Královstvím slonů - CESTOU DO LAOSU (část 1.)

On-line zpravodajství z cesty po Laosu

Nekdo ve 4hodiny spi, druhy bdi a treti hleda thajsko-laoskou hranici.
Puvodnich 6hodin k presunu z thajskeho Phitsanuloku do Udonthane nestacilo, a tak misto planovaneho prijezdu v 1.30 se prijezd posunul na 3.30. Co s nacatou noci? Hledat ubytovani? Mozna. Svetla prijezdove stanice zhasla, zbyva pomocna lucernicka ukryta v ledvince. A kdyz tak zacinam premyslet, co vlastne delat, neb ani jedno reseni neni lakave, vypadne z busu posledni pasazer, Japonec vypadajici na 20let, skutecneho stari 33 let.

Ma stejny problem, nejradeji by nasel autobusovou zastavku a miril do prihranicniho mista vzdaleneho odsud +-50km. Jdeme hledat nadrazi ….

Prvni nas posle primo za nosem, druhy anglictinou taky moc nevladne, tak ukaze nejlepe na to, co mu rika hlas jeho srdce, takze doleva, no a protoze se nam to nelibi, tak mame jit doprava. Zkratka “vsechny cesty vedou do Rima”, v tomto pripade na hranici.

Najednou jsme prece jen objevili smerovky na “Friendship bridge”, jediny most pres Mekong, pres ktery se projede na laoskou stranu a pokracuje se dale do hlavniho mesta Vientiane.

No jo, ale to by nemelo byt 50 km! Dobrodruzna japonska povaha zacala rozhazovat na ulici rukama, nohama, ze se nad nama smiloval nejaky prodejce peciva, ze jsem preci jen jeli primo za nosem do Nong Khai.

Rikala jsem si, ze na to, ze je mesic na cestach ma docela maly batuzek. Netrvalo dlouho a pada otazka, zda jsem neco cestou ztratila. “Jak ztratila?” Z kontextu mi to neni moc jasne, nicmene se sam rozpovida, ze behem mesicni cesto po Myanmaru /Barme/ a Thajsku mu ukradli 170,-USD, kreditni kartu, fotak. A naposled, kdyz se loucil s majitelkou penzionu, tak ztratil i jiz novy fotoaparat a pruvodce do toho. Rikala jsem si, kdy ztrati hlavu, neb k tomu nema daleko.

Z batohu vytahne maly kapesni pocitac, spis kalkulacku. Jakmile nevi, nemuze si vzpomenout, ihned technika spravne vyslovi zadany tvar a hovor pokracuje dal.

V jeho veku je to pro nej prvni velka cesta. Poprve take zmenil praci, nebot v Japonsku je pry narok na 5 dni dovolene rocne. Chcete-li tedy uskutecnit daleky sen ci dobrodruznou vypravu, musite dat vypoved a pak hledat nanovo. Nemohl uverit, ze u nas jsou 4-5 tydnu dovolene. Jen se ozyvalo “good!, good!”

Posledni usek z autobusoveho nadrazi v Nong Khai k hranicim jsem jela tuk tukem /50,-bathu/. Slunce se rozednivalo a na svou rani pout bosky zahajili mladi kluci, mnisi z nedalekeho budhistickeho watu. Chvili jsme se zapovidali. Vcelku prijemna anglictina a jeste zajimavejsi konverzace. Natrefila jsem na jednoho, ktery uz dokoncoval svou skolu a tim padem i mnisska leta. Po jejim ukonceni se zaradi do bezneho zivota a bude si hledat praci. Jakou? To zatim jeste nevedel.

Jiny se mi sveril, ze je v klastere terpve 5mesicu a ze tu bude muset byt 4 roky, opet kvuli absolovani vzdelani. Narok na navstevu rodne visky ma po prvnim roce zatim jen jeden tyden.

Prechod hranice byl na dlouhe lokty. V 6.30 rano minimalne 10 lidi, dalsi autobus plny Japonciku se blizil. Dorazili jsme v “overtime”, takze platba 1USD navic za tzv. Prescas + 30 USD za vizum. Jinak laoske turisticke vizum platne 30 dni dostanete behem 15min, pokud urednik sedi zrovna v kabine. Po kontrole pasu zbyva zaplatit vstupni poplatek a jste v Laosu. V zemi, kde nevi, kde je Ceska republika, nebot to je hodne mala zeme, ale vi, ze z Cech pochazi Nedved, Baros a dokonce i “Miss Universe 2006”.

Prvni me kroky vedly do smenarny. Zahy byl ze me milionar. Za 300 USD mate necele 3 000 000 kipu, mistni meny. Paklik penez si odnasite zagumickovany v batohu, neb v penezence pro takove stohy bankovek neni mista.

Kipy zde nejsou jedinou menou, muzete platit USD, ale i thajskymi bathy. Thajsky bath je preci jen stabilnejsi, takze je to jedna z moznosti, jak platit vetsi sumy za ubytovani, jidlo v restauraci, masaze, apod.

A kdyz uz jsou nabite penize, tak je lehke je pozbyt. Vyrazim do nejvetsi vientianske trznice na okuseni mistnich dobrot. Cinske koblihy, francouzske bagety plnene laoskou pastikou a zeleninou, masove salaty, tzv. Laapy, nejruznejsi druhy shake, palacinky, kokosove dobroty, ale i samozrejme polevka, nudle, smazena kurata, apod.

Zajimava byla I zastavka u mistnich zlatniku. Dlouhe hodiny bych se divala na alchymii, kterou provadeli se zlatem /?/, do jakych roztoku ho macely, pak varili, nakonec zvlastnimi kotouci lestili, jak jednotlive kousky tavili, roztepavali a dale zpracovavali. No nevim, neni kvalita jako kvalita. Kazdopadne podivana velmi zajimava. Clovek pochopi, kdyz vidi, v jakych podminkach zdejsi remeslnici pracuji, kolikrat na kolene, bez poradneho naradi, proc je jejich zbozi levne.

Vientiane, “mesto santaloveho dreva”, je pry nejklidnejsi hlavni mesto sveta. Jake ale opravdu je? O tom zase priste.