Americká poušť II. - část 1. ODLET

Jako vždy …. Již jsem se s tím smířil. Dva dny před odletem je práce tak na týden. Myslel jsem si, jak si to tentokrát ohlídám – a stejně to nevyšlo. Tak jsem den před odletem jel ještě do Bratislavy a balil jsem kolem půlnoci. A protože mi zlobila CD mechanika u počítače, musel jsem si ji nechat vyměnit a přišla také den před. Tak jsem ještě večer domlouval mapě USA TOPO WEST od GARMINa. Nechtěla načíst detaily mapy a tak jsem musel, chtě - nechtě, celou mapu přeinstalovat a raději udělat kopii CD s sebou (jak se ukázalo, dobře jsem udělal).

Ráno v 5.30 letiště Ruzyně. Známý mě vyhodil u odletu – leč staré haly. Expedice začíná výletem po letišti … cca 0,45 km s plnou polní.

U odletového terminálu nebyl nikdo a přeci jsme tam byli půl hodiny. Nevím, co se řešilo, ale vyřešilo. Z Frankfurtu sedíme každý jinde … to je ale bor…

Let do Frankfurtu byl úplně v pohodě (konečně co je 50 minut proti 11 hodinám, co nás čekalo). Nezbytná předletová kontrola do USA – zaujal můj batoh plný hraček. Stál jsem zrovna na k tomu speciálně určeném koberci bos. (Kontrolovali mi boty – mimochodem, nevím, jak si celníci prohazují rajony, ale tohle musí být strašná práce. Pokud se specializuje, tak možná odhaduje lidi podle toho, jak jim smrdí nohy ) A sledoval jsem, jak moje nová fototaška se 3 fotoaparáty, navigací, iPOD, náhradními bateriemi, počítačem a všemi filmy dorazila do zorného úhlu roentgenu. Celník, co sledoval monitor strčil do toho vedle sebe, pokývali hlavou a již se ptali,čí je to taška. Všechno ven, počítač otevřít … přiznám se, udělalo mi radost, když se pozastavovali nad praktičností té tašky, kde má všechno své místo s dokonale promyšleným přístupem. Bohužel to není moje zásluha … to LOWEPRO a společnost Content, od které ji mám.

Postupně jsem procházel kontrolami, až se dostal k poslednímu shromaždišti před nástupem do letadla. Poslední kontrola. Vidina 11 hodin v letadle – nic moc. Rozhodl jsme se, že vyzkouším upgrade – to, co mi bylo doporučeno od jedné letušky minulý rok. Začínám rozhovor – zkouším přehodit sedadlo blíže k Petrovi, abychom neseděli každý zvlášť.
„Podívám se na to, ukažte – no, je to dost plné, asi to nepůjde … i když, tady bych Vás mohla přiblížit alespoň na jednu řadu od sebe, chcete?“
Souhlasím a žertuji: „To je již jen kousek od business třídy, že?“
„No,skoro!“
„Existuje možnost se do ní dostat s touto letenkou?“
„Je to plné, je to plné … uvidíme.“
Poděkoval jsem a odešel. Za chvíli slyším své jméno, abych se dostavil ke kanceláři Lufthansy. Paní drží v ruce novou letenku a říká: „Tak, již jste v jedné řadě – mezi vámi budou 2 lidé, tak když se domluvíte…“

Poděkoval jsem, nevzdal jsem se myšlenky na business třídu. Již jsem se chtěl zeptat, když ta paní sama dodala: „– ještě se podívám na tu business třídu – vydržte.“

Našel jsem Petra. Začali jsme si povídat – když znovu moje jméno … a zase ta paní … s úsměvem mi podává nový palubní lístek – tentokrát jiné barvy a dodává – „užijte si let….“
Pravda, bylo mi to trochu vůči spolucestujícímu blbé – leč, voják se stará, voják má … a šel jsem. Stálo to za to …. Jen se děsím té cesty zpět, nevím, jestli to vyjde znovu.

Cestu jsem prožil v luxusu a dal jsem si na to i panáka Whisky – aby se neřeklo. 11 hodin tedy v úplné pohodě a klidu….

Letiště Los Angeles – nic moc. Tedy alespoň první dojem. Funkční – ale nevzhledné. Vzpomněl jsem si na Denver – letiště, které bylo doopravdy nádherné.

Klasika – fronta u Immigration . Standardní postup, koordinace čekajících, kontrola, vyplnění dokladů, aby se to nezdržovalo. Najednou se to všechno zastavilo – úředníci se dívají po sobě … vypadla síť – a podle gest ne poprvé. I tady funguje šotek počítačů . Asi za 10 minut úředníci ožili, zadali hesla a jelo se dál.

Kontrola proběhla bez problémů. Petr byl totiž předvídavý a na internetu zjistil jméno a adresu hotelu, který jsme uvedli do vstupních protokolů. A byl klid.
„Kam jedete?“ … tam a tam …
„Kde spíte?“ tam a tady …
Formuláře vyplněny, políčka odškrtnuta. Jsem v Americe a myslím si o této části „pohovoru“ své.

Cestou do půjčovny nás čeká první setkání s domorodcem. Chlapík s nějakou cedulkou na košili (čerta starýho poznáte, co se na ní píše) se zeptal, jestli nám může pomoci. Naivně jsem se mu svěřil s tím, že hledáme půjčovnu aut. Ukázal směr a jedním dechem vytáhl desky a spustil naučenou řeč o tom, jak je tady oficiálně a jak vybírá na chudé děti tady v LA ze zemí … a ukázal vlajky, Česká republika tam nebyla. Chtěl „jen“ 20 USD. Pacholek. Tolik peněz? Nic – zkusil jsem fintu s tím, že mám jen naše peníze … „beru jakoukoliv měnu“ – dostal naši padesátikorunu …. líbila se mu … a já mazal pryč než se zeptá, kolik to je …