Americká poušť II. - část 3. HRANICE ARIZONY A MEXIKA

Ráno snídáme – již bez jogurtů – a vydáváme se směr KOFA NWR – Petr říká, že je to rezervace. Soutěž o prvního Saguara vyhrál Petr – podezřívám jej, že ji vyhlásil až po tom, co jej zahlédl. 

Jsem naprosto nepolíbený, pokud jde o biologii. Poznám ředkvičku od rajčete (rostlinky, samozřejmě!,zase takový dement nejsem) ale jinak jsem mimo. Tady se ukazuje, že na tento druh lidí (jako jsem já) platí Komenského škola hrou. Již je poznám a také vím z Petrova výkladu, že první výběžek z něj vyroste až po 70 letech a také jsem poznal z ostatků, těch, co jsou již za zenitem, že uvnitř jsou dřevěné pruty … když vidíte rozpadající se kaktus, vypadá (někdy) jako rozdělaný košík od košíkáře. Co se nezměnilo – nevrhám se po rozkvetlých květech a nefotím je – když, tak na digitál. To se nedá nic dělat …

Zabočili jsme ze silnice č 95 asi tak po 60 km východně od YUMA do Kofy …. Cílem byl opět Palm Canyon. Přiznám se, že moc kreativní v názvech nejsou – v jednom takovém jsme byli včera. Tak jsem si je odlišil přídomkem ARIZONA (alespoň na fotkách). Kamenitá cesta končila u malého parkoviště, na kterém již stálo jedno auto. Cesta vedla jen jedním možným směrem a byla jen jedna pro cestu tam i zpět. Proč to zdůrazňuji? Protože na tom parkovišti stálo, když jsme přijeli auto a když jsme se vraceli – nebylo tam a to jsme nikoho nepotkali … záhada.

Samotný canyon nebyl nikterak zvláštní – po zkušenosti z minulého dne jsem čekal lecos – jen ne cedulku, PALMS ukazující do skal, kde skutečně několik palem bylo. Petr se snažil tento výlet ukončit tím, že prohlásil: „a tady cesta končí“. Omyl, pokračovala a jako důkaz jsem použil nález kusu trička. Také záhada, jak se tam dostal?

Vyšplhali jsme do skal, kde jsme našli jednu samostatnou palmu. Rozhodli jsme se počkat na slunce, až se k ní posune. Třeba bude fotogenická. Nebudu napínat, nebyla – snad ani na digitál.

Bylo jasné, že do těchto míst se již nikdy nevrátíme a protože jsme chtěli dát této rezervaci ještě šanci, vybrali jsme si ještě jeden canyon – aby toho nebylo málo, tak rovnou Four Palms Canyon. Cesta do něj vedla příjemným offroadem a tak jsme ty 4 litry našeho Jeepu mohli náležitě vyzkoušet.

Ještě se u Jeepa zastavím. Je pravdou, že auta jsou moje úchylka. Tak jsem si milého Jeepa trochu otestoval. 3,8 l, stálý náhon 4x4. Člověk by čekal docela brko – možná, ale nesměl by mít jen 4 rychlostní automat. Rozjezd nádhera, akcelerace za jízdy je docela smutná a spotřeba děsivá. Při dodržování všech omezení (75 mil za hodinu na dálnici) se ne a ne dostat pod 11 litrů. Naše putování je od pumpy k pumpě a při cenách 3 USD za galon je to docela neveselé tankování.

Také docela překvapilo na tak veliké auto – to málo místa vzadu, ovládání palubního počítače na přístrojové desce – místo pod volantem. Asi opisují u Opel. Nevím jen, proč zrovna toto … podívat se, kolik je dojezd znamená dát ruku z volantu a podívat se směrem, kde jsou tlačítka, abyste stiskli to správné. Bezpečnost především!

Cesta do canyonu se zdála být nekonečná. V jednom místě jsme potkali zaparkovaná 2 auta (Petr to komentoval slovy … „václavák“). Vystoupili jsme a šli fotit (co asi jiného). Byla to docela zajímavá scenérie plná kaktusů. Jeden vypadal jako jemný chlupáček – jen si jej pohladit. Ještě, že jsem to neudělal! Kousky tohoto kaktusu se válejí po zemi a honí je vítr sem tam. Cestou (asi tam) byla moje bota – poctivá goretexová bota s vysokou gumovou podrážkou. Ta mrcha se nejen chytla té gumové podrážky – ale dokonce jí prošla. Co více, ta potvora propíchla vršek boty a zapíchla se mi do nohy. Za prvé to bolí a za druhé se toho jen tak nezbavíte. Chce to tu pinzetu, jak jsem o ní včera četl. Příště, slibuji si, když zbavuji botu ostnatých chapadel a vytrhávám trn z nohy. No trn, to se tak snadno říci nedá. To není jako trn na šípku. Tento je dlouhý, tenký a na konci má zobáčky, které jdou tam – ale ne zpět. Z té nohy jsem to musel doslova „vytrhnout“.

Vedle všech slibovaných potvor hadovitých, broukovitých a pavoukovitých jsem si začal dávat pozor i na kaktusy.

Pozdě odpoledne jsme se přesunuli dál na východ – do Sonorské pouště. Petr to neopomněl komentovat připomenutím nádherného hádka Korálovce Sonorského. Byl jsem poučen, že jsou had a „hadice“ Korálovka a jedovatý je jen ten, který má pruhy červené dotýkající se žlutých, je to Korálovec a je jedovatý. Pokud se dotýkají červená s černou, je to Korálovka a tudíž v pohodě. Bylo to od něj rozhodně odpovědné – leč, moc to neuklidnilo.

Západ Slunce jsme si vychutnali se saguáry na horizontu. Úchvatná scenérie!

Zítra nás čekají lesy těchto kaktusů – těším se. Zatím žádný had ani škorpion. Že by to byl jen strašák na turisty? Diskutujeme nad tím v mexické restauraci, kde jsme večeřeli. Dorazila sem nějaká svatba – pohled na proporce těch, kdo seděli v restauraci sice posilovali naše sebevědomí – ale jinak to bylo hrozný … hlavně u dětí.

Druhý den ráno se jedeme podívat na další zajímavé kaktusy. Říká se jim Organ Pipe Cactus. Zní to vznešeně ale vypadá to, jako klubko kaktusových klacků, co roste z jednoho místa. Já jsem si je přejmenoval na saň. Stejně, jak to, že se jmenují po varhanách, když to tady jako první viděli indiáni a ty, jestli si to dobře uvědomuji, varhany neznali. Petr mi na to sice něco řekl ale v podtextu jsem si přeložil – „mladej, moc vo tom přemejšlíš – to neřeš“ Tak jsem to přestal řešit.

Jsme hodně blízko hranice s Mexikem a je to vidět. To je všude takový binec a špína, až to mrazí. Přijíždíme do Alamo Canyon, což je místo, kde byla kdysi farma. Jdete pustinou, všude samé kaktusy – co tam ti lidé dělali? Nechápu. Každopádně to dopadlo tak, jak dopadlo – farma je opuštěná – kaktusy zvítězily.

Přejíždíme ještě na naučnou smyčku v rámci . Organ Pipe Cactus National Monument. Cestou zastavujeme u jedné stříšky, kterou připravili pro piknikující američany. My jsme piknikovali grepy a pomeranče (a já přitom vzpomínal na ty, co je natrhali). Jak si tak piknikujeme, přicupitala k nám malá veverka – tedy, tak nějak to zvířátko vypadalo. „Ty to máš těžký, před chřesťou se jen tak neschováš“, přivítal ji Petr – moc ji to nedojalo, stále somrovala. Tak kus pomeranče dostala. Vzala jej a zmizela. Pravda, krmit dravou zvěř se nemá – otázka zní, je to ještě dravá zvěř, když si nás našla u piknikového stolku?

Stále vybíháme z auta a něco fotíme. Začíná to být stejné a stejné … stále hledám ten správný záběr. Kaktus s kusem oblohy a skálou v pozadí. Ten obrázek mám před sebou – jen jej najít.

Zastavujeme se v návštěvnickém centru. Petr naplánoval cestu do oázy, která je přímo u hranic. Paní to rozhodně odmítla – a když jsme zkusili to nějak „obejít“ přitvrdila na výrazech i tónu hlasu. Prostě ne!

Asi jim jde o bezpečí, každopádně část programu vypadává. Rozhodujeme se rychle, pokračovat dál. Mám slíbenou hranici USA - MEXIKO, kterou si chci vyfotit do experimentu TEX MEX. Mám to – jen jsem se bál, aby na mne nikdo neskočil, že si fotím to, co nemám. Neskočil.

Přejíždíme lán světa do Tucsonu. Zde jedeme fotit západ slunce do Saguara parku. Na můj vkus tam bylo trochu moc dalšího porostu, a tak se mi úplně čistý kaktus proti západu nevyvedl. Ještě se nevzdám – třeba si jej ještě někde najdu.

Končíme v TACO BELL. To mít v Čechách – tak jsem tam pravidelně. Je to vlastně fast food postavený na mexickém jídle. Olizuji se až za ušima.

Sedáme do auta jedeme po dálnici směr El Paso. Budeme hledat nějaký slušný hotýlek na přespání.