Obyvatelé Somálska a jejich zvyklosti

Život v Somálsku
Život v Somálsku

Somálci dřív neznali svou historii, až do roku 1973 neměla somálština psanou verzi, proto se většina dospělých středního věku neučila číst ani psát. Legendy a vzpomínky se předávaly ústně prostřednictvím poezie nebo lidových vyprávění. Rodiče především učili své děti dovednostem, aby je připravili na budoucí život a na to, jak přežít. Mnohdy ani nevěděli kolik jim je let, mohli jen odhadovat. Řídili se podle slunce a ročních období. Čas určovali podle stínu. Žili stejným způsobem po tisíce let, až před časem sem začala chvátat civilizace mílovými kroky.

Stejně tak jako původní Američané jsou Somálci rozdělení do různých kmenů a každý z nich je ke svému kmeni až fanaticky loajální. Vím, že tu stále žijí třeba Darúdové nebo Havíjové.

Obyvatelé Somálska

Na vesnici se i dnes Somálci řídí heslem: In´šalláh , když Bůh bude chtít je filosofie Somálců. Vědí, že jejich životy závisejí na silách přírody, ale ty ovládá Bůh a ne oni. Velké oslavy začínají, když otec přinese pytel rýže, něco jako naše Vánoce. K rýži přidávají máslo, které vyrábějí tak že protřásají kravské mléko v upleteném proutěném košíku. Občas vymění kozu za kukuřici, aby obohatili svůj jídelníček. Kukuřice roste ve vlhčích pásmech Somálska. Kukuřici umelou a uvaří z ní kukuřičnou kaši, nebo ji v pánvi upraží nad ohněm.

Královské dělení

Somálci nejsou lakomí, jsou pohostinní a přátelští. Když se potkávají s jinými rodinami, dělí se společně o jídlo. Dělí se o datle a jedlé kořeny, nebo když některý vesničan porazí zvíře, rozdělí se i se sousedy. Ráno po snídani vyvedou děti dobytek z ohrady na pastvu. Když se některé zvíře vzdálí od stáda, musí ho děti zahnat prutem zase zpátky.

Velbloudí zvonění

Velbloudi jsou pro Somálce velmi ceněná zvířata, něco jako měna. Platí se jimi za nevěstu a chovají je ve velké úctě. Večer se zavírá stádo do ohrady a začíná dojení. Na krk se jim zavěsí dřevěné zvonce, které doprovází duté zvonění. To je pro Somálce jasný zvuk připomínající tuto činnost. Zvony slouží v poušti i jako maják pro cestující, aby se ve tmě neztratili. Během dojení se začne stmívat, Somálci tomu říkají schovávání jehňat, tedy maqal bidhid. Díky tomu se k večeři podává velbloudí mléko, nic víc. Potom děti nasbírají dřevo na velký oheň, který svítí a hřeje, než musí jít děti spát. Mnoho Somálců vzpomíná na dětství, kdy se u ohně smálo a vyprávělo. Nefňukají a nestěžují si, jejich život je těžký a potřebují všechnu energii na to, aby přežili.

Dětství plné her

Děti si hrají, lezou po stromech, skáčou panáka, trochu jiného než ho známe my, ale vyřádí se na něm stejně, jako jsme se dřív vyřádili my. Vyrývají díry do země, aby mohli hrát africkou hru mancala. Znají dokonce i drápky, ve stejné podobě jako jsem je hrávala se svými bratry, když jsem byla malá.

Blízko smrti

I když prožívají i africké děti šťastná dětství, je ten život od našeho odlišný. Jsou celý život blízko smrti, pořád kolem nich někdo umírá. Z dvanácti dětí v rodině, jich zbude třeba jen šest. Děti umírají ve velmi mladém věku, nebo třeba přežijí a jsou postižené. Takových případů není víc než těch zdravých dětí, ale je toho dost. Každý má nějakou takovou zkušenost.

Život v Somálsku

Porod v poušti

Potkali jsme Somálku, která byla původem korovnice z pouště. Vyprávěla, že druhý porod na ni přišel v poušti, byla tam úplně sama a musela porodit svého potomka. Už jen to mi přišlo děsivé, všechny čtyři svoje děti jsem rodila v nemocnici s týmem lékařů a věděla, že kdyby se něco stalo, pomohli by mi. Ona rodila úplně sama pod stromem ve stínu. Jak asi odřízla pupeční šňůru? Porodila i placentu? Jak bych to asi zvládla já sama? Jí to nepřišlo tak děsivé, horší bylo, že když se vrátila na místo, kde sídlil její kmen, byli pryč. Museli kočovat dál, hledali vodu a ji tam klidně nechali. Šla sama čtyři dny slunečnou pouští s novorozencem v náručí a hledala svého manžela. A našla ho, nic se přece nestalo. Oba byli naštěstí v pořádku.

Matky učí své dcery

Poznali jsme matku, která učila svou dceru plést košíky. Sama to uměla nádherně, ale dcera se to prý učí už dlouho. Pokoušela se jí naučit uplést hrneček, aby z něj mohla pít, ale byly v něm takové díry, že z něj vždycky voda vytekla, než se stačila napít. Překvapilo mě, jak moc se tomu obě smály. Matka měla se svou dcerou trpělivost, nevadilo jí, že nad tím už sedí hodiny a jí to pořád nejde. Je to jasný, není tu stres, čas tu plyne pomalu a klidně. Mají na sebe prostě čas. Takovou trpělivost a toho času bych na svou dceru asi neměla.

Siesta pro ženy

I ženy tu mají právo mít chvilku času pro sebe, opustit na chvíli své početné rodiny a věnovat se jen sobě. Děti vyzvídají, kam matka jde, ale neřekne jim to. Děti nemají právo plést se do záležitostí rodičů. Matka se vždy jednou za měsíc na pár hodin vytratí, aby se sešla s ostatními ženami, seděla pod stromem s ostatními ženami a jen tak klábosila.

Kadidlo pro živobytí

Další věcí, kterou si vydělávají na živobytí, je sběr kadidla. Což je vonná látka, kterou již zmiňuje bible jako jeden z darů, které přinesli mudrci Ježíšovi. Tato vonná látka má dodnes velkou cenu, stejně jako v dávné minulosti. Kadidlo pochází ze stromu, který se jmenuje boswellia a roste na vysočinách severovýchodního Somálska. Je to krásný malý strom, jen asi půldruhého metru vysoký, jehož větve se sklánějí dolů, takže vypadá jako otevřený deštník. Do kmene se udělá sekyrou zářez, kmen se však nesmí příliš poškodit, jen tak, aby se prosekla kůra. Z kmene pak vytéká mléčná tekutina, Musí se čekat den než tekutina ztuhne v gumu. Někdy jí děti žvýkají jako žvýkačku. Je prý velmi hořká, ale raději jsem to nevyzkoušela. Ztuhlé kusy se pak sbírají do košíku a prodávají se na trhu. Kadidlo taky někdy pálí v ohních, i já si ještě dlouho budu pamatovat tu vůni pod africkým nebem.

Booking.com