Nikaragua, aneb okouzlující příroda, koloniální města a politický převrat

V Nikaragui jsme strávili tři měsíce na začátku roku 2018 a za tu dobu se toho udála neskutečná spousta. Okouzlila nás zdejší příroda, hlavně magické Ometepe - ostrov ve tvaru nekonečna. V Leonu jsme zažili velkolepé oslavy Velikonoc. V Matagalpě jsme bydleli přímo v kávové plantáži. Užili jsme si divoké vlny na pacifickém pobřeží v rybářské vesničce El Transito a na závěr našeho pobytu jsme prožívali spolu s celou zemí politický převrat.

Naše cesta napříč Nikaraguou začala na Playa Marsella, ospalé pláži nedaleko párty města San Juan del Sur, kam se sjíždějí milovníci surfování. Narozdíl od hlučného San Juan del Sur a nedaleké Playa Maderas, jsme si užívali absolutní klid, který rušily jenom skřeky opic. Příroda byla okolo nás divoká. Přes cestu přebíhali leguáni, nad květinami poletovali zmámení motýli, na pláži se klubali ze skořápek želví mláďata, v rohu pokoje jsme měli tarantuli … nejvíc nám ale zvedal adrenalin náš nejbližší soused, krokodýl Paco, který se každé poledne vyhříval jen kousek od nás na sluníčku s otevřeným chřtánem.

Po dvou týdnech odpočinku jsme se přesunuli na ostrov Ometepe, který tvoří dvě sopky. Aktivní Conception a dávno vyhaslá, v prales proměněná Maderas. Sopky půlí a spojuje řeka Istián, která je oázou klidu a harmonie. Oblíbili jsme si výlety na kanoy během kterých jsme pozorovali divoké vodní ptáky všech barev. Ometepe je vskutku magické, mysteriózní místo, všude v krajině jsou tu zapomenuté petroglyfy, v kamenech vytesané záhadné obrazce, které tu po sobě zanechali dávné kultury. Bydleli jsme u úžasně pohostinné rodiny a zamilovali jsme si to tu natolik, že se nám ani nechtělo jet dál. Čekala na nás ale pestrobarevná Granada, koloniální městečko na břehu jezera a tu by bylo škoda si nechat ujít.

Granada je výborná základna pro výlety. Vypravili jsme se na noční túru ke kráteru Masaya, kde je vidět žhnoucí láva. Loďkou jsme objeli 365 malinkých ostrůvků (které vznikly kdysi dávno po explozích nedalekého vulkánu. Prozkoumali jsme mračný prales Mombacho a vykoupali jsme se v nádherné Laguně de Apoyo. Užili jsme si také městské trhy a pouliční jídlo a pak jsme jeli pokračovali dál do vnitrozemí, do kulturního centra země, pozoruhodného Leonu.

 Leon byl v sedmdesátých letech minulého století bojovým polem mezi Sandinisty a vládou a dodnes jsou tu ve zdech domů vidět stopy po kulkách. Víc, než pátrání po přítomnosti zdejší politické historie nás ale pohltily oslavy Velikonoc. Nikaragua je silně křesťansky založená země a Velikonoce jsou tu největší událostí roku. Na náměstí vznikaly každý den obrazce z barevných pilin, které vydržely ale jen do večera, kdy je pošlapal průvod nesoucí na ramenou podstavce s madonami a dalšími náboženskými soškami. Oslavy trvaly týden v kuse.

Utekli jsme ještě před Velikonočním pondělím, do ticha kávových plantáží, v kopcích nad Matagalpou. Bydleli jsme v nádherné zahradě, kde jsme pozorovali exotické ptáky a stali jsme se součástí zpracovávání kávy, které se zrovna přebíralo a balilo.

No a posledním místem v rámci naší tříměsíční cestě Nikaraguou byla polozapomenutá rybářská vesnička El Transito, kterou si v posledních letech oblíbili surfaři. Užívali jsme si prvotřídní vlny a koupačky v přílivových jezírcích, dokud nás neparalyzovala zpráva z hlavního města Managuy, kde se zvrhly protivládní demonstrace a situace začala být nestabilní. Nevěděli jsme jestli je bezpečnější zůstat a nebo se snažit zemi předčasně opustit. Nakonec jsme vyčkali a letěli jsme v původním termínu.

Od té doby je bohužel Nikaragua stále v neklidu a pod útlakem autoritářského prezidenta Ortegy. Snad se této krásné tropické zemi, která nás tak vřele hostila začne brzy zase blýskat na lepší časy.