Norsko stopem – kapitola 4

10. den –10. 8. 2005

Vstávali jsme v 9. Stan jsme měli postavený ve směru na Laerdal, takže jsme se už nemuseli vracet do vesnice a rovnou jsme vyrazili po cestičce pro pěší směrem na Aurdal. Cestička vedla podél silnice a podél ní byly kameny, na kterých byla vždy destička a na ní pravěký obrázek – ať už vypadal jakkoli, představoval jelena nebo loveckou scénu. Dále tam bylo napsáno, že se tam našla tato kresba, která pochází z doby kamenné. Na prvním místě, kde se dalo stopovat, jsme zkusili štěstí a koho nám nepřivedlo do cesty – naše staré známé Němce. Byli jsme rádi, že je zas vidíme. Jeli taky do Laerdalu, ale ne tunelem, ale horskou cestou, která byla nádherná.

Odbočovalo se na ní v Aurdalu, tam jsme se taky stavili v infocentru. Vzali jsme si nějaké mapy a prohlédli výstavku fotografií, které znázorňovaly zdejší kraj před 100 lety. V Aurdalu je továrna na boty, kde se ručně šijí. Kdysi si zde nechávali šít boty angličtí lordi, když přijeli na ryby.Takové ručně šité boty stojí asi 600 NOK. Z Aurdalu jsme pokračovali jednou z těch úzkých silnic pro 1 auto vysoko do hor. Dojeli jsme až do míst, kde ležel sníh, takže jsme se ho mohli dotknout. Později jsme u jednoho sněhového bloku i zastavili na oběd. Němci uvařili těstoviny s vídeňskými párečky a rajčatovou omáčkou – i pro nás, k tomu jsme měli džus a pak ještě kávu s takovou medovo-sezamovou tyčinkou. Prostě na naše poměry hostina.

Pak jsme je několikrát fotili – pán si vždycky naporoučel, jak to chce. Aspoň budou mít taky nějaké fotky spolu. Byli docela zcestovalí. Před několika lety absolvovali cestu kolem světa – L. A., Hawai, Fidži, Nový Zéland, Austrálie…, vloni byli v Kanadě. Prostě si na stará kolena užívají. Na jedné zastávce jsme potkali Čechy. Říkali, že byli v Rondane a že je to tam pěkné. Když jsme odjížděli z oběda, zrovna odstřelovali kámen na cestu před námi. Ale za chvíli to měli uklizené a my mohli pokračovat. V Laerdalu jsme se s našimi Němci rozloučili u Salmon centra (Villaksenter) – tam mají expozici různých druhů divokých lososů, ale vstup byl 75,- NOK, tak jsme tam nešli. Vydali jsme se hledat místo kde kluci vloni stanovali. Pavel psal, že je to 700 m za tunelem, tak jsme šli za most k tunelu do Sogndalu, tam jsme to nenašli, tak jsme mu napsali, ať nám upřesní polohu toho místa. Je to za tunelem ve směru na Aurdal, je to staré poštovní nástupiště, které sloužilo v 19. století pro zásilky mezi Oslem a Bergenem – zde byly naloženy na loďku, později na parní loď, a vezeny do Gudvangenu a odsud po zemi do Vossu a Bergenu.

My jsme zde postavili stan, já se sluním a Štěpka hned vyrazil na ryby. Zatím chytil malou tresku a nádhernou červenou hvězdici. Blbá věc je, že máme prasklou tyč u stanu a dneska praskla opravdu hodně, tak doufáme, že to vydrží do konce cesty. Tohle místo má několik nevýhod – hlavně sem pořád lezou nějaký lidi a tak dvakrát denně tu fouká tak, že jsem vyškrtala 20 sirek než jsem zapálila vařič. Teplota je 22 stupňů, je krásně slunečno.

11. den – 11. 8. 2005

Dneska ráno zase foukalo už nám to div neodneslo stan a celý den prší. Ráno jsem šla do města pro chleba a vodu a taky vyprat nějaké věci. Nejdřív jsem koupila chleba v Kiwi supermarketu za 11 NOK. Pak jsem se prošla městem k benzíně, kde jsem neviděla žádný záchody, tak jsem šla do kempu, kde jsem nabrala vodu a vyprala. Mezitím Štěpka rybařil, bavil se s místními rybáři a jeden z nich mu dal 2 nástrahy. Pak za lodí připlavali delfíni. Já jsem bohužel přišla už pozdě. Čekali jsme na ně ještě asi hodinu, pak jsme dali oběd a šli se schovat do stanu před deštěm. Pak jsme slyšeli, že přijíždí rybáři, kteří Štěpkovi dali nástrahu, tak se jich šel Štěpka zeptat, jestli je chtějí vrátit. Nechtěli a navíc připlaval ještě jeden delfín.

Pak jsme asi do 5 hod. mastili karty ve stanu, protože lilo. Když přestalo, šel Štěpka zase chytat a hned chytil další dvě hvězdice – musí jich tu být plno. Teplota je 20 stupňů.

Teď sem přišli nějací Němci a rozbalili svou obrovskou rybářskou výbavu přímo před náš stan. Sice jsme jim říkali, že tu byli delfíni a že jsou ryby asi pryč, ale je to neodradilo. Jestli ale brzo nevypadnou, tak se asi počurám, protože tu přes samé rybáře není kam si dojít. Štěpka se vypravil ještě pro 1 vodu k trajektu, takže se kontaktu s nimi úspěšně vyhnul. Němci byli úplně neschopní, drželi prut jako prase kost. Pak tam chytal ještě nějaký Polák, chytil velkou hvězdici. Štěpka šel chytat až když odešli. Chytil na háček maximušli. V noci strašně foukalo, že jsem se bála, že nás to odnese.

12. den – 12. 8. 2005

Ráno jsme vyklidili místo a vydali se k mostu u tunelu směrem na Årdal. Vzali nás nějací Němci v pronajatém autě. Dovezli nás sice jen za tunel (7 km dlouhý ), ale my jsme byli rádi, protože skrz tunel bychom nemohli jít pěšky. Za výjezdem z tunelu nám za chvíli zastavil pán, který jel až do Trondheimu. Takže jsme náš původní plán, Årdal, změnili na Ottu. Bylo to asi 4 hod. cesty. Jeli jsme z Årdalu horskou cestou a vyjeli jsme až do 1400 m. Část cesty se musela platit – 50 NOK. Byla zde úplně jiná krajina než v horách předevčírem. Lidé tu sbírali morušku, která se řekne norsky „mølte“ a anglicky „cloudberry“.

Tahle horská cesta je nejkratší cestou do Trondheimu, ale používá se jen přes léto. Bylo tu 9 stupňů, zatímco v nížině bylo 17º C. V Ottě jsme zašli do infocentra pro nějaké mapy. Místo pro nocleh jsme našli ve směru na Sjoa u řeky Otty a u pole ječmene. Cestou jsme v lese viděli červené plody, o kterých si myslíme, že by to mohly být morušky – mělo to listy jako malina. Ochutnali jsme je – ještě nebyly zralé, doufejme, že byly alespoň jedlé.

13. den – 13. 8. 2005

Dneska byl úspěšný den na stopa, dojeli jsme docela daleko. Ráno jsme vyrazili kolem desáté přes pole ječmene zpět do Otty. Tam jsme chtěli nabrat vodu v infocentru, ale jelikož je sobota, otvírají až v 11. Nechtělo se nám čekat, tak jsme zkusili benzínu. Záchod byl vevnitř – nám bylo blbý nosit flašku přes krám- a chleba stál 25 NOK, tak jsme odešli s prázdnou. Vyrazili jsme do Rondane. Cestou byla ještě jedna benzína. Stejná situace jako předtím. Ale uviděla jsem tam litrové kakao za 13 NOK, tak jsem si říkala, že si trochu pošmáknem a vzala jsem ho. Zajímavé je, že u kasy už stálo 17 NOK, ale už mi bylo blbý ho vracet, jen jsem prodavačce řekla, že v regále mají jinou cenu, ale bylo mi to na nic.

Štěpka z toho moc nadšenej nebyl, protože jsem za ty peníze mohla koupit něco užitečnějšího. Když jsme odbočili, zatím stále pěšky, na Mysuseter, pochopili jsme, že je to jedna z těch strmých horských silnic. Představa, že budeme šlapat nejméně 13 km do hor nebyla moc lákavá. Zkušebně jsem mávla a zastavil nám chlap ve staré volze. Vzal nás dokonce dál než jsme plánovali – na parkoviště Spragnet, což je poslední místo, kam se dá dojet autem. Dál se smí jen pěšky nebo na lyžích. Nerostou tu žádné stromy, jen lišejníky a houby - a morušky. Lidi je tu sbírají do kyblíčků jako my borůvky. My jsme je taky našli a ochutnali. Když je růžová je nezralá. Když uzraje, je žlutá. Roste tam, kde je mokro, proto tam všichni chodí v holinkách.

Zpět jsme se vydali pěšky. Čekalo nás tedy asi 18 km chůze po silnici, kde mají ovce přednost před auty. Cestou jsme posvačili poslední tatranky s kakaem a sbírali jsme borůvky. Asi po 13 km nám zastavil sympatický Frantík v obytné dodávce a svezl nás do Sjoa (čti Šoa). Tam jsme na benzíně doplnili vodu a chleba. Bylo nám líto, že ten Francouz nejede naším směrem. Za benzínou jsme chvilku stopovali. Bylo hezky sluníčko, takže to bylo příjemné. Za chvíli nám zastavili Italové. Když mi dával do kufru batoh, tak jsem si uvědomila, že tam mám to otevřený kakao v krabici. Jak jsem ho chtěla vyndat, tak se zmáčklo a trochu jim polilo zadek auta – naštěstí jen ty omyvatelné části. Tak jsme radši dali do kufru Štěpkův batoh.

Italové jeli na raft a spali v kempu v Sjoa (asi za 0,5 km), ale odvezli nás asi 30 km na silnici 51. Byli hodní. Tam, kde nás vyhodili, jsme za chvilku stopli Nora, který nás vzal až na jezero Gjende (čti jende). Řekl nám spoustu zajímavých věcí. Např. Co se jí v Norsku na Vánoce – někde ovčí, někde vepřové a na severu rybí maso (treska). A tradičně se jí morušky se smetanou. Vánoce slaví jako my 24. 12.

Když jsme přijeli do Gjendeheimu, bylo tam strašně lidí. Byla tam nějaká slavná herečka a něco recitovala. My jsme nerozuměli ani slovo, tak jsme se šli ubytovat. Za pár hodin se u jezera objevilo úplné stanové město. Je tu hezky, je tu slyšet bečení a cinkání oveček z druhé strany jezera. Prostě azůro a božskej klid!

Po večeři jsme prali – voda je ledová, lituju ryby, co v ní bydlí celej krátkej život. Dneska mi naši poslali 2 MMS, obě byly stejný: mámesedobře,těšímesenavás.Mamkaatatka. To bylo ve „věci“ a v „obsahu“ nebylo nic. Ale byla jsem ráda, že napsali.