Norsko stopem – kapitola 2

4.den – 4.8.2005

Celou noc pršelo a byla strašná zima, spala jsem bez ponožek, tak mne zábly nohy a musela jsem si v noci obléct i svetr. Ráno jsem se donutila i do těch ponožek, protože byla fakt zima. Pospali jsme si asi do 9 a začali jsme balit stan.Byl celej mokrej, jak pršelo. Vyrazili jsme na silnici, ze které jsme včera přišli a vydali se směrem na Rauland a tam jsme řešili, kam dál. Zvolili jsme si kratší variantu k silnici E134, a to do Åmotu. Celou cestu jsme zatím šli pěšky, bylo hezky, fotili jsme krajinu a dřevěné domečky. Kus za Raulandem jsme začali stopovat. Zastavilo nám 3. auto. Byli to mladí sympatičtí manželé původem ze Švédska. Všichni řidiči, se kterými jsme jeli, nám řekli něco zajímavého o kraji, kterým jsme projížděli. Tihle nám vyprávěli o této oblasti – Raulandu, že je to kraj, kde se hodně drží staré tradice, že tu ještě donedávna lidé jezdili na koních. Domy zde jsou 300 - 400 let staré. V této oblasti je jezero Totak. To dostalo jméno podle toho, že na něm podle pověsti jezdil troll, který byl tak silný, že mohl veslovat 2 vesly najednou (to tak = 2 vesla).

V Åmotu (to znamená „ústí řeky“) jsme stopovali na sinici E 134 do Oddy. Nejdříve s cedulí, pak bez. Po hodině nás vzal sympatický Nor, který jel také do Oddy, takže jsme měli štěstí. Byl to fešák, archeolog. Řekl nám, že v horách jsou chladné noci, často je teplota pod nulou. Na západním pobřeží prší prý tak 200 dní v roce. A ta krásně zelená voda v řece je z roztávajících ledovců. Krajina, kterou jsme projížděli byla krásná – hory pokryté sněhem, všude vodopády, jezera a řeky. Nor nám zastavil u vodopádů Låtefoss – jsou přesně před Oddou a v průvodci je doporučují navštívit. Byly tak mohutné, že z nich voda stříkala přes celou silnici.

Do Oddy jsme dorazili kolem páté hodiny. Vyhodil nás u dřevěného kostelíčku a my se vydali na benzínu načerpat vodu na pití (i když používáme i vodu z řeky nebo potůčků, protože je tu všude pitná). Pak jsme hledali místo pro stan, to bylo těžké, protože Odda je město kolem fjordu, z jedné strany je voda a z druhé hned skála. Našli jsme takovou odbočku do hor, kde jsme postavili na kamenech stan. Kromě několika pejskařů jsme tu sami. Dali jsme si mexickou baštu k večeři a Štěpka si vyl v potůčku hlavu – voda byla ledová, tak si kromě vlasů nemyl už nic. Doufáme, že brzy potkáme benzínu se sprchou.

5.den – 5. 8. 2005

Celou noc zase pršelo. Vstávali jsme kolem osmé, uvařili si polévku k snídani a dojedli chleba z domova. Já se šla trochu umýt a pak jsme sbalili stan a vyrazili na stopa směrem na Utne [ötne]. Byla strašná zima, měli jsme úplně zkřehlé ruce. Zastavila nám 3 auta, ale ani jedním jsme neodjeli, první jel jen 4 km, druhému jsem nerozuměla, protože mluvil jen norsky, ale to mu nevadilo a vysvětloval mi, kde je autobus, že jezdí každou půl hodinu. To jsem pochytila, jinak nevím. Třetí jel jinam a tak nás zachránilo poslední auto.
Byl to mladej kluk, jel sice jen do Bleie, ale hodil nás až do Utne. Jel na těch úzkých silničkách dost rychle, ale bezpečně. Utne je malé městečko u Hardangerfjordu. Jezdí z něj trajekt do dvou směrů za 24,- a 26,- NOK. V infocentru nám poradili, kde je kemp. Nakoupili jsme chleba a marmeládu a vyrazili jsme pěšky dál po silnici 550 směrem ke kempu – pochopitelně tam spát nebudeme, protože prý stojí okolo 100 NOK za stan.Cesta vedla do kopce vysoko do hor a pak jsme prošli vesnicí, kde jsou velké třešňové a jablečné sady. Třešně tu prodávají v mističkách za 30,- NOK za mističku. Minuli jsme kemp a hledáme místo u vody pro stan, ale je to problém, protože všude jsou ty sady. Ale třešně mají krásně černý. A kde nejsou sady, tak je všude nějaká chajda. Jedno dobré místo jsme nakonec našli, postavili jsme stan, Štěpka šel konečně zkusit ryby.

Jen bohužel pořád prší. Počasí se tu strašně často mění. Když pršelo byli jsme ve stanu a mastili karty. Porazila jsem Štěpku 5x v sedmě, je to máslo. On mě zase porazil v autobusu a žolíkách. Víc her neumíme a tak jsme ještě dali jedno prší a venku bylo po dešti. Snědli jsme většinu dnes koupeného chleba, protože nám chutnal a protože nás honila mlsná. K večeři byly těstoviny se 4 druhy sýra. Štěpka pak šel ještě zkusit ryby. Večer jsme zjistili, že přestala svítit baterka. Rozebrali jsme ji, ale složit ji zpět je oříšek. Vyměnili jsme baterky a už je v pohodě.

6. den – 6.8. 2005

Ráno jsme se sbalili a vyrazili směrem na Utne. Původně jsme tu chtěli pár dní zůstat, ale ryby tu nebrali, tak vyrazíme dál. Stopovali jsme, ale nikdo nás nebral, tak jsme ten kopec museli šlapat po svých. Cestou jsme se stavili na borůvkách na občerstvení. V Utne jsme dali sváču a čekali na trajekt do Kvandalu. Když přijel, museli jsme počkat, až se nalodí auta a pak jsme šli i my. Platili jsme 24,-/os. Byli jsme tam jedni z mála pěších, všichni jinak tam byli autama. V Kvandalu jsme vystoupili a divili jsme se, jak je malej. Nebyl tu ani obchod, kde bychom si koupili chleba. Kontrolovali jsme, jestli máme všechno, a zjistili jsme docela blbou věc, že nám chybí průvodce. Museli jsme ho nechat v Utne na stolečku, kde jsme svačili, no nedalo se už nic dělat. Měli jsme nějaký menší mapy z různých infocenter, tak jsme neplašili a vydali se na stopa do Grandviku.

Tam jsme chtěli přespat u vody. Zastavil nám chlápek v mercedesu, krásně pohodlně se v něm sedělo. Jel do Vossu, tak jsme si řekli, že je ještě brzo, že tedy pojedeme s ním a přejedeme ještě dnes do Gudvangenu. Vyhodil nás v centru Vossu, ale předtím nám ukázal, kam máme jít stopovat. U benzíny jsme načerpali vodu a koupili chleba za 14, 40. Pak jsme se vydali na stopa. Nejdřív jsme stopovali na autobusové zastávce, nikdo nás nebral, tak jsme přešli na křižovatku na Gudvangen a Laerdal. Tam bylo takový velký místo, ale stáli jsme tam asi 3 hodiny a nic. Jsou tu zlí řidiči. Buď se ti posmívají nebo dělají, že staví, a pak ujedou. Bylo to hrozný, tak jsme to vzdali a vydali se pomalu za město. Jenže tohle hrozný město bylo roztahaný snad ještě 3 km. Vždycky už to vypadalo, že končí, ale pak se objevili nové 3-4 domky…

Šli jsme, občas jsme stopovali, ale někdo nás nebral, už jsme byli unavení, krosny strašně dřely do ramen. Konečně jsme snad dorazili k lesíku, kde by se dalo postavit stan. Sešli jsme k němu strašně bahnitou cestou, rozježděnou od traktoru, prošli jsme přes nějakou louku, přelezli elektrický ohradník a ukázalo se nám konečně místo pro stan – v lesíku u jezera, prostě super. Začali jsme rozkládat stan a koukáme, že se tam sem tam povalují kravský lejna, ale to bylo jedno, jen jsme doufali, že nás ráno nevzbudí nějaká zvědavá kráva.

Jezero jsme hned využili k tomu, abychom se konečně pořádně umyli, tedy mýdlem. Štěpka tam naklusal jen v trenkách a já jen v tričku. Koukáme, že naproti je nějaký domek a chlap tam zrovna venčil psa, ale to bylo fuk. Konečně jsem si po týdnu umyla vlasy, to byla krása. Pak jsme rozdělali oheň, bylo tam totiž ohniště. Dali jsme do ohniště velký kámen a proti němu hranáč ze dřeva – tahle konstrukce sloužila pro ešus. Tak jsme poprvé vařili na ohni, čímž jsme šetřili náš pevný líh do vařiče. Bylo to příjemné posedět u ohýnku, aspoň ten blbej den dobře skončil.