Záložní zesilovací stanice neboli obří bunkr z dob studené války v Přáslavicích u Olomouce

Vojenský objekt byl po dlouhá léta obestřen tajemnem.  S jeho stavbou se začalo v 70. letech 20. století, dokončen byl v roce 1976 a dalších více než 40 let zůstal očím veřejnosti ukrytý. Ležel na komunikační ose mezi Berlínem a Moskvou, která měla v případě propuknutí atomové války zajistit spojení mezi východem a západem, a to díky magistrálnímu kabelu, který nesl označení MKKM-1.

Tajná komunikační síť, která vedla z Ruska přes Polsko a Československo do Německa, začala vznikat v 60. letech 20. století. V tehdejším Československu se akce nazývala Národní kabelový okruh. Budoval se kabelový systém, který obcházel velká města a jehož klíčové body se nacházely v tzv. zodolněných zesilovacích podzemních stanicích (ústřednách), kterých bylo na území naší vlasti postupně postaveno sedm.

Lokalita Přáslavic u Olomouce byla pro výstavbu bunkru zvolena z několika důvodů. Místo je výhodně a strategicky položeno uprostřed Československa. Nachází se v seizmicky stabilní oblasti. Je vhodně orientováno na světové strany, aby se mohutná betonová zeď bunkru následně nepřehřívala. Navíc v tomto místě byla již před výstavbou bunkru část svahu odebrána, protože se zde dříve těžil kámen, po kterém zde dosud zbylo jezírko, kam se v jeden čas místní obyvatelé chodili koupat.

S výstavbou záložní zesilovací stanice se tak mohlo v roce 1970 začít. Pod povrchem vznikal důmyslný spletenec tajných chodeb, který byl dlouhý stovky kilometrů. Na povrchu vyrůstal servisní areál s mnoha budovami, odkud se provoz komunikační sítě obsluhoval. Investiční náklady přáslavického bunkru byly v roce 1970 vyčísleny na 110 milionů korun. Výsledným „produktem“ byl masivní bunkr se dvěma nadzemními a čtyřmi podzemními patry, s celkovou plochou 10.000m2, který se budoval 6 let a který měl vydržet atomový výbuch v bezprostřední blízkosti. V případě propuknutí válečného konfliktu by chránil speciální „magistrální“ kabel, který měl přenést až 1920 komunikací současně. Tento kabel byl jedním z nejdůležitějších v rámci zemí Varšavské smlouvy.

Celý projekt měl nálepku „přísně tajný“. Všechny součásti Národního kabelového okruhu byly označovány kódem, nikdy se nepoužíval upřesňující název, podle kterého by bylo možné rozklíčovat místo, kde se objekt(y) staví. Bunkr v Přáslavicích nesl označení „Akce 025“.

Doba autonomního provozu bunkru byla stanovena na 10 dní. To znamenalo, že po tuto dobu by posádka uvnitř přežila, aniž by bylo třeba jakéhokoliv zásahu či zásobování zvenčí. Uvnitř byly vybudovány ložnice, kuchyň s jídelnou, umývárny, ošetřovna, a dokonce i márnice. Pracovali zde civilní zaměstnanci, armáda i tajná policie. Aby se všichni pod zemí cítili alespoň zdánlivě „normálně“, byly místnosti opatřeny falešnými okny se záclonkami a na zdi byly pověšeny plakáty a obrazy. Na svoji dobu se jednalo o luxusní vybavení, které mělo napomoci vyvolávat dojem, že se venku neděje nic zásadního. I v případě, kdy by tomu tak nebylo.

Areál někdejšího vojenského bunkru v Přáslavicích je v majetku soukromé společnosti Flenexa plus s.r.o., která zde již řadu let provozuje své podnikání. Bunkr je svojí stálou teplotou v průběhu roku vhodný pro celoroční pěstování rostlin aquaponickou metodou, tedy bez hlíny. Vznikla zde unikátní aquaponická farma, na které se v průběhu celého roku vyrábí potraviny udržitelným a ekologickým způsobem.

Od června 2022 je areál bunkru jako jediný svého druhu v ČR přístupný veřejnosti a sice v rámci zážitkových prohlídek, které trvají přibližně 60 minut a během nichž mohou návštěvníci sejít do podzemních pater bunkru a celou obří stavbu, která je autenticky vybavena původními technologiemi, si vychutnat na vlastní kůži. Podívat se mohou do sálů ústředen, do tzv. baterkových sálů nebo do technologických prostor, které sloužily pro zachování bojeschopnosti při různém stupni radiace v okolí.

Veškeré další informace včetně termínů prohlídek je možné najít na adrese: www.bunkrpraslavice.cz. Pro fanoušky vojenské historie a zájemce o nevšední zážitky připravují majitelé bunkru i možnost přespání, popřípadě organizaci svatebního obřadu. Uvědomují si, že objekt, který byl po dlouhá léta obestřen tajemnem a o jehož existenci nevěděli ani obyvatelé nejbližších obcí, je dobré začít ve větší míře ukazovat široké veřejnosti. Proto se také rozhodli organizovat mj. výukové programy pro žáky a studenty v rámci učiva o studené válce, na kterou se v osnovách dějepisu často nedostává, byť se jedná o období nedávné.