Norsko stopem – kapitola 6

18. den – 18. 8. 2005

Tak už se nám výlet Norskem pomalu chýlí ke konci. Ráno jsme se odstěhovali z ostrova. Šli jsme prozkoumat město – hlavně získat vodu, najít místo na stopa a nové místo k bydlení. Všude tu vedou dálnice, obchvaty, podjezdy a kruháče, takže takový Babylon. Došli jsme do jedné čtvrti, která byla už v lese, hledali jsme její konec, ale marně. Za každým stromem se vynořovaly nové a nové domy. Tak jsme se vrátili do města, že přinejhorším přespíme zas na ostrově, ale dnes je 1. školní den, tak jsme se báli, aby se tam nekonala nějaká akce. Navštívili jsme 2 obchoďáky, ve druhém- typ Tesco- jsme získali mapu Sandvikky a Osla.

Pak jsme se procházeli, našli jsme nádraží, tam si Štěpka nabil mobil. Zjistili jsme si spoje a jejich ceny – 39,- NOK do Osla Central station. Za nádražím je malá silnice asi taky na Oslo. Cestou tam jsme potkali místo, kde byla spousta kachen a racků. Když jsme k nim došli, začali se k nám hrnout, tak jsme jim dali kus chleba, chytali kousky i za letu. Chtěli jsme jednu zaříznout, určitě by se nechala chytit, jak byla nenažraná  (a my taky).
Pak jsme u silnice našli místo pro stan – dobré, v houští. Když jsme ho stavěli, zjistili jsme, že pod námi je mraveniště, ale to nevadilo, buď nás mravenci nechají nebo poprvé zaútočí repelent. Pak jsme si dali k sváče polévku do hrnečku a plánovali ve stanu, kam půjdeme v Oslu podle průvodce z infocentra. Hlavní bylo, jestli je vstup zdarma. Dneska už nám praskla tyčka u stanu úplně. Naštěstí už jsme ho stavěli naposled, tak snad to vydrží.

Teplota 24 stupňů.

19. den – 19. 8. 2005

Dnes byl pohodový den. Svítilo sluníčko, nemuseli jsme se nikam stěhovat, nikdo nás tu neobtěžuje, protože o nás nikdo neví. Taky už na nás Sandvikka nepůsobí tak depresivně, protože jsme se vzdálili od dálnice k malé silničce, která taky vede na Oslo a kde budeme zítra stopovat. Jsme tu schovaní v křoví u vody. Ráno jsme posnídali marmeládu, která nám už ani jednomu moc nechutná. Pak jsme si zabalili důležité věci do malého baťůžku a jako ostatní lidé jsme vyrazili do města. Byl to příjemný pocit neupozorňovat na sebe krosnou.

Prošli jsme se po městě, obhlíželi jsme situaci. Byli jsme v obchoďáku, kde na nás byla i svačina drahá. Pak jsme šli nakoupit do Kiwi. Musela jsem si odskočit do vedlejšího obchodu na záchod a pak jsme si nakoupili džus, 2 bagety, bramborový salát – 800 g. Takže jsme dobře nakoupili, pak jsme se ještě stavili pro vodu a šli ke stanu. Našli jsme ho v pořádku. Tedy je tak dobře skrytý, že jsem ho málem přešla. U stanu jsme se naládovali bagetou a salátem a pak jsme si udělali ležení u vody a opalovali se.Štěpka si byl línej vytáhnout karimatku, tak si pod sebe rozložil jen bundu. Když viděl, že já si dávám karimatku, tak mě začal přemlouvat, ať mu ji taky vyndám, až jsem ho radši pustila na tu svoji. Protože zítra jedeme do Osla, pustili jsme se trochu do hygieny.

Pak jsme jen tak lenošili u vody. Nejlepší je, že kolem nás jezdí vlak, tak jsme asi svým mytím dělali cestujícím kulturní vložku. Jo včera v noci tu byl ohňostroj – asi na ostrově, tak jsme rádi, že už tam nebydlíme. Večer jsme mastili karty před stanem a vtom se k nám začal někdo prodírat houštím. Jsme tak dobře schovaní, že se musel prodrat skoro až k nám, než nás uviděl. Byl to malý černoušek, který se tam asi chtěl jít vyčurat. Když nás uviděl, obrátil se na útěk, ale pak mu to nedalo, vrátil se přesvědčit, jestli ho nešálí zrak, a až pak definitivně odešel.

20. den – 20. 8. 2005

Ráno jsme vstali v 7 hodin, pomalu se sbalili, dosnídali tu nechutnou marmeládu a vyrazili na stopa do Osla. Neměli jsme to daleko, stopovali jsme hned u silnice, u které jsme bydleli. Moc provoz tu nebyl, až kolem půl desáté začala jezdit auta do okolních vesnic – do práce. Pár nám jich zastavilo, ale jeli tak 5 km. Byli jsme rozhodnuti jít ve 12 na vlak, kdyby to nešlo. Pak nám zastavil kluk, který nás vzal do blízké vesnice k vlaku. My jsme však pokračovali ve stopování. Svezl nás Polák, který tu žije už 10 let a miluje hip hop. Sice nejel k nádraží, ale za to, že jsme Češi, nás tam vzal.

Na nádraží nejsou, celou noc, takže nám to zkřížilo plány, chtěli jsme tam přečkat noc. Hledali jsme tedy jiné místo, kde být. Dali jsme si bágly do skříňky na nádraží (30,-NOK – byly i levnější i dražší – podle velikosti) a vyrazili jsme do města. Měli jsme zjištěno, která muzea jsou zadarmo, a tam jsme šli. Přijeli jsme do Osla v 11 hod. To bylo ještě brzo, takže měli ještě zavřeno. Došli jsme do pevnosti Akerhus. Tam jsme navštívili muzeum vojenství. Pak jsme se procházeli po pevnosti, viděli jsme střídání stráží – teda hodněkrát to zkazili.

Pak jsme se procházeli po městě, šli jsme do muzea filmu a do Národní galerie. Procházeli jsme se městem a viděli jsme nějakého kluka, jak si nabírá z pytlíčku drogy a zfetovanou holku, jak spala na bobku na ulici – měli jsme z toho blbej pocit. Rozhodli jsme se, že v noci nemůžeme zůstat v centru. Vyrazíme tedy na Ekeberg camping a tam strávíme noc venku. Dál jsme ve městě sháněli sprchu – na hlavním nádraží nebyla, tak jsme zkusili zastávku u národního divadla – tam však taky nebyla. Tak jsme hledali benzínu – byl to pěkný kus cesty, ale tam jsme taky nepořídili. Cestou jsme alespoň za poslední peníze nakoupili svačinu na zítřejší cestu: 1x sýr se šunkou a paštiku. Celý den ve městě jsme jedli jen suchý chleba.

V Oslu žije spousta národností. Chodí tu mimo jiné zahalené islámské ženy, viděli jsme i krámek s jejich tradičním oblečením. Až kolem sedmé večer jsme si došli odpočinout na nádraží, byli jsme úplně uchození. Asi v půl osmé jsme vyrazili na Ekeberg camping. Problém byl, jak se vyhnout dálnici, protože směrovky byly vedeny na ni. Ale nakonec jsme tam asi za hodinu došli. Chtěli jsme se tam osprchovat. Nechali jsme si na to posledních 10 NOK. Sprchy tu ale byly na kartu, ne na kreditku, ale na speciální kartu, která se kupovala na recepci za 10 NOK. To jsme se dověděli od Čechů, kterých tam byla celá výprava. Štěpka si šel tedy koupit kartu za naše poslední peníze. Na recepci nahlásil, že je z české výpravy, a kartu dostal. Na mne už sprcha nezbyla 

Když jsem čekala než se Štěpka osprchuje, sedla jsem si na trávu a začala psát deník. Vtom ke mně přišly 3 holčičky asi Španělky a začaly se mi sápat po propisce a něco na mě mlít jejich jazykem. Říkala jsem jim, že jim nerozumím, ale pochopila jsem, co chtějí. Ale stejně jsem jim propisku nechtěla dát, tak mi jí ta jedna začala rvát z ruky a když jsem jí nepustila, vlepila mi facku, spratek!

Když se Štěpka osprchoval, šli jsme na fotbalová hřiště na lavičku, že tam přečkáme noc. Namazali jsme si chleby na zítra a zbytky pomazánek dojedli – to bylo výborné. Už začala být docela tma, přenesli jsme si tedy lavičku za fotbalovou branku, byla to docela dálka, vždy když jelo auto, tak jsme ji položili, aby to nevypadalo, že ji krademe. Když jsme ji tam přestěhovali, začalo pršet, tak jsme se šli schovat na zastávku autobusu. Měli jsme před sebou asi 5,5 hod. čekání.

Prohlédli jsme si fotky ve foťáku, hráli jsme karty a stále dokola se chodili projít do dvou směrů, aby nám tak utíkaly alespoň půlhodiny. Začala být docela zima, každou cestu jsme si zpívali, abychom se povzbudili. Konečně se přiblížila čtvrtá hodina ranní. Vyrazili jsme pomalu zpět do města. Cestou jsme potkávali spousty taxíků a noční chodce a cyklisty! Šli jsme jinudy než jsme šli se, drželi jsme se dráhy městského autobusu.

A tak jsme došli šťastně do čekárny vlakového nádraží. Přišli jsme k prvním křesílkům, tam spali samí drsní černoši, u druhých už to vypadalo trochu lépe. Tak jsme se tam usadili a trochu pospávali. Seděl tam taky nechutnej chlap, který vypadal jako M. Šimek, tak jsme mu přezdívali Šimi. Byl hnusnej, pořád plival na zem a omlouval se, že je to jen tuberkulóza. Pak tam přišla tlustá policistka a začala všechny budit. Počkali jsme tam ještě do 7 a pak jsme šli do autobusové čekárny pro krosny. Čekali jsme na náš bus.

21. den – 21. 8. 2005

V 8:10 odjíždíme z Osla s přestupem v Malmö. Teď, když to píšu je 14:45 a blížíme se k Malmö, těšíme se do Čech na smažák a samozřejmě na všechny doma. V Malmö jsme se šli projít do města, zrovna probíhal nějaký festival, na kterém prodávali u stánků tradiční jídla různých národů z celého světa. Tady jsme si nic nedali, ale ten náš vysněný smažák jsme si dopřáli hned, jak jsme dorazili do Prahy – v 7 ráno.

Tak a to je vše, přátelé. Třeba někdy příště.