St. Marteen - Karibik (díl první)

Hezký den přátelé cestovatelé. Míst kde se mi opravdu líbilo mám několik, a tak jsem se rozhodl napsat o tom prvním ze všech nej. Byla to cesta na jachtu v Karibiku na BVI (British Virgin Islands). Já poprvé letěl letadlem, poprvé jsem se měl potápět, poprvé na lodi na moři a ještě asi dvacet tři poprvé. Jestli má být článek krátký, použiju tedy výřezy z úvodu svého deníku. Deníky si píši z každé cesty a velmi mne baví se pak o zážitky z cest podělit s dalšími cestovateli. Vím jaké to je, když člověk peníze nemá a cestuje. Myslím, že to je to nej. Kdybych měl miliony, stejně bych chtěl cestovat po světě tímto způsobem. Nevím, jestli si Ti, kteří si mohou kterýkoliv víkend zaletět třeba na Bahamy, dokáží vážit a vůbec vnímat zvláštnosti jiných zemí a vychutnat to jemně šimravé dobrodružství. Posílám spojené úryvky z mého karibského deníku. Už sám úvod naznačuje, že krásou cestování nemusí být jen cílová země, ale i sama cesta. To já si fakt umím vychutnat, zvlášť, když je to cesta první

Cesta letadlem na St. Marteen

Můj milý deníčku, pokud si dobře vzpomínám, každá cesta, o které jsem Ti vyprávěl, byla vždy něčím nová a objevná a vždy ta nejdobrodružnější. Není tomu jinak ani tentokrát. Je nová, objevná a nejdobrodružnější, ale tentokrát si myslím, že opravdu bude zatím „nej“. Poprvé přesáhne hranice Evropy (tedy doufám, že nespadneme s letadlem ještě na starém kontinentu). S tím souvisí i nový způsob přepravy. Vzduchem. Tuším, že všechny ostatní transporty jsem již odzkoušel, kromě vesmírného letu vzduchoprázdnem. Je určitě jen otázkou času, kdy dojde i na to. Nejzajímavější na tom je, že to s sebou přináší úplně nové problémy s přípravou a i vlastní přepravou. Poletím potřetí v životě s tím, že první dva lety nebyly úplně klasické. Při svém prvním letu jsem ani nepřistál, protože to bylo při mém prvním seskoku padákem. A asi dvě hodiny poté jsem si prožíval své žaludeční pocity ve větroni. Ani v malé motorové Cesně a ani ve větroni nebyl problém s odbavením a hlavně obě letadla čekala až já přijdu. Ale tady na Ruzyni ? Jako by vůbec nevěděli, že letím. Když to nestihnu, zůstane moje večeře nad Atlantikem studená a místo u okna, které jsem si pracně vyškemral u přepážky, mi zasedne nějaký jiný nenasytný turista. Soustředím se na poslední kroky na pevné půdě. Pokud se dále neozvu a další stránky deníku budou ohořelé, patrně se start letadla nezdařil. Takže „možná“ nashle.

… Milý deníčku, jsem zde a bez popálenin. To znamená, že se start podařil a touto dobou jsem asi o 2000 km dál na západ. Vše bere strašné obrátky. Po startu v Praze jsem se soustředil na krajinu pod námi a snažil jsem se rozeznávat města a řeky na západ od Prahy, které tak dobře znám z normální „autoperspektivy“. Ale tady z „ptakoperspektivy“ z výšky 10.600 m to vše vypadá malinko jinak. Lze rozeznat jen větší města a dálnice a velké vodní plochy, které až sem nahoru pouští „prasátka“ do našich oken. Geometricky dokonale sestavené obrazce lesů a polí, tu a tam rozbité nepravidelnou zástavbou měst. Odtud se zdá, že jsou města tam dole rozmístěná velice řídce. Tak řídce, že mne teď napadlo, že budu muset na toilets. Než si ale odskočím, zkusím odhadnout, kde se právě nacházíme. Mezi bílými beránky sleduji záchytné body a náhle docela jasně rozpoznávám Plzeň. No jasně ! Tam je dálnice, tady je Litická přehrada. No jo, není to zase tak složité se zorientovat z této výšky. Jsem si naprosto jist, že právě letíme nad Plzní. Jenže z této jistoty mne náhle vytrhl hlas kapitána v reproduktorech. „Vážení cestující, pokud se podíváte levými okny, uvidíte frankfurtské letiště“. Moje jistota ohledně orientace v letectví vzala za své. Po velmi krátkém letu jsem se v odhadu seknul asi o čtvrt Evropy. …

… Pomalu jsem se uklidnil při jídle. V letadle docela chutná. Souběžně s jídlem sleduji neskutečně modrou oblohu. Tady už je to okno přímo do vesmíru. Žádné mraky jen tmavě modrá atmosféra matičky Země. Jak jsem si tak filozofoval pod nebeskou klenbou, ani jsem si nevšiml (není se co divit), že jsme přeletěli hranice Francie. A tak mne z myšlenek probral zase až hlas kapitána, abychom se připravili k přistání. Jsme v Paříži. Letiště Ch. de Gaulla. Když si tak vzpomenu, jak jsem byl zničen po jízdě autem do Paříže a teď jsem tu tak rychle, že by se člověk ani nestačil pořádně najíst. Musím uznat, že je lítání pohodlné, ale ne zase tak úplně bez chyby. V Praze jsme totiž nabrali hned 35 minut zpoždění. Doufám, že mi neuletí letadlo z Paříže do St. Martinu. Protože jestli jo, tak uškrtím kapitána šňůrou od dýchacího přístroje, který nám má spadnout na hlavu pokud klesne tlak. Já mám tlak zatím v pohodě, a kdyby ne tak si dám panáka s letuškou …

…Při přistání to jde s letadlem hodně rychle k zemi. A už vidím letiště de Gaulla. Dostal jsem ještě na vyplnění nějakou žlutou kartičku. Opisuji do ní informace z pasu, ale netuším k čemu je. Přistání bylo mnohem měkčí než s větroněm. Poděkování kapitánovi za dobrou práci, hezkým stewardkám za vzornou obsluhu a už utíkám z letadla se žlutou kartičkou v ruce, abych se dostal včas k odbavení do St. Martinu. V hlavě mám přesný plánek přesunu nastudovaný z letenky. Bravurně zvládám spojovací tunel z letadla do haly. No tady není kam odbočit, takže prostě zatím nebloudím. Dobíhám do haly. Tady se mám dát po eskalátoru dolů. Vše sedí, jen zapomněli napsat do plánku, že je tu těch eskalátorů asi třicet ! Jak mám poznat, který vede zrovna k mému autobusu ? (já ani nevím, který je můj autobus !) Dobře, zapojuji svou lingvistiku. Pár frází v angličtině a pár ve francouzštině a už čekám u brány nástupiště „asi“ mého autobusu. A nyní nastala chvilka, která mi slastně připomněla domov. Šílený dav se rve do autobusu s kapacitou pro maximálně polovinu právě se tlačících pasažerů. Zde jsem využil svých dlouholetých zkušeností z pražské MHD a dostávám se až na třetí schůdek ! To je skoro více než jsem čekal. Hydraulické dveře stlačily cestující do obvodu autobusu a řidič vyráží na rallye Paříž-Ch. de Gaulle hala B – Paříž-Ch.de Gaulle hala C, přes Paříž-CH. de Galle halu F. V hale F naštěstí polovina sardinek vystoupila, takže jsme se dostali už jen na 20 lidí nad kapacitu, což už se dalo vydržet. Za dalších pět minut jsme na místě. Běžím po eskalátoru k bráně (gate) C 83. Vítězně dobíhám na třetím místě za Francouzem a Arabkou s malým kojencem na zádech. Tep 180, v ruce žlutou kartičku, kterou po mně stále ještě nikdo nechtěl a jsem celý nažhavený na přestup do dalšího letadla. Výborně. Velmi rychle zase chladnu. Let má zatím 40 minut zpoždění. Právě naprosto v klidu dochází ostatní cestující z autobusu a obsazují všechna místa k sezení. Jako by všichni dávno věděli, že letecké linky zdaleka nedosahují přesnosti japonských vlaků. Takže nejen, že se tu honím jako blbec, abych vše stihl, ale ještě si teď třičtvrtěhodinu ani nesednu. Přestávám si vážit svého třetího místa a jdu si sednout na zem poblíž zelené palmy. …

…Startujeme. Neskutečná síla motorů nás zatlačila do sedadel. Přestože je Jumbo dvakrát větší než předchozí Boeing 737, má mnohem větší zrychlení. Ale jinak je start ještě klidnější a tišší. Souběžně s tím, jak nás fyzikální zákony zatlačují do sedadel, mám pocit, že mé biologické zákony mne ze sedadla rychle zvednou. Asi jsem si utáhl moc pás a vyvolal peristaotické stahy. Ještě pár kilometrů do výšky a mohu se utíkat seznámit s leteckou kadibudkou. Budka je luxusní, ale pocit úlevy je stále stejný. Předem se omlouvám za použitá slova, ale teprve právě tady jsem získal ten pravý pocit, že úplně na vše seru hodně zvysoka. Potřeba trvala téměř až k Normandii. Teď už nehádám polohu ! Je nám průběžně promítána na velké plátno jak v kině. …

… Gong a hlas kapitána oznamuje, že za 15 minut přistáváme. Na tento pokyn většina cestujících přestává cvičit a všichni se hrnou k oknům. Jestli mne kolega nenechá dívat, tak se mi nechtěně převrátí do jeho batohu právě čerstvě přinesený džus. Z oken je vidět zatím jen oceán. Letadlo jde dolů hodně rychle a mně praská v uších, jak nikdy předtím. Přestávám slyšet, ale zato začínám lépe vidět. Na moři už lze rozeznávat mělčiny a po chvilce už i hřebeny vln. A teď hejna delfínů (pohybují-li se delfíni v hejnech). Jsem tou podívanou unešen, ale vidím, že ne sám. A najednou při té nádheře něco, co člověku vyrazí dech. Deníčku, to bys musel vidět na vlastní „řádky“. Uprostřed nekonečné modré plochy se objevují „hejna“ ostrůvků. Proč se nesmí točit při přistání !!!? Až poletím odsud, nějaké zákazy mne nezastaví. A ostrovy jsou stále blíže a je možné rozpoznávat i detaily. Klikaté cesty v pralesích, sněhobílé písečné pláže, chatrče roztroušené po pobřeží a kolem ostrova věnec zrádných, ale nádherných útesů na nichž se tříští vlny. I kdyby ta cesta měla být jen pro tento zážitek, musím říct hned na začátku, že to za to stálo. Letadlo začíná měnit směr a nalétává si na přistání. A při tomto manévru se mi souostroví ukázalo přesně tak, jak jsem ho už asi měsíc doma studoval z map na internetu. Jsem schopen úplně přesně podle tvarů pojmenovat všechny ostrovy, které tady vidíme. Je to tu úplně přesně jako na té mapě, možná i přesněji. A už ho vidím !!! „Hele, hergot chlape, přestaň se modlit a koukej. Tamhle je St. Martin.“ Stejně mi nerozumí, tak se kochám dál sám. Vidím lagunu, dominantu St. Martinu. Takže pak ale vidím i naše letiště, protože, jak vím z „učitelských novin“, resp. z internetových map, leží přistávací dráha na nejužším proužku země mezi lagunou a Karibským mořem. To jsem zvědavý, jak se tam s touhle obludou trefí. No pochopil jsem manévr letadla a myslím, že si pilot zatím vede docela dobře. Kdyby něco, tak bych to vzal, protože tady už to znám. No teď bych to možná netočil tolik, ale snad to ještě dorovná. Kdyby těch 290 lidí vědělo, že to skoro pilotuji já, chtěl bych vidět jejich výrazy.

Celý deník je k přečtení na mých webových stránkách http://www.sweb.cz/bimbovo