Afrika v mém srdci

“Uff, byl to ale dlouhý den. Ráno vstát, napustit do kbelíků vodu než ji zase vypnou, zacvičit si, posnídat a pak pěšky do školy. Jako obvykle, po otevření dveří do třídy se žáčci zvednou a utíkají ke mně, objímají mě ze všech stran, skáčou na mě a každý se chce se mnou přivítat. Všechny pozdravím, pohladím po hlavě a posílám zpátky do lavic, abychom se přivítali přáním „Good morning“ a „How are you today“? Sborem prcci křičí: „Goooood morning teacher“ a „Fine, thank you“.

 Pokud chcete vědět více o našem sdružení, navštivte naše web stránky www.bezmamy.cz. Jestli chcete přispět na naše konto, náš bankovní účet u ČSOB má číslo 209981671/0300.

Dnes budeme probírat matematiku, abecedu a pak modelovat z plastelíny, kterou jsem dětem dovezl. Kolem oběda končíme, ale namísto pravidelného cestování do sirotčince mě čeká cesta podstatně delší. Jedeme do Mahanga, zkontrolovat, jak pokračuje stavba školky. Začali před 14 dny, tak jsme zvědaví. Jedeme na terénní motorce, Charles, ředitel školy v Mbeyi, řídí. Horko se stává neúnosné, ještě, že máme ty helmy. Jak jsem předpokládal, stavěli nás opět policisté, silniční kontrola, a opět z nás zkoušejí vydolovat peníze. Opět vzdorujeme a omlouváme se a vysvětlujeme a prosíme. Máme štěstí, už podruhé se podařilo vyváznout bez pokuty, což je pozoruhodný výkon vzhledem ke stavu motorky a k tomu, že jsem běloch.

Frčíme si to tím parnem a vzduch je místy tak horký, že se nedá dýchat. Hlavně ať se neobjeví další díra v nádrži, jako minule. Štěstí se nás drží a za čas už sjíždíme ze silnice na prašnou hrbolatou cestu, takovou, jakých jsou v Africe miliony. Ach, konečně, jsme tady. Zadnice už o sobě dávala vědět. Parkujeme u domku pana Simwaby, kde už je shromážděno spousta lidí. Ženy začínají zpívat uvítací píseň, všichni se k nám hrnou, třesou rukama a vítají nás. Vyměňujeme si vzájemné pozdravy a fráze ve svahilštině, tak jak je to zvykem. Úsměv mi září na tváři. Rád vesničany zase vidím, ale stejně si pořád nemůžu zvyknout na pozornost z jejich strany. Všude kolem se motají děti. Urousané, bosé, místo oblečení cáry hader, které dávno ztratili svou původní barvu. Část z nich jsou sirotci a všichni bez výjimky žijí v nepředstavitelně nuzných podmínkách. Kvůli nim se tu snažím, kvůli nim to celé děláme. Přepadá mě silný pocit lásky, mám chuť je všechny obejmout.

Po prostém jídle se jdeme podívat na to dílo. Na to NAŠE dílo. Byl jsme mile překvapen, musím říct. Práce jde od ruky a za dva týdny už je většina stavby hotová. Obcházím budovu, procházím třídy, kabinet, ložnici. Zatím je to jen hrubá stavba, ale i tak jsem nesmírně šťastný, že se to povedlo. Do týdne bude stavba dokončena kompletně, což je náš cíl. Na víc bohužel momentálně nejsou peníze. Já ale vím, že se nám školku podaří dokončit příští rok. Se všemi zainteresovanými odcházíme do milosrdného stínu a probíráme detaily, přípomínky a návrhy. Když už odjíždíme z Mahanga, je skoro tma. Jak jsem rád, že nemusím řídit. Únavou skoro padám. Nebe je tak krásné nad námi, plné hvězd. Nikde v okolí elektřina, jen v dálce září plameny ohňů, jak lidé vypalují kopce, aby udělali místo pro nová pole.“

Tak takhle probíhal jeden z mnoha dnů, které jsem strávil v Africe. Poprvé jsem na tento překrásný kontinent odjel v roce 2004 jako dobrovolník přes jednu americkou agenturu. Následující rok jsem se vrátil, už na vlastní pěst a s daleko lepší představou, co by se mělo udělat. Oba dva roky jsem působil v Tanzánii, zemi ve východní Africe. Ráno jsem chodil učit do školy pro žáky od 5-9 let, odpoledne jsem jezdil do nedalekého sirotčince na okraji města, kde jsem se věnoval zdejším dětem a párkrát za týden jsme také rozdávali jídlo dětem žijícím na ulici. V roce 2005 jsem navíc začal spolupracovat s lidmi z vesnice Mahango, kde jsme se rozhodli postavit školku pro sirotky, jejichž počet je zde nebezpečně vysoký. Moje sympatie jsou vždy s těmi, co strádají a trpí nejvíc a jsou to právě děti, kdo jsou postiženi chudobou a nemocemi v největší míře. Sami děti-sirotci nemají mnoho možností, jak svou situaci zlepšit, proto se jim my snažíme pomáhat.

Jak si tedy žije takový dobrovolník v Africe? No ne zrovna pohodlně, podle evropských standardů. Nejdůležitější je přijmout zemi takovou, jaká je, s jejími lidmi, názory, kulturou, zvyky, počasím a vším ostatním. Záchod je turecký (vynikající na posilování stehenních svalů), strava chudá, elektřina jen ve městech, s tekoucí vodou to není o mnoho lepší a koupel probíhá tak, že se poléváte vodou z kbelíku, který vám musí na hygienu vystačit. Lidé jsou zásadně nedochvilní, deště mění cesty v potoky a v období sucha zas máte prach úplně všude. Přesto všechno musím říci, že Afriku miluju a nelituju jediné minuty, kterou jsem tam strávil, i když ne všechny byly zrovna příjemné. Hlavní je se zbavit svého pohodlí, sobeckosti a předsudků. Pak není možné, abyste necítili lásku ke všem těm potřebným, zejména dětem a nesnažili se o jejich lepší budoucnost. Taková práce nesmírně naplňuje a dává obrovské zadostiučinění.