou cenu až do La Paz). Akorát si tak stačíme koupit houstičky k snídani a můžeme nastupovat. Menší problémeček je, že nás hlídač nechce pustit z haly do autobusu. Pěkná blbost, každý cestující z Ariky musí jako pako platit sto peset jako poplatek, jak někde na letišti.

Běžíme tedy rychle do přepážky společnosti Trans Chile, kde jsme si kupovali normální lístky a kde si vtipnou vstupenku kupujeme. Po menším zádrhely můžeme jet. Silnice již po třiceti kilometrech opouští zelené údolí, které tady, prakticky hned vedle peruánských hranic je, a stoupá stále nahoru. Kolem jsou jen kameny. V asi 2500 metrech se kolem objevují stromové kaktusy. Vypadají impozantně v této prázdné krajině. Tak kolem čtyř tisíc metrů je krajina již zase trochu zelená, kolem silnice se pasou divoké lamy – vikuně. Najednou nás autobus vysazuje, jsme u jezera Chungara ve výšce 4500 metrů, takže jsme překonali čtyři a půl kilometru výškového rozdílu za asi tři hodiny.Přímo nad jezerem se tyčí sopka Parinacota (6350m), jež je našim nejbližším cílem. Blbé je, že jsme v Arice nikde kolem nádraží neviděli obchod, kde by měli mapu, takže doufáme, že ji koupíme alespoň tady. Čekáme tudíž před informační kanceláří asi dvě hodiny, než přijde její pracovník. Jeho příchod je nám ale k ničemu, stejně mapy nevede, ani nemá žádnou k nahlédnutí. No, co se dá dělat. Před baráčkem prodávají Bolívijci své hlavně vlněné výrobky, takže jsme je mohli alespoň dvě hoďky pozorovat, pokud jsme zrovna nefotili sopku, jezero, vikuně, plameňáky či osmáky žijící v kamenné zídce přímo před budovou, kde čekáme. Ještě, že jsme aklimatizovaný z Licancaburu, chudáci turisti, co sem přijedou přímo od moře, z Ariky. Ale stejně nám to pro dnešek, co se týká výšky stačí, takže jdeme jen na konec jezera, abychom to zítra měli k hoře blíž. Jezero je sice nádherné, ale lehce smradlavé z rozkládajících se živočichů na jeho břehu.

14.12.00 (čt) Jezero Chungara – „tábor v 5000 metrech“

Ráno bohužel Kleofáš musí dojít asi hodinu chůze zpět pro vodu, zde bohužel žádná pitná není a Kleofáš odmítá tu z jezera pít i po sterilizaci. Poté, co máme doplněny všechny nádoby, vyrážíme. Nejprve musíme lehce kličkovat mezi obrovskými hromadami šutrů, pak i je lehce přelézat a pak už jdeme jen po zpevněném sopečném popelu. V asi 5000 metrech si říkáme, že to pro dnešek stačí. Sice tu není voda, ale výše nemá smysl chodit. Stavíme stan a jdeme se ještě podívat tak 200 výškových metrů nahoru, kvůli výhledům a kvůli aklimatizaci. Večer vcelku bez potíží usínáme.

15.12.00 (pá) „Tábor v 5000 metrech“ – výstup do 5800 a zpět

Ráno je venku od pohledu pěkně, takže se rozhodneme, že to zkusíme vyrazit na vrchol již odsuď. Bereme si do báglů jen oblečení, termosku, vařič a mačky. Prvních 400 výškových metrů je suť a pak začíná sníh, místy spíše led. Nikde není žádný náznak, že by tudy šel někdo před námi. Znamená to tudíž prošlapávat cestu. Nějak se mi nedýchá nejlépe, takže většinu cesty bojuje s bořícím se sněhem Kleofáš. Cestou si vaříme ze sněhu čaj, ale moc síly nepřidává. Někdy kolem druhé hodiny jsme tak v 5800 a ani jeden nemáme sil jít dál. Pro dnešek to vzdáváme. Ukodrcaní se vracíme zpět do stanu. Rozhodně nemáme sil posunout stan (tábor) o něco výš, než jsme měli původně na dnešek v plánu. Ale aklimatizace to byla moc dobrá. Určitě se nevzdáváme!

16.12.00 (so) „Tábor v 5000 metrech“ – „Tábor 5350 metrů“

Dnes máme relativně lehký úkol. Sbalíme se a vyrážíme o něco nahoru a o něco západněji, abychom to měli k vrcholu blíže a taky kratší cestu ve sněhu. V přibližně 5350 metrech nacházíme relativní plošinku, obloženou kameny. Nedaleko teče voda z tajícího sněhu, která teda určitě v noci a ráno je zamrzlá. Jelikož nevypadá, že by ještě výše byla nějaká plošinka, kam by se vešel náš stan, zůstáváme tady. Celé dlouhé odpoledne si krátíme hraním Ostrovů, populární hry, jež s sebou Kleofáš vozí na dlouhé cesty.

17.12.00 (ne)„Tábor 5350 metrů“ – vrchol Parinacoty (6350m) a zpět

Ráno sice není úplně modro, ale přesto se rozhodneme, že se podruhé pokusíme o vrchol. Kolem osmé se zásobou oblečení, mačkami a čokoládou vyrážíme. Nejprve kličkujeme mezi sutí, abychom šli mimo sníh, co možná nejdéle. Ale tak po stu výškových metrech vstupujeme stejně definitivně do sněhu. Opět se musí prošlapávat cesta, sníh se boří. Ale proti předvčerejšku to celkem jde. Ze začátku šlapu první já, později hlavně Kleofáš. S přibývajícími metry to jde stále hůře. Kvůli horšímu dýchání ve výšce jsou i přestávky čím dál tím víc po kratších vzdálenostech. Jsme na místech, kde jeden krok je po pevném ledu a další znamená zapadnutí alespoň po kolena, občas po pás, do hlubokého sněhu. Nad námi vidíme skálu, že by to byl vrchol? Velmi, velmi pomalu se k ní přibližujeme, i když občas mám pocit, že se nám vzdaluje.

Kvůli nerovnostem kličkujeme, fyzicky a psychicky je to velmi vyčerpávající. Po velkém boji jsme těsně pod ní. Sundávám si mačky a sutí se škrábu nahoru. Přehoupnu se přes hranu a mám pocit, že mě omejou. Žádný vrcholový kráter, jen jakási falešná hrana, vrchol je tak ještě 150 metrů nad námi. Ležím na zemi, skoro neschopen pochybu, ani nemám sil si tady udělat nějakou fotku. Myslím, že Kleofáš je na tom podobně. Vždyť už jsme taky vysoko přes šest tisíc metrů! Po chvíli odpočinku pokračujeme dál. Zase musíme přelízat ledové kry, sice mnohem vyšší, ale není to už tak strašné. Konečně jsme nahoře.

Sice vysílením ležím na zemi, ale tentokrát je to opravdu vrchol. Tedy spíše obrovské kráterové kolo, jsme totiž na sopce, páté nejvyšší na světě, ve výšce 6350 metrů. Pod námi je díra do země. Jdeme kousek doprava, kde by mohl být opravdový vrchol, ale těžko říci, zda skála na druhé straně kráteru není o trošku vyšší. Jediné pozitivní je to, že sopka je dokonale vyhaslá. Děláme vrcholové foto, sníme kus čokolády a jdeme dolů. Pro mne je to snad ještě horší než nahoru. Sil ubývá, boříme se stejně, Kleo běží někde v dáli vepředu a já sebou házím jako jojo a bojím se, abych se jednou mačkou nepraštil do druhé nohy, či abych si jimi neroztrhl kalhoty. Asi po dvou a půl hodinách, kdy pauzy dělám stále v kratších intervalech, jsme na konci sněhu. Sedím na šutru a funím. Ještě nás čeká kodrcání přes suťová pole, některá pod unavenejma nožička pěkně kloužou. Kolem páté jsme ve stanu. Sice naprosto zničení, ale dokázali jsme to!!! Ještě v životě jsem nebyl ze žádného kopce takto vydřenej! Jako bonus jsme si oba vytvořili nový výškový rekord.

Kapitoly cestopisu po Chile

Kapitola 1 – Z Prahy na sever Chile
Kapitola 2 – Ze San Pedro de Atacama k Laguna Verde
Kapitola 3 – Z Arika na vrchol Parinacoty (6350m)
Kapitola 4 – Z Lago Chungara do Refugio Argentina
Kapitola 5 – Vrchol Laninu, Puerto Montt, Ancud a Chepu
Kapitola 6 – Z Národního parku Chiloe do Punta Arenas
Kapitola 7 – PN Torres del Paine
Kapitola 8 – PN Torres del Paine
Kapitola 9 – PN Torres del Paine – Punta Arenas
Kapitola 10 – Z Punta Arenas až na vrchol Villariky
Kapitola 11 – Trek okolo Villariky a Santiago
Kapitola 12 – Volcan San José (5880m)
Kapitola 13 – Z Refugio San José přes Santiago do Mendozy
Kapitola 14 – Příprava na zdolání vrcholu Aconcagui (6959m)
Kapitola 15 – Výstup na vrchol Aconcagui (6959m)
Kapitola 16 – Z Confluencia do Santiaga a Valparaísa
Kapitola 17 – Ze Santiaga domů