Setkání v zemi ledu (Grónsko)

Jsou chvíle, na které vzpomínáme velmi často a které bychom rádi vrátili. Nebo alespoň zastavili hodiny a mohli opět vstoupit do času setkání s usměvavými a příjemnými přáteli.

Když se dívám kolem sebe a vidím hrající si děti na písku nebo vykukující za stromem při hře na schovávanou, vrátím se ve svých vzpomínkách do království ledu k malým Inuitům.

Děti brodící se v ledové vodě číhají na svou kořist, kterou uloví na rybářský prut nebo ji lapí do rukou či jen pouštějící si dřevěné loďky v louži u svého barevného příbytku, to je svět těch nejmenších v zemi za polárním kruhem.

A nejen to. V létě si hrají na kusech ledových ker, které moře vyplavilo na břeh nebo jen čekají na loď, která jedenkrát či dvakrát týdně připluje se známými neznámými tvářemi. A to je pro ně určitě velká událost přinášející změnu a možná i dobrodružství. I když já měla dojem, že setkání s těmito dětmi bude asi větším zážitkem pro nás.

„Když svědí oční víčko nebo v něm cuká, znamená to, že člověk musí něco vidět.“

Náš příjezd vnesl tak trochu změny do životů dětí z malé vísky jižního Grónska. Možná ti starší z nich viděly Evropany v Dánsku, kam zalétly na školní výlet, ale ti menší viděli cizince poprvé. A to už byl pro ně zážitek!

Protože moře nabízí vynikající pochoutky, vzali jsme prut a vydali se na lov ryb. Netrvalo dlouho, co se hejno dětí u nás objevilo a začaly nám pomáhat. Jedna, druhá, třetí, … ryb bylo za chvíli jak máku, a tak nebyla nouze o večeři pro všechny. Ti, kteří nemohly skočit do vody, si alespoň prohlížely prut a háčky okem odborníka.

Prut z daleké Evropy je natolik oslnil, že se jim celou noc o něm zdálo a toužily ho mít.

Netrvalo dlouho, co se ruka přidala k ruce a ryby byly připravené k večeři. Daleká vůně koření na sebe nenechala dlouho čekat. Přivábila i ty opozdilce, kteří chtěli ještě pár úlovky přispět k naší hostině.

Rozzářená kukadla nám napovídala, že tento způsob úpravy ve zdejších zeměpisných šířkách není tak běžný.

„Chlapci, kteří ujídají z hrnce, budou špatní lovci.“

K pozvání ke společné pánvi se nejdříve naši malí rybáři zdráhali, ale pak mlsný jazýček zvítězil a po rybách se jen zapřášilo. Odměnou nám byly usměvavé tváře s omastkem až za ušima a hledání dalšího rendlíku s přídavkem.

Jejich tátové přivážejí denně velké úlovky , které jsou na denním jídelníčku spíše sušené či vařené. Ale takováhle pochoutka s kořením na ryby se stala pro tento večer laskominou!

„Těm, kdo se v mládí příliš nespoutaně baví, rychle vypadají zuby.“

Když naši malí přátelé spatřili náš přístřešek s rozbitými okny, kam táhlo, fučelo, zkrátka nehostinno bylo, tak se pustili jak pilné včeličky do práce. Někdo vzal vedle válející se cihlu alá kladivo, druhý ztrouchnivělé dřevěné trámy, plastovou fólii a začali vyspravovat výplně našeho „apartmánu“ na pobřeží. Po chvíli bylo všem tepleji, zapálili se svíčky, které nám děti přinesly, a my se mohli pomalu zachumlat do spacáků a libovat si, že síla vichru a kapek deště zůstaly za dřevěno-plasto-cihlovými okny naší haciendy.

Děti se rozutekly do svých domovů, aby k nám brzkého rána mohly zase přišupajdit a následovat nás do blízkého okolí.

„Když někdo nechává odejít hosty, aniž by jim nabídl něco k jídlu, hosté se venku vznesou do vzduchu a zmizí.“

Rozeběhly se po louce a natrhaly nám pro radost z dnešního dne květiny a s úsměvem se na nás zazubily se slovy: „Máte hlad?“

V břiše mi sice nekručelo, ale přesto jsem byla zvědavá, co se za touto otázkou skrývá. Že by lovení ryb nebo nějaké ukryté poklady na horší časy? Inu, kdepak. Houf dětí se rozprchl po louce a začal sbírat velké lopuchy. Z dálky vypadaly jako naše rebarbora. Než jsem se vzpamatovala, dostala jsem darem oloupané klasy, na kterých jsme si velmi pochutnali.

„Máš ještě hlad?“ zeptal se mě usměvavý klučina, který vypadal, že má něco za lubem. No, docela mi vyhládlo, tak jsem se těšila na další dar přírody, alias luční specialitu. Všichni se zase rozutekly, aby soutěžily, kdo přinese větší hrstku bílých květů. Jak nevěřící Tomáš jsem se na tyto bílé dobroty dívala a netušila, co s nimi mám přesně dělat. Názorná ukázka vyřešila můj problém a já se nestačila divit, co všechno se zde dá sbírat a hlavně jíst.

Delikatesy, jež nabízí zdejší louky, nám přišly k chuti i později, když jsme odpluli od těchto malých „botaniků“.

Setkání s Julií, Mikaelem a jejich kamarády, kteří nás naučili v drsné přírodě najít něco na zub a těšit se z jejích darů, přispělo k nezapomenutelným chvílím v těchto zapomenutých končinách.

Jejich nápomocné ruce, úsměv ve tváři, oči plné radosti a štěstí mě budou provázet při dalších cestách, necestách mého života.