“Je to naše občanská povinnost!” aneb příběh o tom, jak se stát mnichem Buddhovým?

Buddhistická nauka je pro většinu z nás bájným Eldorádem, který ačkoliv má zajímavě exotickou vůni, je pro nás však komplikované k ní opravdu intenzivně přičichnout. Evropa byla odjakživa centrem jiných náboženství a buddhismus se k nám dostával pouze sporadicky. Nikdy si mezi obyvateli starého kontinentu nevytvořil místo tradičního zastoupení. V současné době můžeme ale vypozorovat zájem o tuto jednu z nejvlivnějších nauku světa nejen ze strany migrujícího asijského obyvatelstva směrem do států západního světa, ale také, a to možná i mnohem více, je zřetelný vliv skrze konkrétní projevy, které si často my jako laici ani s buddhismem či jiným východním náboženstvím nespojujeme. Na druhou stranu však v asijských zemí jsou zcela běžnými praktikami náboženského života na bázi denního chleba.

Tak schválně, kolik z nás se každý den těší na ranní meditaci, jógu nebo tai-chi? Kolik z nás si kupuje knihy mistra Dalajlámy, a jeho slova si pravidelně opakuje na zlepšení třebas vlastní sebedůvěry? A co takové maso? Není mezi námi někdo, kdo nezařazuje vepřový řízek k nedělnímu obědu, kvůli odporu vůči zabíjení zvířat v extrémní míře? Nebo proto, protože si jednoduše chce pročistit vlastní tělo? Buddhisté řeší k našemu překvapení velmi často podobná témata. V dnešním článku však nahlédneme pod pokličku buddhistické víry ještě o něco hlouběji.

Představuji Vám doktora Pitch Sattrakulwonga, který se narodil v hlavním městě thajského království – Bangkoku. Vystudoval žurnalistiku a antropologii, pobýval rok v čínském Sichuanu, kde se naučil čínsky a dnes žije spokojeně se svou rodinou v Čínské republice na ostrově Taiwan. Stal se na místní univerzitě učitelem thajštiny, je odborníkem na thajský buddhismus a tátou na plný úvazek. Mimo jiné však také absolvoval výcvik, kdy se na nějakou dobu stal buddhistickým mnichem. Jaké je to stát se mnichem v zemi, kde je podle statistik přibližně 93% obyvatelstva právě příznivců mouder samotného Buddhy (https://worldpopulationreview.com/country-rankings/buddhist-countries)? V čem je thajský buddhismus specifický? Nejen o to se s námi podělil.

„Stal jsem se mnichem v roce 2017 na tři měsíce, což je v Thajsku taková běžná doba. Málo kdo se rozhodne být mnichem na delší čas…”, začínáme náš rozhovor. Asi by nás nepřekvapilo, kdyby na otázku, z jakého důvodu se rozhodl konvertovat do barvami rozmanitých chrámů, Pitch odpověděl: “Kvůli své vlastní víře v Buddhu…”, motivace našeho respondenta však byla pro mě jako Evropana, který je zvyklý z křesťanského prostředí na s vírou přímo spjaté důvody, šokující. „Byla to moje akademická povinnost. Potřeboval jsem dopsat svou diplomovou práci…”, v tomto momentě jsem již svého respondenta zastavila se dvěma troufalými otázkami, které pramenily spíše z mé neznalosti o tématu Buddhismu v Thajsku. Zajímala mě ona krátká doba a samozřejmě motivace vstupu. Proč by měl mladý kluk na prahu dospělosti vstupovat do církve?

„Víš, určitě si vybavuješ časy, kdy jste ještě u Vás měli povinnou vojenskou službu. V Thajsku jen málo který muž vstupuje do chrámu proto, aby se vydal na cestu následovníka Buddhových slov. Alespoň prvoplánově to opravdu tak není. Je to spíše naše občanská povinnost. Já jsem k tomu ještě měl studijní záměr, ale šel bych tak i tak. Nesplnil jsi službu, společnost se na tebe bude dívat skrz prsty. Nebylo u Vás něco podobného? Akorát vy jste si místo roucha, stříhali vlasy skoro do hola, že?” odpovídá s úsměvem. Podle slov našeho respondenta je v thajské společnosti požehnáním, když se člověk narodí do těla muže. Ten má vůči jiným pohlavím již od narození navrh. Odměnou je mu právě onen dar v podobě možnosti stát se mnichem, a moci se tak spirituální cestou přiblížit k vyšší moci, která může být reprezentována samotným Buddhou, či předky vlastní rodiny. V Thajsku jakožto ve stále patriarchální zemi, má žena zákaz oficiálního vstupu do chrámu. Žena se nemůže stát mniškou a být součástí buddhistické obce (Keyes, 1984). „Očekává se, že bychom jako Thajci měli děkovat za tento dar, ale realita je taková, že opravdu nikdo se mnichem moc stát nechce…”, odpovídá Pitch a zmiňuje několik dalších důvodů, proč se osmnáctiletý klučina z Thajska rozhodne stát se na krátkou dobu mnichem.

Mnich má v Thajsku výsostné postavení.

Mnich nemusí shánět práci, proto, aby zaplatil nájem.

Mnich nemusí shánět peníze na jídlo.

Mnich je denně v centru obdivu.

Mnich je v thajském království někdo, kdo je nedotknutelnou jednotkou.

„Proto vstupujeme do chrámu. Ale nesmím zapomenout zmínit, že se stáváme mnichy, protože nechceme mít problémy. Je to od nás zkrátka společensky očekáváno,” zmiňuje a dodává, že pokud mladý muž odmítá a pohrdá touto příležitostí, mezi lidmi se běžně spekuluje o tom, zda není nemocný.

„Vstáváme kolem čtvrté, páté ranní…”

„Hodnoty samotného Buddhismu jsem odhalil až v průběhu svého výcviku…protože na začátku jsem si připadal spíše jako úředník. Ten, který kontroluje, zda buddhistická víra nemá nějaké nedostatky, zda se nevyskytuje něco, co se neslučuje s představou, jak má v Thajsku Buddhovo náboženství vypadat.” Po pár minutách našeho rozhovoru mi dochází, že býti mnichem opravdu neznamená pouhé občasné čtení knih a pravidelná meditace. „Vše je doprovázeno přísným režimem. Vstáváme denně kolem čtvrté, páté ráno. Po ranní hygieně vyrážíme mezi lidi, abychom od nich získali nějakou almužnu a promluvili s těmi, kteří si s námi chtějí popovídat o svých radostech či strastech. V 7:30 máme snídani. Poté už následují běžné ranní aktivity, kde se modlíme a připomínáme si Buddhovo slovo. Také se chodí do školních lavic, a to speciálně, když jste v chrámu jako novic. Zkušenější buddhističtí mistři vyučují starověké texty, a my jim v průběhu celého dopoledne pozorně nasloucháme. Od jedenácti do dvanácti hodin máme oběd. Potom v zápětí osobní volno pro odpočinek, tak kolem té jedné hodiny. Po něm následuje praktikování meditace, a na tu navazuje studium. Pro tentokrát se nezabýváme buddhistickými texty, ale debatujeme o meditačních praktikách. Snažíme se promluvit o našich pocitech v průběhu této aktivity. Od 16:00 už se ale zase navracíme k buddhistickým textům. Večer se odchylujeme do hlavní budovy naší vesnice k večerní modlitbě. A konečně devátá hodina večerní a my uleháme ke spánku,” s poznámkou, že se tato rutina opakuje doslova každý den zakončuje Pitch svůj monolog.

„Oholit obočí a nevařit!”

Na otázku, zda je něco, co by mě jako laika mohlo šokovat, pokud bych se i já teoreticky usilovala o to vlastnit buddhistické roucho s odstínem oranžovo-hnědé, mi můj respondent odpovídá s úsměvem: “Mám něco, co by Vás mohlo překvapit. Jako mnich si musíme na počátku služby oholit obočí a máme zakázáno vařit,” k mému zklamání mi respondent nedokázal vysvětlit význam zbavování se této části lidského těla. Proč právě obočí? K tématu vaření již však sebevědomě pravil: „Práce u plotny v nás vzbuzuje touhu, kterou my jako mniši máme za úkol potlačovat. Když přidáváme sůl do pokrmu, tak proto, protože nám to tak bude chutnat lépe. Chceme, aby jídlo chutnalo nějakým způsobem. Toužíme po chuti, která lahodí našemu břichu.” Podle buddhistické nauky je toužení po čemkoliv příčinou utrpení a právě boj proti utrpení, což je ve zjednodušeném výkladu základní součást každého lidského bytí na tomto světě, by měl být primárním úkolem každého člověka. „Jídlo tedy dostáváme pouze z almužny. A to od lidí, kteří věří, že když nám koupí či uvaří něco sami, vylepší si svůj karmický dluh a v příštím životě se třeba narodí o něco lepším těle,” dodává.

„Žvýkat můžeme jen do oběda.”

Buddhističtí mniši si mohou jako poslední jídlo dne užívat oběda. Později již je povolena pouze konzumace nápojů. „Já jsem často popíjel kávu a zelený čaj, ale měl jsem kolegy, kteří si užívali chutě jogurtu, protože ten je taky vlastně tekutý, že?” usmívá se. Na mou otázku, zda to pro tělo není náročné, přejít na tento způsob stravy, mi Pitch odpovídá, že si každý zanedlouho dokáže zvyknout. „A navíc, kde je dáno, že my jako lidé, kteří jsou součástí moderní společnosti, potřebujeme jíst od rána do večera? Já jsem naopak později zjistil, že tento specifický půst tělu vyhovuje mnohem více, než třeba režim “přijdu večer z práce a vyjím ledničku”.”

„Poznal jsem sám sebe…”

Pitch na závěr našeho rozhovoru postupně mění svůj tón hlasu. Vyjadřuje mi obrovskou vděčnost za příležitost vstoupit do buddhistického chrámu jako mnich na krátkou dobu. „Poprvé jsem měl tu možnost se doopravdy setkat s vlastními myšlenkami. Zvládnul jsem si v sobě udržet klid a mír, i když se mě hlava často snažila donutit k úzkostem. Pocítil jsem, jaké to je být v absolutním tichu. Pochopil jsem, co je to opravdová samota. Nemusel jsem soupeřit s nikým ve společnosti, neřešil jsem to, zda někam patřím nebo nepatřím… poznal jsem sám sebe, jako lásku, jako bytost, která je lásce hodna – konečně jsem se naučil milovat sám sebe.” Co náš respondent naopak shledává jako negativní na svém zážitku mezi buddhistickými mistry? „Ztratil jsem svobodu, což se asi moc neslučuje s tím, co jsem Vám právě pověděl o poznání vlastní sebe-hodnoty. Ale v určitém aspektu jsem opravdu svobodu ztratil. Stačí se podívat na náš striktní režim. Nebo na to, že po celý čas se nemůžete nikoho dotknout, ani i když se jedná o vlastní matku. Cítil jsem se často velmi osaměle, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Teď s odstupem času to vnímám jako obrovský dar, že jsem tím mohl projít. Protože přicházíte jako člověk se světskou motivací, ale odcházíte jako vnitřně lepší, o něco vyrovnanější osobnost.”

Bylo mi ctí se setkat s doktorem Pitchem. Ačkoliv jsem na počátku naší rozpravy cítila rozpaky, pramenící zejména z očividného vlivu státní moci, na thajské náboženství, která byla určitou rámcovou konstrukcí našeho celého rozhovoru. Avšak na vzdory všeho, též byl cítit aspekt určité nedotknutelnosti Buddhismu jako takového. Náš respondent i přes všechnu světskost na jeho cest, proč se stát buddhistickým mnichem, našel hodnoty, které se snažil sám Buddha předávat na samém počátku této nauky. Není pochyb, že thajský buddhismus zvaný Théraváda je specifický z mnoha hledisek. Jedná se zajisté o problematiku, kterou není možné shrnout do řádků jednoho krátkého článku. Avšak i přes to musím poděkovat doktoru Pitchovi, který nám skrze vlastní vyprávění dopomohl alespoň trochu nahlédnout do jednoho z nejvlivnějších náboženští světa, a přátelským způsobem objasnil, že je mnohem komplexnější problematikou, než se na první pohled zdá.