To be or not to be in New York? (část 1.)

Socha svobody v New York City (New York - USA)
Socha svobody v New York City (New York - USA)

Bílé tričko, černé střevíčky a taktéž kalhoty in black. Nástup ve 4h odpoledne. Jaké to bude, zvládnu to?Budu všemu rozumět? Kdo ví, kdo mi na to odpoví?
A vzhůru na palubu pracovního procesu alá servírka afghánského kebab housu.
Vůně kebabu, orientálního koření se line z kuchyně všemi kouty. Rytmy Afghanistánu rozechvívají mou duši osamělého poutníka z daleké Evropy ve spárech tak odlišné kultury.
Majitel-muž, číšník-muž, kuchaři-jak jinak než chlapi. Zkrátka a dobře, posádka trošku jednolitá, avšak hodně svá. Zahřívací kolo jsem obstála, vydávám se na další dobrodružství v New York city.
Jak tyto 3 měsíce prožiju či přežiju?To je zatím hudba budoucnosti. Zamíchala jsem si kartami života trošku víc než jsem si dokázala představit, aneb člověk míní a čas mění …

„Co si dáte? Mohu nabídnout koftu nakhod? Lamb kababs? Korma sabzee? Nějaký dezert k tomu? A na jakou adresu máme doručit Vaši objednávku? Ještě jednou prosím, můžete mi zopakovat adresu? Co, cože?“Hm, jestli je někdo najde, má můj obdiv. Další prosím …

Poslíček nikdy o takové ulici neslyšel. Jo, určitě to je správně, ptala jsem se přece dvakrát, i když i tak to byl velmi rychlý diktát. Budu si muset příště zapsat telefonní číslo, abych jim mohla příště zavolat zpátky, kdyby adresa nebyla v dosahu New Yorku.

Lehce se mi podlamují kolena, vidím, že zaznamenat jméno a adresu zákazníka je přeci jen ze začátku mé kariéry servírky přeci jen tvrdý oříšek. Zůstávám raději „na place“ a obsluhuji zákazníky. V nejhorším mi své přání ukážou na jídelním lístku nebo řeknou číslo pokrmu.

S kuchtíky z Mexika, kteří zakotvili u dvanácti až patnáctihodinových šichet ve sklepení afghánské kuchyně, se můžeme spolu maximálně smát. Ke komunikaci nám však chybí slova porozumění. Jestli na ně spustím česky nebo anglicky, vyjde to nastejno, takže se smějeme, povídáme si, ale obsah nám všem uniká. Asi to není to nejdůležitější, spojuje nás totiž to, proč jsme tady a teď. Smích netrvá dlouho, po zdravotních nesnázích už pro mě není místo. Přemýšlím, co bude dál.

Pokračuji v mexickém supermarketu, kde jsem souběžně s afghánskou restaurací pracovala v dopolední směně na kase. Nesmím však opomenout jen jeden nemalý detail, že jsem během zkušební doby nedostávala žádný cent, o dolarech nemluvě. Tak jak tak o celé situaci přemýšlím, ani tady pšenka nepokvete, protože zkušební doba může být i 3 měsíce, a to už se chystám na Kennedy airport, takže pravděpodobně poputuji opět o dům dál. Prodavačky, které nehodlaly ztrácet anglické slůvko, natož vysvětlení mi moc elánu a kuráže nedodaly.

Hlavně vydržet! Může být i hůř, toto je přece jen zatěžkávací zkouška mé psychiky a nervů. Cestou do marketu jsem seš povzbuzovala slovy „věř, chtěj, vytrvej“. Víru mám, chuť zatím ještě taky, ale vytrvalost v této situaci? Ta už mi lehce dochází.

Pomalu sahám na dno svých sil a svého prvotního nadšení do celého letního študáckého putování.

S díky odcházím o dům dál.

Zaklepala jsem na dveře u Inda. Malebná, indická restaurace působila velmi útulně, majitel se zdál být muž činu. Jeho srdce se zželelo dívky na pokraji sil, a tak ji přizval do své pracovní čety indického týmu, tj. On jako majitel a vrchní, kuchtík školitel a kuchař učeň. Slovo dalo slovo a já vybalila svých 5 švestek, totiž černo-bílý model a hodila se do gala, neboť 2. kolo právě začíná.

První hosté přicházejí: „mango lassi? Puri, chapati or paratha or just naan? tandoori chicken, vegetable kurma, samosas, kheer?“

Tu obsloužit, tu uklidit, trochu výpomoc v kuchyni a den je hned u konce. Ke konci směny se na mě usmálo štěstí /?/ v podobě denního výdělku. No, nějak mi dochází slova, asi jsem si myslela, že nastane obrat k lepšímu o 180º aspoň. Hm, tak to musím konstatovat, že jsem se mýlila. Obrat sice nastal, to je fakt, ale s takovou horentní sumou nepokryju ani náklady na dopravu a chudší stravu. Kapsa se naplnila o 3 $. Domluva s majitelem sice zněla, že se budeme dělit o spropitné 1:2, ale to jsem zdaleka netušila, že denní spropitné bude 6 amerických peněz. Ach jo, takhle jsem si léto v USA fakt nepředstavovala.

Další den byl někdy lepší, jindy horší. Fakt je ten, že léto nebyla nejvhodnější doba na shánění práce na místě. Tam, kde mi chtěli pomoci aspoň radou, mi sdělili, že se mám zeptat tak koncem září, začátkem října. Někde mi vyšli vstříc, že jsem jim mohla na sebe zanechat kontakt, ale že mi nic slíbit nemohou.

Najednou mě přepadá pocit beznaděje a zoufalství.

I když každé setkání s cizincem, který zakotvil v zemi zaslíbené, je nesmírně zajímavé a jindy bych ho hltala plnými doušky, teď jen mlčky poslouchám a splihle sedím v pro mě strastí plném letním New Yorku.

Ind, který se vypravil s dolarem v kapse, jak mi vyprávěl, před x lety do vysněného New Yorku a tady postupně vybudoval místo plné pamlsků dle receptů z rodné domoviny mě posílil na chvíli pozitivní energií. Na hodinu, na den, na týden?

A jak jinak, nezbývá mi nic jiného než jít zase o kus dál. „Hledání, hledání, to nám úsměv zachrání …“, doufám.

Nakonec jsem nastoupila u obtloustlejšího Rusa na pohovor. Otevřel nabitý diář plný poznámek, setkání, něco si do něj připsal a s brejličkami na špičce nosu se usmál se slovy, co mě k němu přivádí.

Najednou ze mě všechno spadlo. Cítila jsem se tak nějak doma, Slovan potkal Slovana :-)

Vyprávěla jsem mu část svého osobního příběhu, ale i toho amerického, tedy vlastně newyorského a teď čekám, co bude dál …

Chvíli listuje v diáři, prověří mé znalosti angličtiny, listuje dále svým diářem, napíná mě, sedím jako na trní ….

„Pokud máš odpoledne volno a můžeš se dostavit na Manhattan, měl bych pro Tebe zajímavou nabídku“. Jakou? Od kdy? Čeho se to týká? Vím, všeho s mírou, ale přeci jen, stačí náznak …

Odpoledne šupajdím metrem, pěšky, s mapou, se srdcem v krku do jednoho z manhattanských věžáků. Jeden jako druhý, vysoké jsou všechny, jen se v každém z nich odehrává jiná hra s odlišným dějstvím.

Portýr mě ohlásil do čtrnáctého patra. Hmm, to vypadá na první pohled zvenku netradičně. Vrátného v uniformě v domě ještě nemáme, tak koukám, že za dveřmi této rezidence se rýsuje jiný svět.

Má návštěva již byla ohlášena, jsem očekávána … Kde, u koho?

Okamžik překvapení, troška napětí a taky nervy na pochodu. Ani moc nevím, kde mi z toho všeho hlava stojí. Klepu na dveře a čekám …

Dveře se náhle otevřeli, v nich mladý snědý +- čtyřicátník a proletivší střela v podobě osmiletého Maxe.

„Hi, nice to meet you. Come in, we are waiting for you. How are you?“

První, prvotní dojem zatím fine, jako koneckonců moje odpověď na poslední otázku.

Usednu na židlí a časem neprolétne jen střela v podobě jednoho dítka, ale hned 3 dárečci najednou. Možná je čeká nějaká změna, tak musí zjistit situaci a možnosti.

O slovo se hlásí i ten nejmenší z nejmenších svým pláčem, vřískotem, abych o něm věděla a dal všem na vědomí, že na tomto světě ještě není dlouho, ale už se umí ozvat!

Podtrženo sečteno po 2min setkání s Davidem už vím, že tu jsou 3 šídla a 4.nemluvně v postýlce. Zvládla jsem Inda, Afghánce, tak proč nezkusit íránsko-polskou rodinu, která konvertovala k židovství?

Jak vidím, New York nabízí opravdu hodně, hlavně možností, zkušeností, poznání.

To be or not to be in New York?


Chcete mít na tomto místě svůj inzerát? Staňte se sponzorem našeho článku! U tohoto článku si můžete na 1 rok zakoupit umístění vašeho vlastního odkazu - inzerátu sestávajícího se z titulku, odkazu a krátkého textu. Vložit inzerát.

Komentáře
Booking.com