Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.)

1. DOPRAVA DO ALBÁNIE

5 let starý a dobrý autobus Karosa, který zvládl všechny nástrahy albánských cest. Celkem jsme najeli 3500 km. Zavazadla byla umístěna v levé části autobusu na spodku a dále na poslední pětce sedadel a také v prostoru prostředních dveří. Ten jsme také většinu zájezdu používali my. V autobusu v uličce byl prostor chodbičky využit jako skladiště potravin překrytý podlážkami. Některým čahounům zvýšená podlaha překážela v chůzi. O obouchané hlavy nebyla nouze. Ve spodní pravé části autobusu byl prostor pro uložení hrnců, vařičů a dalších kuchaňských pořeb. Řidiči nám prodávali kávu za 10,--, pivo v plechovce za 20,--, ½ litru minerálky za 15,--. Během zájezdu byly 2 noční přejezdy. Spalo se všelijak, někteří si dokonce lehli do uličky.

Cestu nám zpříjemňovali průvodci čtením starých albánských pohádek a dalších zajímavostí o lidech v současné Albánii. Sem tam bylo využito i video včetně dokumentu o Albánii. Věčný šprýmař Míra si také občas tropil šoufky z kde koho. Jeho nezapomenutelný fór byla s ledovým klidem přednesená žádost turistům při vjezdu do národního parku Dajtit, aby se co nejvíce sklonili, aby stráž u vchodu neviděla, kolik nás je, protože zaplatil jenom za polovinu z nás. No dobrá polovina turistů mu na to naletěla. My jsme se však nachytat nenechali. Míra se pak mohl doslova potrhat smíchy.

2. ÚČASTNÍCI CESTY DO ALBÁNIE

Celkem 36 turistů, povětšinou romantiků a tak trochu bláznů s nemalými cestovatelskými zkušenostmi. Například 64-letý Jirka (Juraj) z Olomouce, vědecký pracovník Laďa s manželkou Lídou z Frýdku-Místku, „bratři a sestra“ (sokoli - Roman, George a Alena) z Kunvaldu, zdravotní sestra - spisovatleka Blanka z Prahy, Markéta – studentka odpadového hospodářství a judaistiky z Prahy, český Slovák Karol s manželkou Marií z Liberce, Hanka z Nejdku, sběratel kuriozit Pepíno, Martin a Kateřina z Milovic, Marcel z Hranic, Marian z Trnavy, Hanička z Olomouce, údržbář Ondra z Vítkova, dělník samorost Pepa, strážce našich hranic Honza, celník Honza a jeho družka zdravotní sestra Helena z Ostravy, manželská dvojice jihočeských mlíkařů, Zoja z Uherského Hradiště a další. Výpravu vedl zkušený cestovatel a geodet Míra, pomáhala mu průvodkyně Salina, dobře vařila kuchařka Lenka, která v počátku zájezdu oslavila 30-é narozeniny, výborně řídili 2 řidiči z Vyškova. Celkem tedy 41 lidí. Vytvořili jsme celkem dobrou partu a žádné konflikty se nevyskytly.

3. UBYTOVÁNÍ A HYGIENA V ALBÁNII

Ve vlastních stanech, které se každý večer stavěly a každé ráno bouraly s výjimkou dvojího přespání v Bogë a Sarandë. Náš stan postupně chátral, až plachta vlála roztrhaná mezi ostatními. Nemůžu říci, že bychom se ve stanu aspoň jedenkrát dobře vyspali. Může za to náš nezvyk na spaní ve stanu a také samozřejmě patřičná hrbolatost terénu a v neposlední řadě různé zvuky a hluky okolo, jako například psí štěkot, kokrhání, bučení, mečení, ječení a hýkání, diskotéka, či jen prosté občasné hlasíté projevy ostatních spoluturistů nebo místňáků. Přírodní podmínky všelijaké, většinou však 1 kohoutek či hadice se studenou vodou a možná jeden turecký záchod typu latrína. Po zhlednutí latríny se však většinou používala volná příroda. Očista byla ztížena a někdy proběhla jen v potoce nebo z PET lahve. Již na počátku cesty jsem rezignoval na holení. Nebyly pro to podmínky a ani jsem neměl chuť. Během cesty jsme se stavovali u místních pramenů na nabrání vody, kterou jsme pak používali na pití a očistu. Spalo se na trávě, blátě, štěrku, betoně i písku. Mladší učastníci si mnohdy ani stany nestavěli a spali pod širákem.

4. STRAVOVÁNÍ V ALBÁNII

Kuchařka Lenka připravovala takzvanou „kudrnovskou polopenzi“, což představovalo na snídani většinou albánský měkký chléb namazaný různými pomazánkami s plátkem rajčete či papriky a horký čaj. Jednou byla ovesná kaše s meruňkami a hrozinkami. Na večeři se vařilo samozřejmě také z vlastních zdrojů a byla to chutná jídla – uzené s knedlíkem a zelím, segedínský guláš, bramborový guláš, sýrová omáčka s bramborami na loupačku, čína s rýží, smažený sýr s bramborovou kaší, rizoto, špagety, hovězí na houbách s rýží. Maso bylo z konzervy, zelenina čerstvá, bramborová kaše instantní. Někdy jsme dostali také balíčky se salámem, sýrem, konzervami, pečivem, tatrankami a müsli tyčinkou. K večeři byl také čaj nebo vitacit.

Strava byla opravdu vydatná a Lenka nám dopřávala dobré porce. A kdo měl ještě hlad, mohl si dát přídavek. Lenčin bojový pokřik „přííídavkýýý“ se stal nesmrtelným. Kuchařka si zaslouží obdiv, protože vždy dobře odhadla potřebné množství stravy. Byly mezi námi i 3 vegetariánky, kterým kuchařka nepřipravovala extra jídlo, ale dala jim stravu bez masa. Přes den jsme se stravovali z vlastního. To znamená co kdo měl, nebo co si kdo po cestě koupil. V našem případě šlo zejména o salám „vysočina“, paštiky, tatranky, rajčata, papriky, banány, nektariny a místní minerální nebo ochucené vody nebo jen obyčejnou pitnou vodu nebo šumák. Mnohokrát jsem také navštívili místní restaurace, které jsou většinou velice pěkné a obsluha milá a ochotná. Káva a pivo pro 2 stála většinou kolem 400 leků, tj. 100 Kč.

Obsah cestopisu Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů

Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 1.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 2.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 3.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 4.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 5.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 6.)
Albánie - zemí orlů, hor a bunkrů (díl 7.)