Senegalská výchova minulého století

Senegal minulého století. V malých senegalských městech vládla v rodinách přísná výchova. K tradicím patřila i rituální obřízka. Nedbalo se na lidská přání a žena byla pouhou šachovou figurku, která nikdy nesměla odporovat. Ulicemi běhaly, a někde ješě dnes běhají, děti s hladovým nafouklým bříškem. Ženy v krásných, dlouhých a barevných tunikách nesoucí hrdě na hlavě nádobu s arašídy připravenými k mletí, z nich se mlela arašídová moučka. Na lavici, na jedné skoro opuštěné ulici městečka Thiés seděla starší žena, měla skoro bílé vlasy, ale obličej tak starý nevypadal. Dali jsme se s ní do řeči, zvědavě jsme vyzvýdali podrobnosti z jejího dětství a celého života. Ona ochotně vyprávěla.

Šťastné dětství

Holčičky se za jejích mladých let stýkaly se sestrami a sestřenicemi většinou pod mangrovníkem, které bývali dominantnou každé vesnice nebo městečka. Její dětství bylo celkově šťastné, až na děsivý zážitek jejího života, kterým byla přirozená a neodmyslitelná nesmyslná tradice, a tou je ženská obřízka.

Pokojné město

Život ve velkém domě na předměstí byl prý považován za ten lepší a bohatší. I když měly jako děti hlad a byly často nemocné, měly se většinou dobře. Mohou tam sledovat široké třídy lemované mohutnými stromy, ve stínu mešit, kde se muži za svítání modlili a stále ještě modlí. Městečka se příliš nezměnila, život tu plyne stejným proudem jako před lety.

Prastaré tradice

Podle tradic se děti svěřovaly do výchovy některé z babiček. Babiček bylo hodně, protože i dědečkové měli manželek několik. Bězdětná žena nesmí svým údělem trpět, proto když žena nemohla mít děti, bylo jí do péče svěřeno některé z dítek z rodiny. A babiček může neustále přibývat, podle tradice si totiž muži berou manželky po svých zemřelých bratřích. Naše známá se ovšem dušovala, že všechny babičky milovaly svá vnoučata stejným dílem, stejně je všechny trestaly a utěšovaly. Pokud zemře, ta co dívku vychovávala, příliš brzy. Přichází na řadu její sestra.

Už i ona má dnes spoustu vnoučat, která nám vyjmenovávala a bylo jich opravdu hodně. Jejich rodina, tedy sourozenci, byli tři chlapci a čtyři dívky. Širší rodina byla a je klan, ten zahrnoval sestřenice a bratrance.

Klan Soninků

Nikdy prý nepoznala všechny bratrance a sestřenice, protože jich bylo tolik. Sama pochází ze vznešeného rodu Soninků, kteří bývali rolníky a zemědělci. Její předci prý kdysi obchodovali s látkami, zlatem a drahokamy.

Otcové často chodí do práce daleko a domů se vrací jen zřídka. Děti možná i proto měly a mají k otcům respekt, protože je tolik nevídají. Tatínek naší velké kamarádky pracoval na dráze a i on byl doma velmi zřídka. Spolu s ním tam pracoval i její dědeček.

Výchova dětí

Děti byly vychovávany velmi přísně, byla jim vštěpována poctivost, věrnost a smysl pro čest. Naše přítelkyně se prý narodila někdy v říjnu těsně před tím než Senegal získal nezávislost na Francii. Vydedukovali jsme tedy, že jí musí být už dávno přes čtyřicet. Napadlo mě zeptat se na školu, jak vlastně tehdy studovali? Až k maturitě to dotáhnou pouze chlapci. Dívky končí pouze základní školou, potom je už na čase ji urychleně provdat, aby nedělala rodině ostudu. Ve školách byli učitelé hodně příšní, nikdy se nesmáli a brali vše až příliš vážně. Dnešní české dítě by si asi pořádně zoufalo. Ale i malí senegalci měli často traumata díky svým učitelům. Učitelé je štípali nehty do uší až jim tekla krev, nebo je nepustili do školy, když nebyli řádně učesané a umyté. A navíc se ke svému jazyku museli učit ještě francouzsky, a to hned od první třídy.

Obřízka

Bělovlasá žena vypráví o tom, že začala chodit do školy asi v sedmi letech. „Do té doby jsem byla obklopená láskou a něhou. Babičky mě naučily obdělávat pole, vařit, poznávat a používat koření, které moje babičky prodávaly na trhu,“ vypráví se slzami v očích. „Když mi byli čtyři roky nechala pro mě babička vyrobit stoličku, protože stoličku musí mít každé dítě. Jedli jsme na nich a poslouchali vyprávění rodičů a prarodičů. Měla jsem ji schovanou v babiččině pokoji, protože každé dítě ji uchovává u ženy, která ho vychovává.“ A dodává s úsměvem, že to byl důvod častých hádek mezi dětmi.

Stolička je známkou toho, že už dítě vyrostlo. Malé a předškolní děti sedávají na zemi. Potom, když ze stoličky vyrostou a dostanou větší, mohou tu malou popraskanou odkázat mladšímu sourozenci. S první stoličkou přichází i očištění. Naše přítelkyně už vypráví v slzách a my tušíme, co přijde, zmrzačení a nesnesitelná bolest v podobě obřízky. O tom všem rozhodují babičky. Když se narodí děvče, sedmého dne dostane jméno a pravé babičky jim propíchnou uši.

Výchovné tresty

Když děti něco provedly nebo rozbily byly často trestány. Babičky nebo maminky je šlehaly proutkem, muži do těchto výchovných aktů nezasahovali. Ti spíš vysvětlovali a nikdy potomky nekřičeli. Po zaslouženém výprasku měly děti právo na mazlení s babičkou nebo maminkou, od které výprask dostaly. Potom dostaly na usmířenou kyselé mléko a kuskus.

Nemoc a lékařská péče

Naše přítelkyně vypráví o nemocích, její babička prý zemřela, když byla ještě malá a ona byla u toho. Lékařská péče je ještě stále málo dostupná a především velmi drahá. Když je někdo hospitalizován musí u něj být rodina, aby se o něj postarala. Musí ho krmit, převlékat a pomáhat lékařům. „Když babička zemřela, nesli jsme do rádia zprávu o její smrti. Nebyl telefon a pošta nefungovala, ale všichni poslouchali radio. Ještě dnes tyhle zprávy poslouchám, protože tahle tradice se v Senegalu dodržuje stále.“ A bolest z odchodu milované osoby zmírňují tím, že trochu písku z hrobu pochovaného nasypou do vědra s vodou, tím si umyjí obličej. Na hlavu si zamotají kus bílé látky, kterou zakrývali mrtvolu. Má to pomoci zahnat zlé sny, zmírnit bolest a aby na zesnulého nezapomněli.

Vdávání malých dívek

Dívky se tu vždy vdávaly ve velmi útlém věku. Prodávaly se za bratrance nebo třeba o dvacet i třicet let starší muže. Mnohdy se stávaly i několikátou manželkou v pořadí. Když se vdával jedna ze sester, vždy ji doprovázela mladší sestra na nějaký čas do nového bydliště. Polygamie je pro některé ženy až příliš obtížná. Některé ji snášejí lépe než jiné, nejde u nich o dělení se o manžela, stejně se většina z nich nevdávala z lásky. Jde spíš o to bydlet, žít a především se snášet s úplně cizí ženou a to jim někdy ani není sympatická. Jakmile začne dívka menstruovat a začnou jí růst prsa, je to znamení, že se začíná hloedat manžel. Tak tomu je ve většině afrických kultur a náboženstvích. Stejně tak jako s výběrem manžela, ani naše upovídaná přítelkyně neměla právo si zvolit sama, manžela jí vybrali jiní. Starší ženy těm mladším říkávají: „Zamiluješ si ho později.“

Ovšem rozvody byly možné, pokud byla znovu požádána o ruku rozvedená žena, měla právo odmítnout.

Svatba a první noc

Svatbu dojednává posel, jinak by to bylo velmi nevhodné. Někdy jsou dívky dokonce provdány v nepřítomnosti. Obřad je výhradně v rukou žen. Muži oslaví sňatek v mešitě sami mezi sebou. Přítomnost nevěsty a ženicha není nutná. Nevěstu odvedou do připravené ložnice, kam posléze příjde manžel, kterého třeba nikdy neviděla a připraví jí o panenství. Nevěsty mají někdy klidně i pouhých třináct let.